a) Na co jiného by byl práškový cukr, než aby se trochu poprášila podlaha?

Pipi Dlouhá punčocha

b) Učitelka z NDR četla ve třídě nahlas dětem z Pipi a byla propuštěna.

Z dopisů pro spisovatelku Astrid Lindgrenovou (1975)

c) Nikdy jsem nebyla zamilovaná v běžném slova smyslu. Asi jsem měla radši děti než muže.

Lindgrenová

d) Hrát dospělou roli v ní vyvolávalo melancholii, která se během let stále prohlubovala.

Z biografie Astrid Lindgrenové (1999)

1.

Padesáti let se 4. května dožila švédská sekretářka Inger Nillssonová známá na celém světě jako Pipi Dlouhá punčocha.

Tou filmovou rolí se proslavila už v deseti letech a ačkoli pak regulérně vystudovala herectví, nenatočila až dodnes takřka nic dalšího.

Syn, kterého mám, se narodil taky 4. května, takže si na ni vždycky vzpomenu, ale byla to stejně jenom další magická náhoda, že jsem mu právě během desátých narozenin poprvé pustil pipiovský švédský seriál (1969-73). Jistě ale ne úplnou náhodou, protože já tu holku ve svých deseti letech miloval a synovi jsem tu nevýchovnou(?) knížku přečetl už dávno.

2.

Nezvládl jsem ji ale kvůli něčemu dočíst a dal to tedy za úkol babičce ze strany jeho zesnulé matky. Poslechla mě, tentokrát, a poslechla i vnuka, nicméně kroutila ustaranou hlavou. "Tak nevím, hm..." Moc jsem tomu prý nerozuměla.

A víte, že mě to zaskočilo?

To má matka byla jiná. Roku 1970 konsternována vůbec nebyla! A ne, nebrala Pipi jako vůbec žádné riziko. O nevýchovnosti slůvko nepadlo a četbu mi naopak vřele doporučovala, ba nutila mě do ní. Pipi nepokrytě obdivovala a já ji obdivuji taky a obdivuji ji skoro víc než Sherlocka Holmese – a to už je co říct, že!

A přesto chyběl nepatrný chloupek a všecko mě to minulo jako uhánějící kamión, a že mě to neminulo, nestalo se jen zásluhou mých rodičů, ale i díky tehdejším dětským časopisům.

Co vlastně v okolní šedi znamenaly? Pro někoho samozřejmě nic, ale mně, řekl bych, suplovaly to, co dnes dětem injektují televizní seriály, jenže sotva jsem tu větu napsal, beru ji radši zpátky, protože mi ty seriály rvou na nervy a je sice pravda, že jsme taky na seriály koukali (Můj přítel Delfín..., Daktari...), nicméně nikoli tolik a... A trochu jsme ještě i četli.

3.

Okolo roku 1970 měly děti v Československu následující časopisy: Sluníčko, Mateřídoušku, Ohníček, Pionýra a Sedmičku. Všechny jsem odbíral, i když ne pořád, a minuly mě tudíž jen Pionýrská stezka a Tomanovo "ábíčko", i když taky k těm jsem samozřejmě přičichl.

Miloval jsem tyhle časopisy, což by už dnešní děti nepochopily, a kromě komiksů objevoval ve většině i vkládané romány na pokračování. "Bezva!" Taky měsíčník Mateřídouška se jimi pyšnil a kupř. v letech 1973-74 šlo tu o Ukradený orloj Hanky Doskočilové.

Mezi roky 1972-73 byli zase zveřejňováni tzv. Holodranci od Jurije Darina v převyprávění Ivany Malé. Ano, typická úlitba režimu... Mezi roky 1971-72 se objevoval v Mateřídoušce krácený Karlík a továrna na čokoládu Roalda Dahla, vůbec první české vydání v překladu Jaroslava Kořána, nu, a mezi léty 1970-71 vyšla poprvé právě i Pipi Dlouhá Punčocha (takto psáno) od Astrid Lindgrenové (1907-2002) v překladu Josefa Vohryzka a s obrázky Adolfa Borna. Překlad byl ale, podotýkám, rovněž krácen a z pozdějšího vydání pak zase jaksi vymizelo Vohryzkovo jméno...

Ale k věci. Když jsem JI prvně četl, bylo mi šest - a tehdy znamená pro dítě jeden měsíc roku celou éru. Pamatujete? Já ano, a tu éru jsem vždycky čekal na pokračování Pipi a taky díky těmhle přerušením a érám a odstupům jsem, namlouvám si, vstřebal podstatu věci.

A důkladně. Ale stále jsem nevěděl, že se tahle knížka na zemi poprvé objevila už před čtvrt stoletím (1945), kdy zase bylo šest mým rodičům, ale... Ale nedostali šanci.

4.

Zrození Pipi je ovšem ještě staršího data. Jak k němu došlo?

Mladší Lindgrenové dcera Karin (nar. 1934) dostala v zimě 1941 zápal plic a během léčení si nějak vysnila právě jméno Pipi Dlouhá punčocha. "A vyprávěj mi o ní!" požádala matku. A tak se Astrid Lindgrenová, která až dosud psala a publikovala zcela minimálně, usadila na okraj postele a najednou snila, fabulovala a vyprávěla. Jednu ztřeštěnou příhodu za druhou. Pučely jí v hlavě jako hrozen a úplně spontánně, ale není bez zajímavosti ani to, že už v prosinci 1939 uveřejnila referát o "vzpouře mládeže", jejímž hlavním spoluautorem byl její tehdy třináctiletý syn Lasse.

