Idea československých legií nebyla v meziválečném období 1918-1938 přijímána jediným způsobem. Část navrátivších se legionářů neskrývala svůj odpor vůči Masarykovi. Návrat ruských legií cestou přes Sibiř do Vladivostoku pokládali za chybu. Podle nich měly legie jít na Petrohrad, pomoci Rusům zbavit se bolševiků a vrátit se do vlasti západní cestou. Takový názor dával najevo jak za války v Rusku tak po svém návratu do vlasti Václav Vitáček, autor knihy Paměti prvního českého legionáře v Rusku – Neznámý vojín s podtitulem Vzpomínky prvního českého dobrovolníka v Rusku ve světové válce. Psáno v letech 1922-1927 (vydáno vlastním nákladem v roce 1927). Všechny údaje o jeho vojenské službě jsou v Seznamu legionářů spravovaném Československou obcí legionářskou. Zdrojem jsou legionářský poslužný spis a osobní karta legionáře. Porovnáním literárně zpracovaných vzpomínek s databází legionářů lze učinit závěr, že kniha vcelku souhlasí s autorovou vojenskou kariérou. Otázkou samozřejmě zůstává autorův pohled na různé události a jejich hodnocení, stejně jako řada detailů, které lze dnes stěží ověřit.

Václav Vitáček (v literární tvorbě Major R. L. Vitáček) ve svých vzpomínkách nic k místu svého narození neuvedl. Podle oficiálních zdrojů (viz Seznam legionářů) se narodil 27. 12. 1883 v Kyjevě, jeho domovská obec byla Žebrák. V červenci 1907 se ze Spojených států urychleně vrátil do Evropy, očekávaje za zhoršené mezinárodní situace vypuknutí války, rozhodnut vstoupit do některé z armád bojujících „proti Němcům“. Psal, jak jej zachvátila „válečná horečka“. K válce však k jeho lítosti nedošlo, rok zůstal v Čechách a dokončil studia na Česko-slovanské obchodní akademii v Praze. V létě 1908 se objevuje v Kyjevě jako ředitel a spolumajitel prosperující továrny V. Kašpar (později Česká vozovka). V Kyjevě často besedoval s vysokými ruskými důstojníky, od nichž věděl, že se nezvratně počítá s válkou s Rakouskem. Byl připraven vstoupit do ruské armády a bojovat za osvobození Českého království. V Kyjevě dostal povolávací rozkaz jako rakouský záložní důstojník na vojenské cvičení do Prahy. Bral to jako šťastnou náhodu, možnost rozloučit se s Prahou a vlastí.

V Praze se setkal s podplukovníkem Redlem, později světově proslulým špiónem, který dodával informace ruskému generálnímu štábu. K setkání došlo tak, že na konci cvičení byl služebně poslán k jemu neznámému podplukovníkovi. Ten se vyptával na jeho působení v Rusku a pokusil se ho získat pro rakouskou špionáž. Vitáček se vymluvil tím, že by ohrozil své rodiče a sourozence žijící v Rusku, ale on že by byl – kdyby se jednalo pouze o něho – pro každou oběť pro Rakousko ochoten. Rozloučení bylo chladné. Vitáček odjel nejbližším vlakem z Prahy do Ruska, kde u náčelníka štábu kyjevského vojenského okruh gen. Dragomirova celou záležitost nahlásil. Udělal dobře. Redl všechny rakouské špiony Rusku prozradil. Vitáček požádal o přijetí do jezdecké důstojnické školy v Petrohradě. Podmínkou bylo ruské občanství. V době rakouské anexe Bosny a Hercegoviny dostal z Rakouska předvolání, na které odpověděl podobně, jako kdysi kozáci tureckému sultánovi („Polib nám…“). Tím jako bývalý rakouský důstojník za sebou spálil všechny mosty k návratu rozhodnut nevrátit se do Rakouska jinak „než pod ruskými prapory“. V den mobilizace vstoupil jako první český dobrovolník do ruské armády, po vzniku České družiny se stal prvým ruským legionářem.

