LITERATURA: Pozor, za chvíli si pro tebe přijde Fantomas! Pozor...

„Stačilo sledovat obratnost pohybů, štíhlou postavu a anonymní tvář a uhodli jste, že máte před sebou krále zločinu, neuchopitelného Fantomase,“ čteme dodnes ve skoro sto let starém románu Ruka bez těla. „Ano, byl to on. Bezhlese šla stíny ta legendární bytost. Ženám před ním v těle stydla krev a muži vydávající se na cestu osamělou krajinou bledli hrůzou jen při pomyšlení na setkání s ním.“

Čtu, a jako bych i já slyšel vítr v korunách vrb… Tentýž ponurý román potom končí melodramatickým vyvrcholením, během něhož až dosud na pátrání soustředěný komisař již neovládne hněv: „Hlupáku!“ vybuchl.

„Byli jsme podvedeni, nerozumíte tomu? A nevyletí-li váš krám v pěti minutách do povětří, pak neznám Fantomase.“

„Co se stalo?“

„Vaši lidé zabili nevinného!“ A skočili s Fandorem k oknu, jenže křižník už plnou parou vyplouval. „Ivanovič je mrtev, ač byl nevinen, a lodi Skobolev teď velí Fantomas!“

2.

Tolik jedna typická pasáž. A celý románový seriál o nepolapitelném géniovi zločinu vycházel poprvé ve francouzském Matinu (1911-1914). Míval 382 stran měsíčně a čítali ho v Paříži už bratři Čapkové. Pochvalovali si ho a…

„Masy milují mýty,“ říká Malraux, „a mýty začínají u Krista a končí u Fantomase.“

3.

Autory tohoto novodobého mýtu byli dva sebevědomí advokáti a psali ho podle sebe. Pierre Souvestre byl vzorem pro inspektora Juva a o jedenáct let mladší a postavou menší Marcel Allain, to byl vlastně Juvův věrný přítel, novinář Jerome Fandor. „Ať spolu či odloučeni, žili jeden pro druhého,“ dočítáme se, ale také o tom, nakolik dvojku stmelil náročný boj proti seržantu z Búrské války Gurnovi.

A kdo že byl Gurn?

„Svět mne pozná,“ slíbil Gurn krutým tónem - a stal se právě Fantomasem. Čili Nepolapitelným mistrem hrůzy, tou amébou bez tvaru, která uniká a jejíž vzhled se proteovsky mění. A ne snad? Nebyl snad v pověstném vězení La Santé namísto Fantomase dosti dlouho a omylem držen sám komisař Juve? Byl! A jindy zase Fandor… byl za Fantomase považován a jsa oslovován tím jménem, „jehož každá slabika je složena ze vzdechů umírajících, náhle pochopil jeho tajemnou krásu!“ dočítáme se! „V očích všech že jsem teď Fantomas? Budiž. Pak zemřu jako on. Bez hlesu, beze strachu, bez protestu!“

Dobré, ne? A samo jméno Fandor ostatně Juve kdysi (v prvním dílu) vytvořil pro svého mladičkého chráněnce Ramberta obviněného z vraždy. Stvořil ho přitom čistě na Fantomasovu počest! Stojí to za zamyšlení. A co dál?

Všechno! Celý svět! Staré rekvizity romantismu v cyklu těch polohororů pitoreskně haraší, ale jsou pochopitelně doplněny i vynálezy existujícímu roku 1911. Kontrastuje to úchvatně a elektromagnet ukrytý Fantomasem pod podlahou uloví hravě Juva i Fandora za cvočky jejich bot, zatímco démon se smíchem uniká na izolaci svých podrážek. Moderní gotický román s tajemstvím se tu bravurně kříží s váchalovským krvákem i s vlivy Eugene Suea (1803–1857) a jeho Tajností Paříže (ty vycházely poprvé 1842-1843) a vlivy Pierra Alexise Ponsona du Terrail (1829–1871), který více než uspěl mezi francouzskými čtenáři se svým mnohadílným Rocambolem, „knížetem katakomb“…

Autory Fantomase však pochopitelně inspiroval i slavný lupič-gentleman Arsene Lupin (objevující se asi od roku 1907) z pera talentovaného Maurice Leblanca (1864-1941), ale i mnohý kánon literatury vyšší. „Ví, že ho policie už léta vytrvale hledá. Ví, že je mu armáda špehů marně v patách, jeho obratnost však je ohromující a on s dokonalou elegancí stále uniká, bere na sebe podoby, které oko neprohlédne, a magnetizuje celá města svým zhoubným fluidem a uvádí je do letargie. Dnes v Madridu, zítra v Petrohradě, včera už byl v Pekingu.“

Také Fantomas? Ale vůbec ne! Toť básník Lautréamont (1846–1870), ten klasik klasiků, když líčil svého Maldora v ceněné knize, která ještě padesát let po svém napsání žila jenom v deseti výtiscích plus vlastním autorově nákladu.

Souvestre a Allain ovšem Zpěvy Maldorovy (1869) dobře znali a nadšeni jimi bezostyšně stvořili jejich lidovou transpozici. Měli vyhráno.

