1.

Letos uplynulo dvě stě roků od narození geniálního Edgara Allana Poea a v říjnu tomu bude i jedno sto a šedesát let od jeho smrti... Čtou ho dnes často děti, tedy pokud vůbec něco čtou, on sám se ale pokoušel zasáhnout dospělé, přičemž některé jeho povídky, které dnes bereme vážně, byly vlastně původně míněny jako - více i méně maskované - parodie na obdobné dobové příběhy, ale daleko nižší literární úrovně (a právě do tohohle ranku skoro určitě náleží i poněkud nekrofilně "nechutná" próza Berenice...)

2.

Neparodoval však stále, to spíše výjimečně. Zato urážení a provokování, to mu šlo vždycky, a po šíleném úspěchu Havrana (1844) chtěl nepochybně urazit snoby a vlastní patetické obdivovatele (a obdivovatelky), kteří z něho (na chvíli) udělali Boha. I hodil na papír článek následujícího smyslu:

Nenapsal jsem Havrana díky nějaké inspiraci, nýbrž chladným mozkem. Ta báseň nevznikla intuitivně, ale jako početní úkol. Ano, vypočítal jsem Havrana, a to rafinovanou básnickou úvahou chtěje na vás zapůsobit a dostat vaše peníze. To mi také vyšlo. Díky tomu, že jsem se chladnokrevně zaměřil na efekt, a tvrdím, že ostatně právě v tom spočívá technika skutečně geniálního básníka!

Dodnes nikdo neodhalil a už neodhalí, zda to byla pravda, anebo si Poe, známý mystifikátor (viz sci-fi povídky Senzace s balónem a Von Kempelen a jeho objev), vše vymyslil až dodatečně. Básník se málokdy dovede vrátit zpátky po stopách tvoření básně, napsal v dotyčném článku, a ti, co to svedli, o tom nepsali: byli ješitní, nechtěli odhalit vypočítavost nebo naopak náhodnost, se kterou je něco napadlo. Já se ale nebudu zdráhat, protože zajímavost rekonstrukce nesouvisí se zajímavostí výsledného Havrana.

3.

Vynechám pouze motivaci, pokračuje Poe, a tedy důvod, proč jsem pocítil potřebu Havrana napsat. Když jsem se však rozhodl...

Ano, když se rozhodl, začal pracovat i jeho mozek a...

- Zvažoval jsem, jak má být báseň dlouhá, a řekl si: čtenář(ka) ji musí zvládnout na posezení, jinak se vytratí jednota. Báseň ovšem taky musí vzrušit. Ale vzrušení trvá vždy krátce. Krátce, pravda, aby ale bylo účinné, aspoň pár minut trvat musí. Přece jen. A tak svou báseň udělám o sto verších (nakonec jich bylo sto osm)!

- Za druhé, řekl si prý Poe. Oč by v té básni mělo jít. O pravdivý příběh? Ne. Na to se lépe hodí povídka. Ostatně, proč zachycovat pravdu? (Oscar Wilde později napsal: O skutečném životě není třeba psát, protože ho tak jako tak každodenně prožíváme, a režisér Alfred Hitchock ještě později řekl: Nikdy nenatáčím kousky života, to bych točil dokumentární filmy.) Nechci vykreslovat pravdu, chci vyvolávat pocit krásy, a tak půjde v mé stoveršové básni o krásu.

- Ale jak se vlastně krása projevuje? A čím? Rozesmává snad? Ne. Krása nás vždycky dojímá, z čehož takřka matematicky vyplývá: Svou básní musím vyvolat dojetí.

- A dál prý Poe uvažoval takto: Čím se dojetí vyvolá nejsnáze? Smutkem. A ten se na čtenáři i nejmocněji projeví, a proto je i nejoprávněnější ho použít!

