V roce 2020 vyšel v Mnichově román Váha slov (Das Gewicht der Worte) od spisovatele Pascala Merciera. Tím se uzavírá série jeho pěti románů započatá v roce 1995 románem Perlmannovo mlčení, po kterém následoval v roce 1998 Ladič klavírů, v roce 2004 Noční vlak do Lisabonu a Lea v roce 2007. Dne 27. června 2023 Pascal Mercier v Berlíně umírá ve věku 79 let. Až do konce bylo jeho vášní čtení a psaní knih, cestování a studium jazyků. Byl ženatý s malířkou Heike Bieri-Quentin, se kterou žil v Berlíně.

Pascal Mercier je pseudonym německy píšícího švýcarského spisovatele. Narodil se 23. června 1944 v Bernu jako Peter Bieri. Byl filosofem, vysokoškolským učitelem a nakonec romanopiscem. Ve svých vzpomínkách na dětství strávené na předměstí Bernu vysvětloval pozdní přechod na dráhu spisovatele. V potemnělé místnosti byl pohroužen do románů Karla Maye. Přečetl je všechny. Romány ho zajímaly více než realita. Podobně byl později v letech dospívání fascinován v tmavých sálech kin při promítání francouzských filmů 60. let s herci Jeanem Gabinem, Jeanne Moreau, Brigitte Bardot a Alainem Delonem. Temné prostředí ho přenášelo do snů a fantazie.

Maturoval na gymnasiu v Bernu, kde se naučil latinu, řečtinu a hebrejštinu. Na Bernské universitě studoval klasickou filologii. Studium kvůli romantickému vztahu přerušil a přestěhoval se do Londýna. Na Heidelberské universitě pak studoval filosofii, angličtinu a indologii. V roce 1971 získal doktorát za práci o filosofii času. Následovaly výzkumné pobyty na Kalifornské universitě v Berkeley, Harvardu, Berlíně a Jeruzalémě. V roce 1981 se habilitoval a jako profesor působil na řadě universit, např. v Heidelbergu, Marburgu a Berlíně. Jeho publikace se opíraly o výzkumy v oblasti analytické filosofie, epistemologie a etiky.

Své akademické zkušenosti využil v románu Perlmannovo mlčení, který uveřejnil pod pseudonymem Pascal Mercier. Byl kritikem universitního systému. University se podle něj staly místy pro předvádění důležitosti, na nichž dominuje snobská přetvářka a význam filosofie v životě se ztrácí. Vše se točí kolem externího financování a managementu vědy. Na akademické půdě si lidé hrají na něco, čím nejsou. V roce 2007 Peter Bieri kariéru universitního profesora ukončil.

Zajímavý je pohled Pascala Merciera na literární psaní, které mu přineslo úplně jiný život, v němž může být znovu sám sebou. Znovu se v něm probudil pocit mladistvého diváka, který filmy francouzské kinematografie 60. let pokládal za skutečnou realitu. Tehdy byl přesvědčen, že obrazy, které vidí na plátně, jsou skutečná realita. To, co viděl venku, na ulici, za realitu tehdy nepovažoval. Jako romanopisec se k tomu vrátil tak, že život, který prožívá při psaní, je pro něj ten skutečný. Vytváření románových postav, jejich uvádění do situací, do děje, považoval za nejsilnější zážitek, jaký kdy poznal. Podobnou zkušenost nejvyšší duševní intenzity a reality ve filosofii nenašel. Není to ani možné, neboť filosofie podle něj vytváří myšlenkový přehled, umožňuje zprůhlednit myšlenky, ale nikoli přemýšlet o světě. Tématem filosofie není přemýšlení o světě, ale přemýšlení o přemýšlení o světě. Filosofií se dá dobrat k porozumění pojmům jako jsou „pravda“ a „lež“, „poznání“ a „jistota“, „duch“ a „vědomí, „svoboda“ a „odpovědnost“. Ale k tomu není zapotřebí žádných výzkumných projektů. Stačí jen ticho, soustředění a volný čas.

Mercierovy romány jsou na našem knižním trhu dostupné. Četl jsem je všechny s výjimkou Ladiče klavírů. Poslední román Váha slov má autobiografický nádech. Krátce alespoň o něm.

Hlavní postava Simon Leyland se na přání rodičů připravuje na kariéru. Studuje na prestižní škole v Oxfordu. Jeho otec působí na universitě. Simonův strýc, odpůrce indické nezávislosti, ve svých čtyřiceti letech získal profesuru orientálních jazyků. Jeho londýnský dům je plný knih a památek na léta strávená v Orientu ve službách Britského impéria. Simon navštěvuje strýcovy přednášky o arabštině, perštině a hebrejštině a u něj doma poslouchá vyprávění o Orientu. Jednoho dne Simon před velkou nástěnnou mapou Středomoří řekne, že by se rád naučil jazyky všech zemí hraničících se Středozemním mořem. Strýc reaguje bez překvapení: „To by šlo. Dovedu si to u tebe představit. Musíš začít ihned. A nezapomeň na maltštinu!“ Simon opouští školu a stává se nočním hlídačem v hotelu. Po nocích studuje jazyky. Seznamuje se s dívkou Lívií, chodí spolu do kin. Žijí ve světě knih, představ a snů. Livie se nečekaně stává dědičkou velkého vydavatelství v Terstu. Oba váhají, co si s takovým dědictvím počít. Strýc v tom vidí osudové znamení a synovcovu nerozhodnost nechápe. Simon se už naučil maltštinu, sardinštinu, jazyk Berberů, má skvělou ženu a váhá vykročit z noci nočního hlídače do bílého dne, do centra všech těch jazyků, které ho zajímají. Simon a Lívie pak léta žijí v Terstu. Simon tam dosáhne toho, co si kdysi předsevzal. Finančně jsou z příjmů nakladatelství zajištěni. Mimo studium jazyků Simon pracuje jen pro rozptýlení. Například v místní věznici jako tlumočník z albánštiny. Vše dosáhl, navíc se zabývá baskičtinou, čínštinou a dalšími jazyky. Po smrti Lívie provozuje nakladatelství sám. Zdravotní potíže a hospitalizace před něj postaví strašnou diagnózu. Zbývá mu jen několik měsíců života. Prodává nakladatelství, aby se krátce nato dozvěděl, že v nemocnici byly zaměněny rentgenové snímky. Chybná diagnóza vede k životnímu přehodnocení. Vrací se do Londýna, kde získává dědictví po svém strýci a usazuje se v jeho domě. Své poslání vidí v tom, že se stane spisovatelem.

Romány Pascala Merciera představují jedinečné propojení filozofie a literatury, v němž autor hledá hlubší smysl lidské existence, poznání i identity. Jeho životní dráha ukazuje, že skutečné naplnění našel až v psaní, které pro něj bylo intenzivnější a pravdivější než akademická filosofie. Román Váha slov pak tuto myšlenku dobře ilustruje – ukazuje cestu člověka, který navzdory dosaženým cílům stále hledá své skutečné poslání a smysl života.