4.10.2022 | Svátek má František


LITERATURA: Pět vzpomínek na knihy

30.8.2022

Dnešní děti budou s výjimkami úplně postrádat vzpomínky na knihy. Nečtou. Potkal jsem jednoho kluka, asi osmiletého, a chvíli jsme se hádali, kdo koho předjel. Měl koloběžku, ale já se pohyboval na kole opatrně, takže mi dal fleka. Poradil jsem mu, aby dával bacha na auta, což je rada za milion. Kdybych mu ji nedal, jako by se nestalo. Ptal jsem se, jestli sportuje, potom jestli se kouká na televizi. Popravdě řečeno jsem do spatření toho kluka ujížděl zostra, takže se mi konverzace hodila i na vydýchání. Kluk očividně nikam nespěchal a řekl, že se na televizi skoro nedívá. „A chodíte do multikina?“

Přitakal a zaplavila mě vlna názvů filmů, o kterých jsem pouze matně věděl, že jsou to animáky pro děti. Překvapilo mě, že ho brali do biografu každou chvíli, protože i to přestává být obvyklé. Lidi se dívají na filmy doma. Taky bazén čistí na zahrádce a nikdo už se nekoupá nad jezem, i kdyby bylo pětatřicet ve stínu. Už to ale někdo řekl: Časy se mění.

Zaváhal jsem, protože na jakoukoli četbu se malých dětí nemá většinou smysl ptát. Ale přece jenom bývaly časy, kdy kluci uznávali aspoň komiksy, takže jsem se klidně zeptal: „Taky čteš nějaké komiksy?“ Kdyby se totiž rozpovídal, klidně bych mu jich pár věnoval. Abych se toho zbavil, skutečně začínám už mít knížek příliš.

Ten kluk ani nezaváhal a vybavilo se mu to rovnou. „Nerad čtu,“ řekl, „ale jednou mě mami nutila, abych si prohlížel takový sešit se třemi prasátky. To mohlo trvat i dvacet minut.“

Tím jsme skončili. Přestal mě zajímat. Velmi brzy jsem se omluvil, že musím jet, a samozřejmě jsem mu nepřiznal, že si budu brzy číst. Jak by to mohlo podobné dítě pochopit? Ještě že tátu většinou baví se synem sportovat. Ještě že jsem mohl vykládat o knížkách aspoň svému dítěti; a tomu jsem jich taky mračna přečetl. Drtilo mě, že bych s tímto frackem trpěl; ale chyba je i na mojí straně, nebo je to snad vážně fracek? Proč? Je to dítě dneška a není ani dnes úplným pravidlem, naštěstí, že děti dneška už „nepoberou“ ani komiksy. Je prostě jiná doba, a to úplně jiná, než okolo roku 1968, kdy bylo intenzivně předčítáno mně. Ten rozdíl je neskutečný a děti mají dneska X-krát víc možností, přičemž knihy včetně komiksů zůstaly na chvostu. Musí být ale hezké, když se najde i kluk, který vedle sportu i něco přečte. Tedy občas. Pravděpodobnost nicméně klesá, protože ani rodiče dnešních osmiletých dětí už moc nečetly. „Takže,“ říkám si někdy zdeptaně, „je můj svět úplně jiný. Mé vzpomínky jsou těžko srovnatelné s jejich a je totálně vyloučeno, aby ten chlapeček s koloběžkou někdy za dvacet let zavzpomínal jako teď já; a to zavzpomínám namátkově, protože i jenom v dětství jsem knížek přelouskal stovky. Pět vyberu.

Knížka první neboli Vítězslav Kocourek: Vesmír, Země, člověk - a my děti.

O sud této dvoukilové bichle je typickým osudem mnoha slovníků a encyklopedií minulého režimu. Roku 1966, kdy mi byly dva roky, vyšla nákladem třicet tisíc výtisků; ale ještě do zimy ji neobchodnicky stáhli z prodeje, do kterého uvolněna teprve v osmašedesátém, aby velmi čile mizela z pultů; takže Státní nakladatelství dětské knihy, které se na začátku roku 1969 přejmenovalo na Albatros (to je, milé děti, podle takového ptáka), naplánovalo druhé vydání. Které roku 1972 zakázali.