- Pátá Poeova úvaha v tomtéž řetězci se potom podle všeho narodila i proto, že oba jeho rodiče byli herci a Poe rád srovnával práci spisovatele s prací herce na jevišti. Toužil vyvolat co nejsilnější efekt svým smutkem, dojetím a krásou, a zavzpomínal přitom na dětství. CO vyvolává nejsilnější efekt na divadle? zeptal se a odpověď naskočila automaticky: Pravidelné opakování nějaké repliky neboli refrén. Napíši tedy báseň o sto verších s pravidelně se opakujícím refrénem a smutnou, řekl si. Jenže to nestačí. Ten refrén musí stát za to. Musí být ale stále stejný a tedy jednotvárný, řekl si Poe.

- A co kdyby stále stejná slova postupně vyjadřovala i stále se proměňující a vyvíjející myšlenku? napadlo ho vzápětí a tím měl základ Havrana hotový. Nato si však řekl: Ale to bude pěkná fuška. Aby vůbec šlo ve stoveršové básni obměňovat myšlenku, budu muset onen refrén udělat jen kratičký, protože v dlouhém bych myšlenku sice taky obměnil, ale sotva dvakrát. Co s tím?

- Vůbec nejlepší bude, napadlo Poea "za sedmé", když ustanovím jako refrén jenom jedno slovo. Jediné. Ano. Do jediného slova už se dají dosazovat všelijaké myšlenky.

- Uvažoval dál. Refrén musí stát za to, to už jsem stanovil, a tak i to jediné slovo bude muset za to stát. Mělo... by zvučet. Aby zvučelo, musí obsahovat zvučnou samohlásku. Pak si položil i logickou další otázku: Která samohláska v angličtině je nejzvučnější? A odpověděl si: O.

- Nato si ale vzpomněl, že ještě lépe zní dlouhé Ó. Potom toto dlouhé Ó zatoužil protáhnout ještě víc. Ze školy věděl, že to jde udělat za pomoci nejbližší samohlásky a následovala další logická otázka (až skoro jako v detektivce, ano, právě v té, kterou tři roky předtím nevědomky vynalezl). Otázka zněla: Která souhláska jde nejvíc protáhnout?

- A odpověď zněla: Souhláska R. Nato pak došlo i na vyřešení dalšího subproblému. A které spojení písmen nejlépe zní? ÓR.

- Další úkol už byl Poeovi zřejmý. Najdi slovo s dvojhláskou ÓR, které ale současně vyjadřuje smutek. Odpověď? Nevermore.

- Poe ve svém článku tvrdí, že se mu nevermore okamžitě vybavilo jako hned první nápad. A to, co uděláš v prvním hnutí mysli, je vždy nejlepší, tvrdil později Alexandre Dumas ve Třech mušketýrech po dvaceti letech - a udělal to prohlášení (ustavené ovšem na základě čistě osobních zkušeností) dokonce přímo titulem jedné z kapitol... Ale vraťme se k Poeovi, který hledá záminku, aby ve své stoveršové smutné básni mohl slovo nevermore neustále, pravidelně opakovat v refrénu a nevypadalo to debilně, jak bychom řekli dnes, jelikož normální člověk přece jedno slovo tolikrát neopakuje. Už to mám! blesklo Poem. To slovo bude opakovat nenormální člověk, a tedy šílenec. Ne, už mám ještě lepší nápad. To slovo bude opakovat nemyslící, ale mluvící zvíře! Které? Jen dvě zvířata dokáží mluvit, papoušek... a trochu i ochočený krkavec (my tu budeme ale nadále kvůli zvyklosti používat slovo havran, přičemž Poe ovšem laboruje slovem raven). Inu, řekl si "kuchař" Poe, vrazím do toho havrana!

- Raven! TO bude i nejzvukomalebnější název! řekl si vzápětí. Jenže co vyvolalo smutek mého havrana? Nevím, ale proč se tady zbytečně namáhat myšlením, když přece dobře vím, že smutek nejzaručeněji vyvolá smrt.