4.

Čím vším ale onu transpozici nasytili?

Tak například soudobou černou kronikou. Roku 1911 žila Paříž krádeží Mony Lisy z Louvru a ve Fantomasovi to nešlo pominout. Obraz měl on! A jeho tvůrci neznali pokory a kupili potom už jeho zločiny zcela bez ohledu na proporce a banální se jim surreálně prolíná s nejvznešenějším, vysoké s nízkým, bohatství s ubohostí a vznešenost s vulgárností. Vše v jednom tyglíku. Především ale poskytli sáze vlastní emoce.

Podle nich páchal Fantomas snad všechny neobjasněné vraždy ve Francii a oni v něm tak stvořili nesmrtelné monstrum, proti kterému zůstávají ostatní padouši (jako třeba doktoři Mabuse a Fu-Manchu) jen přívětivými kmotry.

A jenom svým smíchem můžeme odplavit úzkost! Sám Apollinaire byl prý občas spoluautorem oné dvojice (i když se to jistě neví) a každopádně nám o Fantomasovi zanechal obdivnou báseň. Malíř Victor Brauner (1903–1966) zase „Krále zla“ zobrazil. A v letech 1917–1920 Fantomase vícekrát namaloval i Josef Čapek. A přece onen netvor dvojici svých stínů opětovně unikal a Juve i Fandor se marně tolik a tolik snažili. Už byli zoufalí, když tu…

„Jménem zákona!“ Ale zazněl výbuch smíchu, se kterým se Nedostižný vzdaloval do nitra zdi…

„Fandore, říkám ti, že bitva teprve začala!“ volá už málem pološílený Juve a melodrama pokračuje. „Vy jste Fantomas?“ A bouře běsní – asi jako na divadle. Noc potemní a lije, vítr burácí a ubohá dívka křičí, jako by ji na nože brali, nicméně veliký Trýznitel se velikým T kochá se jenom jejím zmatkem: „Ano, jsem Fantomas. Ten, po němž pátrá celý svět. Ten, jehož nikdy nikdo nespatřil. Jsem zločin sám. Noc. Nemám tvář. Noc a zločin ji taky nemají.“

„Slitování!“

„Fantomas a slitování? Jak jenom můžete pojit tato dvě slova?“

5.

V docela jiném svazku pak netvor spustí Fandora ze skály a mezi dlouhé, dlohatánské lano a palčivé slunce vloží gigantickou lupu! Přehoří provaz dříve, než Juve svého přítele zachrání? Hádejte!

„Oběšenec z Londýna.“ Tak lapidárně se jmenuje další díl a naivní dětinskost všude zde drolí břehy estetična a doráží na ně. Fantomasem hypnotizovaný had boa drtí lidské oběti! Břitvy číhají ve vašich botách a vitriol už je nachystaný v rukavicích v obchodním domě. Obrovský lustr padá podobně jako ve Fantomovi opery. Tedy žádná selanka komedií let šedesátých, které tak geniálně propracoval režisér Hunebelle. Ne, ani náhodou, protože tady se opravdu vraždí. A jsi proti Fantomasovi? Smíš zůstat mrtev.

Ani ženy přitom nejsou nijak šetřeny.

„V temnu cítila něco měkkého. Hýbalo se to. Fantomas ji zavřel s medvědem!“

Pevně doufám, že se nesmějete, protože budu ještě pokračovat.

Fantomas přece také pokračoval – až jako by do nekonečna… Zavraždil i manžela své milenky lady Belthamové zobrazené v románech podle Allainovy ženy a napustil nebožtíka bezostyšně síranem zinečnatým. Pak ho s estétstvím hodným Milana Knížáka uložil do kufru, zatímco lady byla později omylem zaživa pohřbena. A komisař Juve?

Ó, jak ten se snaží! A tiskne chrabře, chlapík jeden, kliku a… A strhává z hrozné výše okapu živoucí lidské tělo, jemuž Fantomasova smyčka za letu zvesela odkrajuje hlavu. Stříká krev, ale to ještě to nejmenší. Z vydělané kůže mrtvoly vyrobí si netvor rukavičky, aby zanechával úplně nepochopitelné otisky - v románu Mrtvý, který zabíjí - a pod žiletkovitě ostrou gilotinu místo něj hlupáci dovlečou omámeného a nalíčeného herce Valgranda, naprostého to nebožáka…

„Ani nezbledl! Má ale ten Fantomas odvahu!“ žasne Juve přihlížející popravě a až příliš pozdě skočí do koše krvavých drtin a drže odťatou hlavu za vlasy řve v zoufalství, které nikdy neskončí: „Fantomas opět unikl! Dal místo sebe popravit nevinného. Fandore, říkám ti, že Fantomas je živ!“

Byl živ, je…a bude. Tím smí pokračovat i jeho magická hrůzovláda. „Pod dlaždicí zela jáma,“ čteme, „a v ní spatřili mrtvolu ohlodanou hmyzem. Zelenavé, hnijící maso vydávalo morový pach. Z tříště prsních kostí ale čněla třpytivá skříňka! Kde mělo bít srdce, tam zasadil Fantomas pokladnu.“

Ani tomu se nelze nad večeří nezasmát a surreálno ještě houstne, což jsem rád. Nikoli náhodou stvořil přebaly deseti u nás vydaných svazků Fantomase (1929-1930) sám Jindřich Štyrský a... „A kdo by vstoupil do pokoje hotelu U štěstí, ucouvl by leknutím. Juve - nad bílým ubrusem - a Fandor za ním… Hleďme, jak pozorně sledují dvě cizí ruce, žluté a vyschlé, nad nimiž poletuje moucha..