To první přece zůstalo v některých školních knihovnách, a když ho naše třídní Zdeňka Voříšková jednou přinesla z kabinetu, tak jsem vyvalil kukadla. Zazvonilo a já mířil ke stolu a knize. Skutečně uchváceně jsem listoval, viděl jsem obrázky obrovských pravěkých zvířat a nakonec si tuto svou vytouženou bibli půjčil v městské knihovně. Jak si vzpomínám, chybně jsem jí dlouho říkal „Země vesmír“, ale jinak jsem číst uměl. Nakonec ji rodiče sehnali v antikvariátu, i když bez obalu, a dostal jsem encyklopedii k narozeninám: moment mám před očima. Stůl pod oknem je na kraji zahrady a na něm globus a bichle. A dort. Je duben, krásně, vše voní, svítí slunce. To si počtu! Po právu se obávám, že by většině dnešních dětí podobný dáreček již moc neimponoval; ale já byl z Kocourka u vytržení, ba toužil autora osobně navštívit. Prvně jsem se dozvídal údaje o gigantických rozměrech Slunce a to mi stačilo ke štěstí. - Druhý díl spisu je historií ér pravěku, následuje cesta k zemskému jádru i včetně pasáží o sopkách a zemětřeseních, čtvrtá část je o rostlinstvu, pátá o zvířeně, šestá o lidském těle, sedmá se jmenuje Kolem světa za 64 stránek, následuje Křížem krážem Československem, devátý díl je dějepis (6000 let lidské společnosti), přichází 20 kapitol z techniky, jedenáctou částí je Co chceš vědět o umění, ten sportovní díl se jmenuje Branky, body, vteřiny a závěrečný Tabulky, čísla, diagramy. Jsou tu i profily dvou set osobností dvacátého století, ty prý vadily cenzorům nejvíc.

Abych vás ale uklidnil, tak musím přiznat, že jsem všech 772 stran kompletně nikdy nečetl. Ale skoro ano - a celé stránky bych dodnes uměl popsat podle vzpomínek. Taky bych mohl vyprávět, k čemu mě inspirovaly. Jednoduše… To byl můj tehdejší internet.

Knížka druhá neboli Ludvík Souček: Bratři černé planety

S ouček byl guruem mého dětství, seděl na zápraží roubeného Šolcova statku v letní Šrámkově Sobotce a při besedě skákal do řeči Karlu Pacnerovi. Ptal se: „V té vaší knize… Chňapne tam na Marsu po nich něco?“

„Ne,“ řekl Karel a Souček pohrdavě mávl rukou. „Tak to nic není.“ Karel Pacner pak už zůstal u literatury faktu, ale Souček „šel“ do veškerých žánrů. V jednom pražském antikvariátu jsem s absolutním štěstím v hrdle sehnal jeho Bratry černé planety. „Co to asi bude?“ říkám si, otevřu knihu a hola, hned první dvě povídky přece znám jako komiksy Milana Ressela z časopisu Ohníček. Kdo by ale čekal, že bude tento geniální kreslíř ještě 13. 5. 2017 podpisovat jejich samostatné, velkoformátové vydání na Světě knihy.

Jistěže se jedná o příběhy Desetioký a Kraken. Obzvlášť první mě nepřestává fascinovat dodnes. Je to kus Hiltonova Ztraceného obzoru i jeho filmové verze, kterou Souček nejspíš viděl, bude to i část pozapomenutého Zíkova Orlího srdce, ale inspirací byl i Gustav Meyrink a jeho povídka o jistých kuželech. A komiks příběh Desetiokého ještě rozvíjí a natahuje a jako by to bylo včera: otec se mi opět naklání přes rameno a čte se mnou: „My zasvěcení jsme zbraněmi smrtelníků nezranitelní. Teď zmizím… Ale až se vynořím…“