Vitáček přeložil do češtiny provolání vrchního velitele ruských armád Nikolaje Nikolajeviče k českému národu. Toto provolání bylo shazováno z letadel nad rakouskými pozicemi a zanecháváno v zákopech. Dostalo se i do českých zemí, kde bylo příčinou persekuce a poprav. Slib samostatnosti byl podle Vitáčka nejúčinnějším argumentem ke zřízení České družiny, jednotky z dobrovolníků žijících v Rusku a z válečných zajatců, předchůdkyně ruských československých legií.

Od prvého dne války do dubna 1915 byl Vitáček důstojníkem štábu třetí ruské armády, kterému byla přímo podřízena Česká družina. Po překročení rakouských hranic a obsazení městečka Podkameň ustupovala rakouská vojska po celé frontě. Z bojiště se transportovali ranění a spousta zajatců, které bylo třeba vyslýchat a registrovat. Vitáček vzpomíná na dva první, které vyslýchal. První byl český Kadet-Feldwebel, který se prohlásil za rakouského vlastence a nic se od něj nedověděl. Druhým byl poručík dr. Patejdl, který Vitáčkovi řekl, že osvobození českého národa ho nezajímá, že Rakousko válku vyhraje a podle toho se on zachová. Zajímalo ho jen jaký bude mít v zajetí plat. Vitáčkovi v tu chvíli přišla na mysl slova Svatopluka Čecha z Písní otroka: „Ze všech kleteb otročiny, jíž nás stihl Bůh, nejhroznější, nejstrašnější otrocký je duch!“ Až po několika letech v zajetí změnil dr. Patejdl názor, vstoupil do legií a po návratu do Československa se stal předsedou obce legionářské. Podle Vitáčka „lépe pozdě, než nikdy“. Větší vlastenecké pochopení než u důstojníků prý nacházel u mužstva. Tak se do ruské armády dostal fotbalista Slávie Kačaba.

Po pádu Přemyšlu dostal Vitáček jako prvý z Čechů „za zásluhy o ruskou armádu, za chrabrost v bojích na Sanu a za výzvědy pod Přemyšlem“ vojenský kříž sv. Jiří a byl povýšen na nadporučíka jízdy. Později v České družině bojovali jeho bratr a dva bratranci. Bratr Jiří, posluchač vysoké školy technické v Kyjevě padl 7. ledna 1915 na řece Dunajci v Haliči, bratranec Václav utrpěl otřes mozku od výbuchu granátu a zemřel v nemocnici a bratranec Vojtěch Vladimír Klecanda se stal československým generálem.

Po zimě 1914/1915 pokládalo ruské velení Rakousko za rozbito. Jeho zhroucení se zdálo blízko. Na jaře 1915 po pádu Přemyšlu se ruská ofenziva zastavila. Rok 1916 byl rokem postupů a ústupů. Válka se změnila na poziční, nepřátelské pozice se místy přibližovaly na 100 kroků, chráněny pásy ostnatého drátu. Po revoluci v únoru 1917 car 15. března abdikoval a nastoupila Prozatímní vláda. Události rychle postupovaly.. Po oslnivém úspěchu československých legionářů v bitvě u Zborova 1.–2. 7. 1917 nastal velký ústup ruských armád. Disciplína v ruské armádě byla zničena. Podle Vitáčka vinou Kerenského, který chtěl starou carskou armádu přeměnit na armádu demokratickou, v níž mají vojáci poslouchat velitele jen tehdy, když sami chtějí. Za bolševickou revolucí vidí Vitáček působení Německa, které umožnilo revolucionářům vrátit se do Ruska. Po Čeljabinském incidentu ze 14. 5. 1918 dochází k otevřenému konfliktu mezi bolševiky a československými legionáři. Legie obsazují transsibiřskou magistrálu, zabraňují návratu statisícům rakouských a německých zajatců na západní front. Připravuje se návrat do vlasti přes Vladivostok známý jako sibiřská anabáze.

