V meziválečném období vyšla spousta knih o československých legiích. Tou největší byla čtyřdílná publikace z roku 1929 Za svobodu (každý díl cca 900 stran) s podtitulem Obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Podílela se na ní řada autorů za redakce Rudolfa Medka. V roce 1938 vyšla Kronika československé legie ve Francii. Vedle publikací založených na popisu historie s množstvím fotografií, dokumentů a map vycházely knižně osobní vzpomínky legionářů. Jedním z nich byl Karel Fibich (nar. 19. 4. 1895 v Brně), autor pětidílné publikace Povstalci vydané v letech 1930-1932. Na více než 1800 stránkách popisuje, čím prošel od 1. května 1915, kdy opustil Brno ve vlaku s dlouhou řadou dobytčáků směřujících na ruskou frontu až do svého návratu do Brna 20. září 1919. Především na základě vlastních deníků popsal události, jichž se účastnil. Po deseti letech byly vzpomínky ještě živé a bylo hodně pamětníků. K autentičnosti přispívá frontová mluva, v níž se prolínají čeština, slovenština a ruština.

Před válkou Karel Fibich navštěvoval německé školy a v létě 1914 maturoval. Tehdy bylo v Brně běžné, že němečtí zaměstnavatelé po svých českých zaměstnancích vyžadovali, aby posílali děti do německých škol. To byl případ Karla Fibicha. Matka chtěla, aby přestoupil do české školy, ale otec trval na jeho dostudování na německé škole. „Bože, hochu, mám jen strach, že do té doby z tebe bude Němčór. Jen dítě, nezapomeň, že jsi z českých rodičů“, vzdychala maminka. Německá školská výchova obsahovala rakouský patriotismus. Mladý Fibich tomu přivykl, považoval se za rakouského vlastence a dobrovolně se přihlásil do pochodového praporu. Mohl ještě 3 měsíce sedět v důstojnické škole, ale řekl si: „Eh, co, o pár dní dříve nebo později, proč toho nevyužít, však to nějak dopadne a stejně nás to nemine“. Vzpomínal na plačící matku při ranním loučení, když 1. května 1915 vesele odcházel. Po poledni vlak za nadšeného volání a ovací německých obyvatel opustil Brno. Květiny se sypaly na hlavy vojáků a ti, stržení náladou, nadšením řvali. „Šel jsem do toho s kuráží“, vzpomínal Fibich, neboť „nerozvážná bujnost 19 let nepřipouštěla starostí“. Přes Ostravu se dostali do Haliče a dopoledne 2. května 1915 vlak zastavil v Osvěnčině (Osvětim). Ještě za stále bujarého veselí a vtipkování dala se kolona na pochod k frontě. „Mnozí si libují v zesměšňování Rusů a cara, jak je to staří „mazáci“ – instruktoři v kasárnách naučili. Tím má být zvýšena bojová nálada a tak tedy hrrr na ně“, popisuje autor cestu na bojiště. Jak s každým ušlým kilometrem dunění zesiluje, nálada se mění. Vtipkování ustává. Ve čtyři hodiny odpoledne jsou na místě. Příští den ráno pozoruje Fibich ze zákopu frontu. Svištění střel se stává běžnou věcí, občas přijde dělostřelecká palba, kdy se „manšaft“ stahuje do hlubších úkrytů a pouze hlídky zůstávají na stráži. Deset dnů se nic zvláštního neděje. Pak je Fibich v šestnáctičlenné skupině za setmění poslán na hlídku k nepřátelským liniím. Na rozkaz velícího kadeta aspiranta se s polovinou jednotky přebrodí na stranu drženou nepřítelem. Mají zjistit, zda Rusové neustoupili. Zajmou několik Poláků, kteří chtějí do zajetí. Se zajatci se vracejí, aniž by jednou vystřelili. Příští den je nástup v kolonách před zákopy, jízda přejede řeku a postupuje se na Lukov. Nádherné počasí a milá krajina působí konejšivě. 16. května přijíždí jezdec s rozkazem: „Rychle vpřed“. Dunění děl se přibližuje. Z lesa rachotí palba pušek a kulometů. Kuchaři kvapně rozdávají oběd. Palba od lesa sílí, oběd se nekoná. Od fronty se řítí hejtman a řve: „Vorwärts! Vorwärts, alles zum Sturm! Die Deutschmeister und Kaiserjäger sind zerschlagen! Alles zum Sturm über den Meierhof!“ Všichni běhají ve zmatku, kuchyně jede zpátky a zpředu se řítí prchající rakouské vojsko v děsivém nepořádku. Ozývají se výkřiky „zu Hilfe! zu Hilfe!“ a granáty vyhazují sloupy ornice. „Přihnalo se to jako vichřice a v mžiku trčíme v pekelné vřavě za velkým stohem staré slámy“, vzpomíná Fibich na první větší bojový zážitek. Granát za granátem a celé série šrapnelů vybuchují kolem. Někteří vojáci se zavrtávají do slámy. Trvá to tak hodinu, ale je to jako věčnost. Pak se v mračnech dýmu zjevuje jakýsi oberlajtnant zsinalé tváře a řve na Fibicha, proč nejde kupředu. Fibich namítá, že to je nemožné, protože kdo vystrčí za stohem hlavu, bude ztracen. Oberlajtnant se na něj osopuje. V tom okamžiku vybuchuje poblíž granát, oberlajtnant padá a volá: „Sanitét!“ Strašně sténá, nemůže se postavil, ale přivolaný saniťák zjišťuje, že není zraněn, pouze hrouda hlíny ho praštila za ucho. Oberlajtnant se rychle zotavuje a s namířeným revolverem štve nanovo kupředu. Fibich vyráží s několika muži. K nejbližší mezi to je 150 kroků a mnohé palba zkosila. Zepředu a z boku pálí Rusové, zezadu posílají granáty vlastní. Přibíhá posila a před Fibichovými zraky je rozmetána výbuchem těžkého granátu. Po celé frontě od lesa se za mohutného „urá! valí husté řetězy Rusů ve dvou vlnách. Za řevu „zurück!“ se Fibich snaží vrátit ke stohu. Po pár krocích cítí tupou ránu do nohy. Chodidlo je rozbité, z nártu visí krvavé cáry. Ztrácí vědomí. Když se probere, je všude kolem plno mrtvých Rusů a dvakrát tolik mrtvých v rakouských uniformách. Všude příšerné sténání a řev těžce raněných. Rusové kolem ženou houfy zajatců. Fibich dostane napít čaj z polní lahve a nad jeho zraněním mávnou rukou „charašo! charašo!“ Zraněn přečká Fibich celou noc. Další den je odvezen k obvazišti u Ostrovče, kde jsou tisíce raněných. Lékař to vidí na amputaci. Fibich se poprvé blíže setkává s Rusy. První, čím zraněné „austrijce“ častují, je machorka, kuřivo vytvořené z tabáku a kusu papíru. Zranění se po každém tahu dusí, plivají, ale jen když se kouří. „Nechutná to ani tak zle, ale páchne to Ruskem, jako jejich vysoké boty“, poznamenává Fibich. Po několika dnech se dostane do nemocnice v Kursku na oddělení k Polákům, Rusům a Čechům, odmítá amputaci a z obavy se nedá uspat. Bez narkózy mu z chodidla vystřihují kusy masa, úlomky kostí, vyndávají hřebíky z podrážky a kousky olova z pláště střely. Snad se rána zahojí, ale zaručit to nejde, řekl lékař. Každodenní teplé lázně v lysolovém roztoku ránu vyčistily a noha se začala hojit. Za tři týdny už mohl Fibich chodit s berlemi.