Ale neměli to zase tak jednoduché jako v pitevně, protože….

Ale cítili pojednou, že už mezi nimi nikdy nebude jednoty. Jeden z nich je zrádce – a Juve odcházel s hlavou schýlenou a Fandor cítil, jak mu do hrdla stoupá nezadržitelný pláč.“

Žádné však strachy, vážení. To vše se naštěstí vysvětlí, asi jako se to svého času vysvětlilo i s Foglarovým Červenáčkem, který také odcházel s hlavou schýlenou, a...

„K úžasu všech padli si Juve a Fandor do náruče a dlouho se líbali.“

Což je hezké, ale dokázali tito neústupně kladní hrdinové vůbec někdy i myslet na druhé? Pozorně si přečtěte následující řádky…

„Co jste dokázal?“ ptá se po právu Juva jeho šéf. „Vražda Norberta du Rand? Nevysvětlena. Zavražděn poslanec Laurans. Dále zavražděn můj pokladník Ludvík. Pak jeho milenka. Zločiny pokračují. Co mi platna vaše přítomnost, když neobjasníte záhadu kasina?“

A co na to právem káraný? Pozor, cituji: Naslouchal a přemýšlivý úsměv mu bloudil po rtech. Ty výtky, ty urážky ho nechávaly chladným. Kdo mě strhal v jeho očích? usmál se. Na mou věru, co jsme sem s Fandorem dorazili, zločiny se rozmnožily.

6.

I přes cynicky vyvražďovací tendence viděl Soupalt ve Fantomasovi prototyp moderního románu a Jean Cocteau postřehl jeho absurdní lyrismus. Kouzlu série propadli i kubisté. Cendrars, Jacob… Podle Lacassina obsahuje ta sága (32 neukončených svazků) „veškerou mytologii světa“. Nelze taky nepostřehnout, že starší z obou autorů, Pierre Souvestre si při psaní (či diktování) dost možná kompenzoval i cosi nenaplněného a snad jsou některé pasáže této slavné série i ryzí sublimací více či méně potlačené homosexuality.

Ale to OBA autoři se přímo vyžívají v senzačních morbiditách, tak jako se stejnou chutí i naplno líčili opakující se scény smiřování obou přátel. A vrací a vrací se i známé Juvovo zoufalství plné výbuchů zlosti a je skvěle zobrazena až naprostá marnost boje se světem, ve kterém stejně za vším stojí jedině a jedině a zase jenom Fantomas.

Ale Juvovo klasické hysterčení také čtenáře až malebně nadchává na pozadí apokalyptických scén zhouby... „Londýn hoří, Londýn hoří! Oheň se šíří,“ řve Fandor. „A je v tom Fantomas. To on mě zavřel v bedně vprostřed londýnských doků.“

A co zatím Juve? Také emocemi nešetří. I čtěme:

„Slzy mu kanuly po tvářích už vyhublých únavou. Skoro Fantomase už měl, tak proč jenom nechal vynést ven to křeslo? Fantomas byl ukryt uvnitř.“

A tak může Juve opět zničen klesnout Fandorovi do náruče…

Po tisící ztroskotal těsně u přístavu: „Což nedosáhnu nikdy své pomsty???“

7.

Ne. Nedosáhl jí. Nedošlo k naplnění. A cyklus dodnes zůstává nedokončen. Pierre Souvestre zemřel na španělskou chřipku roku 1914, ve svých čtyřiceti letech, a Marcel Allain (1885-1969) přežil přítele o pětapadesát roků a nadiktoval ještě šest set brakových románů!

Přeji mu to, sílu původní vize však už nikdy nenašel. Ani ne spolupracovníka a možná ani ne přítele, nicméně v úplně posledním příběhu se aspoň dovíme, že byl Fantomas vlastně Juvovým dvojčetem.

To je však podle mého názoru chabá náplast na to, že veškeré nakupené zlo zůstalo nepotrestáno. Čím jiným to zjištění překlenout, než ryzí poezií Josefa Čapka a jeho Lelia (1917), ve kterém napsal:

„Modrá noc se sklání jako tichý úsměv a přízraky nemohou spát. Po nábřeží bloudí Fantomas a nenalézá stín svého věrného pronásledovatele Juva, který ho očekává na druhé straně řeky. Noc i Seina klesají do nekonečna, nemohou se nalézt ještě ani v mrákotách rána. Nemohou druh bez druha žít. Nadchází den a ještě se nesetkali, ačkoli už několikrát změnili přestrojení.“

První verze textu vyšla v mé knize Norman Bates kontra Fantomas (Pro libris, Plzeň 2006)