V Baru byl ve štábu Vitáčkovi předán dlouhý, anglicky psaný telegram poslaný z Londýna a podepsaný Doris Child. Byl doručen na Vitáčkovu kyjevskou adresu a přeposlán do Baru. Adresát byl vyzýván, aby se vrátil do Anglie. Vitáček žil nějakou dobu v Anglii, měl tam známé, ale obsah telegramu mu byl nepochopitelný. Záhada se nakonec vysvětlila, telegram byl určen Masarykovi a záměrně poslán jinému adresátovi, o němž se předpokládalo, že telegram v Kyjevě Masarykovi předá. Dva dny Vitáček jel v nákladních vozech (jiné nejezdily) do Kyjeva. Vagony byly přeplněné desertéry utíkajícími z fronty. V Kyjevě mu jeho přítel Červený poradil, jak se k Masarykovi dostat. Telegram byl skutečnému adresátovi předán v pobočce Národní rady. Tam se Vitáček poprvé setkal s profesorem Maxou, který Masarykovi telegram předal, ale Vitáčka k Masarykovi nepustil. Vitáček si přál Masaryka osobně poznat. Červený pak domluvil nazítří schůzku s Masarykem. Měla se uskutečnit v domě Červeného. Masaryk ale v dohodnutou hodinu nepřišel. Po návratu do Československa se Vitáček na Masaryka obrátil s dopisem, v němž prosil o vysvětlení, proč byl telegram poslán na něho a kdo měl tak podivuhodnou důvěru v jeho důvtip. Odpovědi se však nedočkal.

Vitáček se sibiřské anabáze neúčastnil. Zůstal na Ukrajině a pokoušel se získat československé legie na pomoc generálu Kornilovu. Disciplinované vojsko vnese nový bojový duch do zdemoralizované armády a pokusí se o záchranu fronty a také Ruska před revolucí. V Kyjevě se s vědomím ruského vedení pokoušel přesvědčit české vedoucí činitele, aby legie vystoupily, dokud je čas. O jednáních věděl generál Dolgorukij, ve válce velitel carských pěších gardových vosk. „Jděte a zkuste, povede-li se vám to, co se druhým nepodařilo“, řekl Vitáčkovi. Generál nevěřil v úspěch, politické vedení legií bylo podle něj orientováno na Kerenského. O finanční stránku kampaně bylo přitom postaráno, generál nabízel pokrýt náklady 120 miliony rublů ve zlatě. Po skončení oficiálních jednání v soukromí Dolgorukij neskrýval svůj názor na katastrofální stav, v němž se Rusko ocitlo. „Rusko je ztraceno“, řekl, „Rusové si sami nepomohou, všichni spojenci Rusko zradí, poslední naději vkládáme na Čechy“. Ruská revoluce se připravovala za německé peníze, aby byla zničena východní fronta a umožněna porážka všech spojenců. Není snad někdo z vašeho polického vedení, třeba jen ideově, ve spojení s Leninem? Takové myšlenky se Dolgorukému honily hlavou. Rusko dovede být vděčné, jeho záchrana by pro český národ vytvořila nebývalé perspektivy. Obrovská území Evropy a Asie by posloužila vašemu průmyslu, stali byste se mocným státem. Takové okamžiky se v historii nevracejí. To vše vyřídil Vitáček zástupcům politického vedení legií v pobočce Národní rady, kde jednal s profesorem Maxou. „Tebe my nemůžeme potřebovat, ty jsi pro naše vojsko příliš málo demokratický“, byla Maxova odpověď. Uražen vrátil se Vitáček do štábu sedmé armády. Maxa prý vyjednával s bolševiky v Moskvě, odkud vydal jménem Národní rady rozkaz, aby československá vojska vydala bolševikům zbraně. K tomu naštěstí nedošlo. Vydal Maxa tento rozkaz o své vůli nebo na něčí pokyn? Tato věc nebyla podle Vitáčka nikdy vysvětlena. Jednu věc však pokládá za jasnou. Boje legií na Sibiři prokázaly, že obsazení Petrohradu za všeobecného chaosu by pro československé legie bylo hračkou. Přes Murmansk by se pak spojili s Angličany a za pomoci ruské armády obnovili východní protiněmeckou frontu.