Vlivem diskusí, které se mezi zajatci vedou, uvažuje Karel Fibich o svém dřívějším rakouském patriotismu. Vybavují se mu urážky a neslušné narážky ze strany profesorů i spolužáků ohledně jeho českého původu. Mnohokrát slyšel „pémišr hund“. Válečná zkušenost ho přivádí k hlubšímu přemýšlení. Své sehrál i jeden incident. Jednoho dne se šoural o berlích nemocniční chodbou, kde stála skupina austrofilských Poláků. Zrovna kritizovali zrádnou činnost Čechů. Úmyslně nahlas, aby to Fibich slyšel, jakýsi „cuksfíra“ z Krakova řekl, že by měli všechny Čechy pověsit a vrazil do Fibicha tak, že upadl na kamennou podlahu. Fibich, nedbaje na bolest, vyskočil na zdravou nohu a vší silou praštil berlí Poláka po hlavě tak, že tekla krev. Lékař přivolaný zřízenci musel zakročit, byl z toho poprask a vyšetřování. Fibich byl potrestán tím, že po osm dnů dostával k obědu jen ovesnou polévku. Tu ovšem nejedl, protože ošetřující sestry s ním cítily a tak neměl o jídlo nouzi.

Koncem října 1915 se rána na noze vyhojila a Fibich odjel s transportem Čechů do zajateckého tábora u Kazaně. V červenci 1916 odjíždí do Kyjeva, kde prochází výcvikem se záměrem vstoupit do České družiny. Život v Kyjevě se zdá báječný. „Časně ráno nesou se roty za burácejícího zpěvu na cvičiště, k poledni se vracíme za zpěvu do university. Bulváry a okna domů plní se davy obecenstva a srdečné pozdravují „své Čechi“. Dívky nám podstrkují květiny nebo je házejí. Vše se denně opakuje, jsou to krásné, nezapomenutelné chvíle…“, vzpomíná Fibich na svůj pobyt v Kyjevě. 10. srpna odjíždí jeho skupina, zasypávána květinami za bouřlivého volání desetitisícového zástupu a hřmotu hudby na frontu. Fibich se účastní bitvy u Zborova, kde při překročení druhé linie rakouských zákopů je vážně raněn. Tentokrát to je druhá noha. Po vyléčení se vrací do služby. Bojuje na povolžské frontě a na Sibiři. Potkává se s řadou osobností, později známých z kulturního a politického života Československa.