Knížka třetí neboli Alexandre Dumas: Tři mušketýři pro dvaceti letech

I díky tomu, že měl Dumas při psaní Tří mušketýrů hotové kadluby (hlavně D´Artagnanovy paměti) a pomocníky (hlavně zapomenutého Maqueta), je výsledek geniální, skutečně mistrné dílo. Ale i druhý díl je skvělý a nikdo mě nepřesvědčí, že horší. Místo mylady de Winter, kterou nechali v jedničce setnout, nastupuje její plavovlasý, modrooký syn Mordaunt. A koná. Mstí matku. Stručně řečeno vraždí. Současně propukne v Anglii revoluce, a abychom ji měli lépe zmapovanou, dva z mušketýrů jsou na straně krále a dva na straně Olivera Cromwella. Právě touto knihou jsem pochopil, co to znamená vklínit fikci do historické reality, a symbol onoho klínu jsou dva mušketýři prahnoucí zachránit Karla Prvního. Ukryjí se tedy v Londýně pod popraviště. „Remember!“ řekl prokazatelně král před smrtí, ale jen Dumas věděl, že to vlastně bylo heslo určené Athosovi, který však zpod prken nikdy na historickou scénu nevystoupil. Plán záchrany nevyjde, zloduch Mordaunt se jen chechce a postupně odpraví matčina kata i strýce (lorda Wintera). Následuje plavba přes La Manche v lodi plné střelné bavlny, chci říct střelného prachu - a útěk do člunu. Přichází souboj Athose s Mordauntem ve vlnách a podle anekdoty Dumas ukončil jedno pokračování ve chvíli, kdy na hladinu vyplave mrtvola hraběte de La Fére. Nakladateli spisovatel vzkázal, že nechá při tak ubohém honoráři mušketýry jednoho po druhém umřít. „Začínáme!“ Honorář navýšen a pokračování odhalilo, že dýka netrčí v Athosovi, ale v Mordauntovi. Oproti tomu de La Fére se vynoří jako Venclovský a kamarádi ho táhnou do člunu. A děti už nečtou, ale je fakt, že jsem neměl ani v sedmdesátých letech jediného kamaráda, který by znal druhý díl Tří mušketýrů, a musel jsem se spokojit s tím, že jsem jej barvitě vyprávěl Luboši Morávkovi, když jsme jednou po škole čekali na vlak.

Kniha čtvrtá neboli Jaroslav Foglar: Stínadla se bouří

„ Nejlepší foglarovka je u mě Když Duben přichází,“ řekl mi v malostranském podkroví a v přítomnosti herce Vladimíra Čecha recitátor Mirek Kovářík. Možná měl „recht“, ale v dětství jsem měl nejradši Stínadla a Záhadu hlavolamu. Ještě jsem neuměl číst a už ty svazky lovil z knihovny rodičů, abych jen slabikoval tituly kapitol: Skok do tmy, Ulice, kterou chodilo nebezpečí. Názvy mě děsily. Vnímal jsem ono dílo po právu jako regulérní horor a jen kus dál ostatně čekal Dracula plný fotek z Murnauova filmu Nosferatu. Potom se otec rozhodl, že mně a mé mladší sestře přečte Hlavolam i Stínadla, to nám totiž už dopředčítal Hrdinného kapitána Korkorána a Tajuplný ostrov. Večer co večer záměrně četl jen pár kapitol - a my zůstali napjati. Otec nikdy nechtěl číst další sekvenci, i kdyby to končilo v nejnapínavějším. Ne. Museli jsme čekat na další večer. Díky tomu se do mě ty knihy vpily a mohl bych o nich teď psát stránku za stránkou, ale postojím jen u názvu Stínadla. Někdo říká, že tam bývalo popraviště, a jiní odvozují jméno od stínů, ale nikdy jsem se nesetkal s tím, co jsem já sám viděl uvnitř vlastní hlavy. Je to osamělé návrší (jakási větrná hůrka) s dřevěnou tyčí. Tyč vrcholí dvěma protichůdnými lžícemi bagru, rovněž dřevěnými. Mají bagří drápy (ne tedy tygrů z Agry) a jsou to pracky připravené se sprásknout a skloubit, a to nečekaně. Jindy to v mých snech dělaly bez přestání. Stínaly se do sebe a bouřily.

Knížka pátá neboli Johann Wolfgang Goethe: Utrpení mladého Werthera

P řečetl jsem to pouze následkem vlastní úchylky, ale přesně ve správném věku. Možná mi bylo třiadvacet a louskal jsem román v zastaralém překladu. Přesto mě dostal. Úplně. Citem jsem tomu věřil od A do Z a jenom na konci jsem zavrtěl hlavou. „Proč sebevražda?“ A plánoval jsem vlastní verzi, kde by Werther dál kamarádil s Lottou i jejím partnerem. Účinek Goethovy rané práce na mě byl tím větší, že jsem jinak čítal hlavně dobrodružné knihy a současně dodržoval pitomou zásadu, že se čte do konce. Jednou mi padl do rukou svazeček, ve kterém sešita čtyři díla, a já blb jsem považoval za povinnost přečíst kvůli absurdní zásadě i to na konci. Werthera. Dnes už mám vydání samostatné a moderní překlad, ale číst ho nechci. Tenkrát jsem to vstřebal absolutně. Už bych si dojem jen pokazil. Zato s dětskými nečtenáři jsem smířen. V nějakém věku je Werther nebo jiný skvělý příběh stejně polapí. Je to přece podstata snů, takže života.