Jsou otázky, které nebudou nikdy zodpovězeny. Pochod legií na Petrohrad by byla akce s nejasným výsledkem. Legie vždy vycházely dobře s místním obyvatelstvem, legionáři za vše platili a lidem pomáhali. Obyvatelstvo se s odcházejícími legionáři loučilo nerado. Pochod na Petrohrad by znamenal překročení Volhy. Zásobování cestou by bylo nemožné, tažení by se neobešlo bez násilných rekvizic a obyvatelstvo by se postavilo proti legiím. Tím by skončila podpora ze strany obyvatel. Obsazení a držení Sibiře přitom mělo svůj význam. Československé legie tak zabránily německému a rakouskému průniku do nitra Ruska a také hospodářské exploataci Ruska, Sibiře a vývozu surovin a potravin odtud do Německa. Pochod legií na Petrohrad se mohl stát sebevražednou misí. Vedení legií vsadilo na neutralitu a vojenské držení Sibiře. Ještě v létě 1918 legionáři zadržovali přes milión příslušníků nepřátelských armád a znemožnili jejich nasazení na francouzské frontě.

Po neúspěšném tažení generála Krimova na Petrohrad, při němž byl Krimov na jednání ve štábu Kerenského zavražděn a jeho vojsku vzkázáno, že z lítostí nad svým vystoupením proti Kerenskému spáchal sebevraždu, opouští Vitáček štáb sedmé armády. Rozvrat dosahuje vrcholu. Je zakázáno nosit důstojnické distinkce. Města se krátce zmocňují Ukrajinci, ale na Kyjev se valí bolševická Muravěvova armáda. Bolševici obsazují Kyjev. Městem pochodují patroly a střílejí ty, které považují za důstojníky. Vitáček při zadržení tvrdí, že se jde přihlásit k rudým. Průkaz nemá, musel vše zničit, protože tu byli Ukrajinci. Ohmatávají mu spodní kapsy a tak nepřijdou na revolver Nagan v náprsní kapse. Vitáčka propouštějí. Ulice jsou plné mrtvol. Když narazí na další patrolu, představuje se jako příslušník štábu Muravěva a nabádá vojáky k přísnému dodržování revolučního pořádku. U třetí patroly je někým, kdo jej zná, poznán jako bývalý důstojník. Brání se, jednoho zastřelí, druhý se dá na útěk. Vitáčkovi je jasné, že musí město opustit. Obléká se do nejotrhanějších šatů a přespává, kde se dá. Onemocněl španělskou chřipkou a v domě krajana Červeného leží v posteli, na které spal Masaryk, když u Červených bydlel. Zatím Ukrajinci s pomocí Němců vyhnali bolševiky z Kyjeva a nové patroly hledají po domech bolševiky. Rabují a vraždí se stejnou bestialitou jako předtím bolševici. U Vitáčkovy postele se zastavili se slovy „ten chcípne sám, zbytečně bychom se špinili“. Skoro mu bylo líto, že ho nedorazili. V Kyjevě obsazeném Němci a Ukrajinci se mu celé noci zdálo o rakouské šibenici. Postupně se situace v městě uklidnila. Němci se zaobírali myšlenkou vytvořit z Ukrajiny vazalský stát. Vitáček v tom viděl „starý rakousko-německý plán“. Vitáček byl ve spojení s bývalými důstojníky. V městě vznikaly skupiny, které prováděly sabotáže. V létě 1918 v době nejprudších bojů na francousko-německé frontě Němci začali vyvážet munici a ruská děla. Na Zvěřinci byl centrální sklad munice pro jihozápadní frontu. Ideální cíl. Explodovaly stovky vagonu munice, výbuchy trvaly hodinu a tlaková vlna zničila střechy v okruhu několika kilometrů. Do města se vrátil teror. Došlo by k povraždění všech ruských důstojníků, kdyby německé velení neprohlásilo, že je bere pod svou ochranu a neumožnilo jejich evakuaci do ciziny. Vitáček potkal redaktora Švihovského, který byl jmenován sekretářem ukrajinského vyslance v Čechách Slavinského a za dva dny měl odjet do Prahy. Jako komandant vyslaneckého vlaku se Vitáček vydal v únoru 1919 do Československa. Ve Vídni se Slavinský dověděl, že v Praze nebude přijat a vrátil se do Kyjeva. Vitáček se v diplomatickém oddělení rychlíku dostal do Prahy. V Důstojnických listech z 28. září 1924 věnovaných desátému jubileu Starodružiníků je Vitáček vzpomenut v úvodníku dr. Raše jako první český dobrovolník v Rusku ve světové válce. V roce 1927 vycházejí Vitáčkovy paměti. O jeho dalších osudech není nic bližšího známo. Zemřel v roce 1963 v Santa Cruz v Kalifornii.