Fibich popisuje válku tak, jak ji sám zažil, jak ji viděl. Jsou to především jeho vzpomínky. Ale také vzpomínky jiných legionářů. Na události z konce června 1918 vzpomíná Josef Janata. V té době po přepadení ešalonů u Mariánovky a Zlatoustu vypukl boj mezi legionáři a bolševiky podporovanými určitými skupinami zajatců, především z řad Maďarů. Namísto cesty na východ přišel rozkaz k návratu k Volze. Bylo nutné vytvořit na Volze protiněmeckou frontu, která by pomohla demokratickému Rusku vzchopit se k odporu proti německému vpádu a bolševickému poraženectví. Tak to viděl Karel Fibich. Janata popsal událost na tehdejší frontě. 26. května 1918 přijel jeden legionářský vlak do Zlatoustu, kde se měnila lokomotiva. V divadle se pořádalo představení Taras Bulba. V městě se pohybovali bolševici a tak si legionáři, kteří se vypravili do divadla, vzali do kapes bomby. Bolševici v divadle byli většinou Maďaři. Situace byla napjatá, zřejmě se připravoval útok na vlak. Na začátku představení přišel rozkaz k návratu, prý se odjíždí. Nakonec se neodjelo a vlak stál ve stanici celou noc. Ráno bolševici na vlak zaútočili palbou ze všech stran. Padlo mnoho legionářů. Vlak se pomalu rozjel a někteří z něj vyskakovali. Praporčík Zanáška vyběhl po náspu s revolverem proti kulometu. V boji se Zanáška ztratil. Bolševiky se podařilo zahnat. Zatím Janata s jinou skupinou utíkal k nádraží, kde probíhal boj. S kamenem v ruce vylezl na hráz přímo před „gvardějce“. Ten se tak lekl, že odhodil pušku a zvedl ruce. „Ruský?“, zakřičel Janata. „Maďar“, vyhrkl on. Sotva řekl „Maďar“, dostal Janata takový vztek, že se na protivníka vrhl a praštil ho kamenem. Po boji v příkopu mu přimáčkl hlavu do kaluže. „Mrskal se jako tuleň, ale za chvíli bylo pop něm“, popisuje boj Janata. Pak přiběhlo několik našich „kluků“ a jeden z nich Maďarovi „pro jistotu ještě střelil šupu do těla, aby se snad nevzkřísil“. Později se dověděli, že zajatému Zanáškovi usekli obě ruce před lékařem, který přiběhl na nádraží ošetřovat zraněné. Komisař prý strašně řádil, když viděl, že to „bolšáni projeli“. Jméno toho, kdo zajatého Zanášku zabil, se nepodařilo zjistit. Podle jedněch se jmenoval Schwarz, podle druhých Nagi.

Koncem února 1919 přijíždí Karel Fibich do Vladivostoku. Hned po příjezdu se ještě v nádražní restauraci za málo peněz královsky nají. V porovnání s tím, co dosud zažil, byl život ve Vladivostoku pohádkou. Na cestu domů po moři se vydává 9. července 1919 na lodi Liverpool-Maru. Plavba vede přes Karatsu v Japonsku, Šanghaj, Hongkong, Singapur, Suezský průplav a končí 12. září 1919 v přístavu Marseille.

Fibichovi Povstalci nejsou nijak zvláštní z hlediska pouhé historie. Popsané historické události jsou známé. Jejich jedinečnost je v tom, že jde o obraz života, pohled na „velké“ historické události člověkem, který se ocitne uprostřed „velké“ historie. Svými deníky a soukromými zápisky dalších osob zachytil válku, zajetí, Českou družinu, formování legií a jejich účast ve válce pohledem „obyčejných“ lidí, kteří byli ze svých životů vržení do dříve nepředstavitelných poměrů, s nimiž se museli vypořádat. Zřejmě nebude nikdo, kdo by chtěl něco podobného zažít. Nelze nevzpomenout slova Ivana Medka, syna spisovatele a ruského legionáře Rudolfa Medka: „Není žádná česká idea, která by se mohla měřit s odkazem legionářů, není hrdinství, ani oběti, které by mohly být srovnávány s tím, co vykonali legionáři. Vše je vedle legionářské ideje zcela nesouměřitelné.“

Karel Fibich se po válce věnoval propagaci lyžování. Závodně běhal na lyžích. Byl správcem Zemského ústavu hluchoněmých ve Valašském Meziříčí. Zemřel v Brně 19. 10. 1983. Je uveden v Internetové encyklopedii dějin Brna a také v seznamu legionářů, kde je několik jeho portrétních fotografií.