- Už za druhé jsem si ovšem stanovil, že chci vyvolat pocit krásna, vzpomněl v tu chvíli Poe, a za třetí pak to, že ho nejsnáze získám dojetím. A pak se intuitivně zeptal: KDY je smrt nejbásničtější? A odpověděl si: Když je spjata s krásou. Dobrá, tak napíši, že někomu zemřela krásná dívka.

- Následovala tato logická otázka: KDO má z básnického hlediska to největší oprávnění vyprávět čtenáři o smrti krásné dívky? A tato logická odpověď: Její milý. A tu Poe ve svém článku až už nevědomě anebo vědomě opět přiznává využití intuice. Najednou mě napadlo tohle, píše. Ten havran by mohl milenci odpovídat. První milencova otázka bude ovšem ještě všední, ba nejvšednější, ale druhá už bude méně všední a mladík bude nevšednost otázek stupňovat zprvu jenom pobaven ptákem, ale potom už z masochismu, a rozum, ten mu bude radit: Havran ti odpovídá pouze jedno naučené, odeslechnuté slovo. Ale masochismus, ten milenci nedovolí, aby otázky přestal klást.

- Teď už jenom vymyslet tu poslední otázku, napadlo Poea, odpověď na níž by tomu muži přinesla vůbec nejbolestivější trýzeň. Zadumal se, ale nemohl na takovou otázku přijít, takže se nejdřív zamyslel nad konkrétním místem, které by takovou nejhlubší trýzeň přineslo a které by asi vyvolalo ty nejhlubší pocity smutku a tísně. Poe klidně uvažoval: S havranem se člověk nejspíš potká na poli, ale můj má být ochočený. Uletěl neznámému pánovi a milenec se tedy může s ním setkat i v izolovaném pokoji svého života. Mám to! Setká se s havranem v tom pokoji, kde se s milou častokrát objímal.

- A dál chtěl Poe i logicky vysvětlit, jak se havran do onoho pokoje dostal. A proč. Dostal další nápad. Milenci se bude zdát, že na dveře zaklepal duch jeho milé. Vstane, otevře dveře, ale venku se bude šklebit jen čerň prázdnoty. Zavře dveře, vrátí se, když tu zazní nové zaklepání. Na okno. Proč by se ale dobýval do domu pták, který už jednou unikl na svobodu? vyděsil se Poe najednou.

- Leda že by venku zuřila ďábelská bouře, ještě že mě to napadlo. Běsnící hrom, blesky a vichřice, jenom to se přece nejlépe odrazí od naprostého klidu žluté lampy uvnitř pokoje! Ne, nebudu šetřit kontrasty a havrana posadím na bílou bystu řecké bohyně, aby se smolná čerň jeho peří ve čtenářově představivosti co nejhrůzněji odrazila od sinavé běloby chladného mramoru...

- Dobře, ale nač se má ten mladík zeptat, aby mu předem naučená odpověď z havraního zobanu nevermore přinesla tu nejmasochističtější bolest? Už vím. Jestlipak mě aspoň jednou po smrti, někde v ráji, ona do své vlídné náruče přivine? Havran dí: Už víckrát ne!

- Ve stati Filozofie básnické skladby (1845) pak Poe tvrdí i to, že nejprve vymyslel a napsal poslední sloku a teprve pak a od ní kupředu skládal sloky ostatní. Ale jakmile se mu některá zdála smutnější než vrcholná, její efekt záměrně ztlumil.

- Nakonec jsem však pocítil, pokračuje Poe, že je celku třeba i dodat zdání nějakého vyššího, hlubšího smyslu, a tak jsem trochu porušil svou zásadovost a připsal ke sto veršům ještě další dvě sloky. První zní: Vyndej zobák z mého srdce! Opusť sochu, havrane! Havran dí: Už víckrát ne! Všimněte si, pokračuje Poe, že vyndej zobák z mého srdce je vůbec první a jediné přirovnání, které jsem v celé básni použil.

