Rychle se nám blíží prázdniny a po nich kýžené sněmovní volby. Kýžené aspoň pro občany, kteří si od nich přejí nové morální povznesení vezdejší politiky. Pod stromeček větší politickou kulturu.

Těžko říci, kde k tomuto idealismu berou dotyční neutuchající optimismus, ale nešť. Autorovi osobně připadá sousloví „politická kultura“ jako čistá teorie. Yetti či Bigfoot, o nichž sice všichni do omrzení hovoří, jenže kromě finančně motivovaných domorodců je nikdo nikdy neviděl.

Profesionální správci věcí veřejných se navíc zpravidla netěší pověsti kulturních lidí. Přesto se samozřejmě nedá tvrdit, že by kultura s politikou neměly četné styčné body. Jednak se uplatňování veřejné moci vzpíná nade vším, včetně kultury (odtud také pojem kulturní politika). Za druhé se najde relativně mnoho vrcholných politiků, jimž je aktivní provozování umění neobyčejně vnitřně blízké. Známé jsou kupříkladu říkanky Miroslava Kalouska nebo pokračování satirického Saturnina od Miroslava Macka, jehož kariéru mimochodem nenapravitelně poškodila aféra s privatizací Knižního velkoobchodu.

Někteří „písmáci“ byli dokonce v mimořádných časech vyzvednuti na vysoké posty právě z toho důvodu, aby poněkud občerstvili temné ovzduší politiky. Aby takříkajíc lid spolu s básníky neztrácel naději. Tak se v revoluční Francii roku 1848 nakrátko stal zaminirem romantický básník a spisovatel Alphonse de Lamartine nebo u nás v osmdesátém devátém prezidentem Václav Havel. Spoluobčany tehdy oslavovaný v podobné míře, jako jeden z jeho předchůdců, zdejší nejmúzičtější prezident Antonín Zápotocký. Muž s podílem na zločinech 50. let, jenž se pilně činil také v celé řadě kreativních oborů.

V drtivé většině si politici z pestré palety uměleckých žánrů vybírají spisovatelství, což je asi poměrně logické. Stejně jako platnost nepřímé úměry, že když se klasičtí spisovatelé angažují coby klasičtí politikové (připomeňme si Karla Čapka, Viktora Dyka, Vítězslava Nezvala nebo Laca Novomeského), jejich kariéry obvykle nejsou nijak zvlášť oslnivé. I když zároveň mohou být ve své tragičnosti mimořádně pamětihodné, což platí třeba o chilském nositeli Nobelovy ceny Pablu Nerudovi, jehož příjmení bylo projevem hluboké úcty k autoru Písní kosmických.

Na protilehlé straně pomyslného tvůrčího pole nalezneme zase setbu poměrně úspěšných politických figur, jež začnou flirtovat s múzami, aby posléze stanuly v čele hvězdné pěchoty písemnictví. Tomu se nejprve věnují pro uvolnění či z dlouhé chvíle, nicméně posléze politici dospějí k mínce, že jako jsou skvělí a nenahraditelní při boji o moc, musejí být stejně báječní též v umělecké tvorbě. Případně jim publikování poradí (nebo dokonce vlastním příspěvkem obohatí) spindoktoři, profesionální lháři; aby jejich šéfové navenek vyhlíželi přece jen o něco lidštěji. Obzvláště před volbami s nepredikovatelným výsledkem.

Takový dojem lze získat z nedávno zveřejněné básně ministryně financí Schillerové, jež svou podprůměrností střelhbitě odkazuje k někdejší „kreaci“ George W. Bushe o barvě růží, jeho manželce s francouzským prezidentem Chiracem a rychlém přistání na letadlové lodi. Leckteří čtenáři jsou nicméně ke strážkyni krvácející státní kasy daleko nesmlouvavější. Srovnávají plod jejího ducha s fyzicky devastující vogonskou poezií, jak jí známe díky skvělé rozhlasové hře Tulákův průvodce po galaxii. Těžko se divit, jelikož ministrynino obcování s Apolónovou průvodkyní Polyhymnií (ochránkyní hymnických zpěvů) působí žel nejvíce dojmem znásilnění:

Tak jako vířník v zamrzlý na bajkalském ledu,
který si ještě pamatuje jak voněla rána
mladého paleolitu -
Skrývat se před životem nechci, nedovedu!
Chci měnit, bojovat,
protože TEĎ jsme tu.

Možná to ovšem bylo docela jinak (tak jako Schwarzenberg a spol. uvádějí v kauze Feri) a ministrynino prapodivné „e-písmáctví“ bylo prostě pouhým mladistvým vyjádřením bytostného optimismu na konci těžkých časů. Projevem touhy po mírové obnově žití po vojně s pandemii: že už neplatí „inter arma silent musae“.

Anebo možná ještě takhle, naprosto jednoduše – paní Schillerová opět radostně spěje, kam spěla vždy. Neochvějně za stranickým a vládním šéfem Andrejem Babišem. Rozechvělá touhou nezaostat za premiérem, jehož kousavci již dávno pasovali na nedoceněného poetu. Na perlu, skvost, titána hodného švýcarského kabaretu „Voltaire“, kde se během 1. světové války zrodil dadaismus s ústředním parole: „Dada je blbost, ať žije dada.“

Babišově tvořivosti prozadím vévodí, jak známo, absurdní pásmo „Motýle“, jež stojí v čele – možná zas v rámci nějaké kampaně – lidovou svépomocí publikované „sbírky“ Andykódy. Mající patrně podprahově odkazovat na rozdíl mezi politickou kulturou exprezidenta Havla, autora experimentálních Antikódů, a prezidentskou ambicí proslulým Babišem, jenž si tak často nevidí do úst.

Je to sice převeliká zkratka v myšlení, ignorující třeba oprávněnou přezdívku zesnulého prvního občana „Humanitární bombardér“, nicméně ukazuje se jedno. Literatura může být stále zdatnou politickou zbraní. Ba zbraní hromadného ničení. I dnes, v době košatících společenských sítí, blogů a internetových diskuzí, v nichž se ventiluje a trolí kdekdo. Právě proto obzvláště v takové podobě, když její nejsdílenější výhonky závodí s kvalitou zmíněné vogonské poezie. Prý třetí nejhorší v galaxii.

Obdobný článek publikoval Deník(.cz)