- Proč? Aby čtenář uviděl v havranovi symbol.

- Dobrá, pokračoval Poe v úvahách, ale symbolem čeho ten havran má vlastně být? A pak na to přišel a dopsal i tuto poslední sloku:

Pak se klidně ulebedí,
- stále sedí, stále sedí,
- oči v snění přimhouřeny
- na pozadí bílé stěny
- lampa vrhá beze změny
- stín, jímž navždy uhrane,
- a má duše z toho stínu,
- jímž mě navždy uhrane,
- nevzchopí se, víckrát ne.

- (překlad Vítězslava Nezvala, 1928)

4.

Havran sklidil veliký úspěch a není pochopitelně důležité, zda ho psal Edgar Allan Poe opravdu takhle, princip psaní zezadu kupředu ale bezpochyby uplatnil už ve svých povídkách, jak na to u nás už lépe než já upozornil Josef Škvorecký. Pokud první věta nemíří k dosažení stanoveného účinku celé povídky, autor selhal, napsal Poe v jiné stati a byl si také jist, že v textu nesmí být ani slovo, které by přímo nemířilo k od začátku stanovenému závěru. Dnes je to samozřejmě už notoricky známo, tenkrát to ale byla novinka a Poe také rád zdůrazňoval, že oblastí skutečných spisovatelů je povídka, protože román je nutno číst s přestávkami, v nichž nás jiná činnost pokaždé rozptýlí a oslabí tak výsledný dojem. Vzrušení vydrží půl hodiny, píše Poe. Efekt příliš dlouhé básně je tak nulový. Chválím tvůrce eposu za úsilí, ne za epos. VYTRVALOST NENÍ GENIALITA.

5.

Na druhé straně ovšem Poe brojil i proti přehnané krátkosti. Epigram zazáří, ale nakrátko. Pečetítko se musí do vosku vtlačovat po jistou dobu.

Cílem povídky je pravda, mínil Poe, ale cílem básně je krása. Pravda uspokojí rozum, krása a vášeň uspokojují srdce a mezi pravdou a poezií zeje propast.

"Poeova zásada stavby básně i stavby povídky odzadu odpovídá práci policie," všiml si Josef Škvorecký v Nápadech čtenáře detektivek (poprvé na pokračování v časopise Plamen, 1965). "Autor detektivky nemůže nechat postavy žít a děj nechat vyvíjet jako řeku. Příběh zločinu už se stal a byl prožit a je to negativ, mapa činnosti vraha, která díky pátrání proniká stále více body do pozitivu."

A tak bylo vlastně jen logické, že právě Edgar Poe detektivku vynalezl.

Což mu taktéž upříti naprosto a vůbec nelze!!!

*****************************

SCI-FI: První tématický týden za námi - Poe

• Povídkář Poe - Martin Hilský - obsáhlý životoprav
• Havran jako detektivka - Ivo Fencl - výtah a zamyšlení nad Poeovou esejí ohledně napsání Havrana
• Výstřel z levého oka úmrlčí hlavy - Ivo Fencl - o inspiračních zdrojích Poea, kdo z Poea těžil a čím mohl Poe trpět...
• Nejlepší verze vražd v Rue Morgue - Ivo Fencl - průřez filmovými adaptacemi Vražd v ulici Morgue.
• Švankmajerovy adaptace povídek EAP - Jana Beranová - recenze včetně kompletních filmů českého režiséra.
• Příhody Arthura Gordona Pyma - Alča - recenze na jediný "román" EA Poea
• Edgar Allan Poe v datech - Alča - životopis mistra
• Poe a jeho hrdinové třikrát jinak - Jana Beranová - stručná zmínka o různých adaptacích Poeových děl
• E. A. Poe podle podivuhodného R. Cormaca - Ivo Fencl - pohled na dílo režiséra R. Cormaca inspirované EA Poem.
• Poe, na přeskáčku i jinak... - pagi - úvodní článek k tématickému týdnu.