Psát o Pipi ovšem začala až zjara 1944. Jak?

Jednoho březnového dne ve Stocholmu sněžilo a když jsem večer šla po chodníku kolem Vasova parku, pod nově napadaným sněhem ležel led. Upadla jsem, natloukla si nohu a musela nějakou dobu ležet. Abych zabila čas, začala jsem těsnopisem zapisovat příběhy o Pipi a v květnu 1944, kdy bylo Karin deset let, mě napadlo, že bych to mohla přepsat na stroji a dát jí k narozeninám...

Uskutečnila svůj plán a jak dodatečně přiznává, inspirovala se při konstruování příběhu dokonce i některými prvky Hamsunova (1859-1952) románu Hlad (1890): konkrétně ji ovlivnily vylhané historky Hamsunova zoufalého hrdiny.

Už před dceřinými narozeninami ale Astrid rukopis poslala nakladatelství Bonniers. Upřímně doufám, že mě neudáte na Péči o dítě, psala v průvodním dopise, vždyť sama mám dvě děti a jak by asi na úřadě naložili s matkou, která píše takové knihy!

To se opravdu neví, nicméně Gerard Bonnier rukopis tehdy ke své škodě odmítl (a později dokonce ještě jednou). Asi jako už jeho předek Albert Bonnier odmítl o padesát let dřív vydat překlad Nietzscheho díla Tak pravil Zarahustra...

Prostě... smůla. V šedesátých letech se pak Bonnier vymlouval, že měl prý zrovna malé děti a děsilo ho pomyšlení, že si vezmou z Pipi příklad, ale tomu příliš nevěřím. Dnes kniha každopádně představuje státní zlato a vůbec největší švédský úspěch v oblasti dětské literatury. Byla přeložena do padesáti jazyků a vyšla ve víc než třech milionech výtisků.

5.

Pravdou ovšem taky je, že už vůbec nejde o onen původní rukopis pro Bonniera. Ten totiž Astrid po odmítnutí pragmaticky proškrtala a zmírnila Pipinu drzost. Naopak zdůraznila velkorysost děvčátka (například k učitelce), její nenáročnost a skromnost, a ta skutečně anarchistická divokost původní verze tedy vzala za své.

Došlo k prvnímu vydání a štěstí mělo nakladatelství Rabén a Sjorgen, které tak bylo fakticky zachránilo před krachem. Kniha se dobře prodávala, ale ještě nějakou dobu panoval klid. Roku 1946 však byla Pipi znovu napadena jako cosi kontroverzního a demoralizujícího. Např. podle profesora Johna Landquista je zobrazovaná holčička nenormální a nemocná a snad se, uznáte sami, ani moc nemýlí. Na druhé straně však knížka zůstává i typickým produktem své doby a tedy tzv. volné pedagogiky zrozené už ve třicátých letech.

6.

Tedy kontroverze? Snad, ale jak už řečeno, třeba na mne Pipi nikdy v dětství podobně nepůsobila a sice jsem chápal, že je krajně výstřední i bláznivě nebojácná a až nebezpečně nezávislá a pozoruhodně nekonvenční, nicméně jsem následkem toho nelezl po střešním hřebeni! A nezkoušel zdvihnout hřebce!

"Příkladnými vzory v knížce jsou Tomík a Anika," napsala ostatně vydavateli už sama autorka a jest to tak, vážení, a tihle převzorní "sourozenci odvedle", v kterých osamělá Pipi našla skvělé kamarády a ke kterým se chová i podivně mateřsky, určitě vyvažují už pouhou existencí její počiny i zločiny. I to je fajn.

7.

Projdu teď rychle knihou... Když jsem ji poprvé četl, už ve druhé kapitole mě zaujalo slovo píditel. I sebral jsem se a po Pipině vzoru se pídil ulicí – a někdy i se sestrou. Tak tedy přece inspirace?

Ano. Ale rozhodně bych si nehrál tak jako Pipi "se strážníky na babu". Navíc na střeše. Policii toleruji. I tak mě ale ta holka uhranula. To geniální a soběstačné dítě, které přesvědčí celý svět, že ona prostě nebude a nebude chodit do školy! A žije ve vile Vilekule úplně bez rodičů a jen s opičkou a za pomoci svébytných zásad a zákonů. A přežívá vlastně jen díky pytli tátou naloupených dukátů.

Anarchie? Určitě! A dokonce i ti policajti protažení po střeše holčičku rychle akceptují a jdou do lajny (když užije síly). Ale zrovna tak je zameteno se zloději. "Dokud tu máme Pipi, tak v tomhle městě žádnou policii nepotřebujeme," zní.

"To je fakt," přidal se další občan. "Pipi si dovede poradit s tygry i rváči."

"Jakpak by tu nebyla zapotřebí policie," protestovala však ona. "Někdo přece taky musí dohlédnout, aby všichni pořádní cyklisté parkovali tam, kde se parkovat nesmí."

8.

A jak zvládala pábit, i tím mi byla vzorem a já to mám náhodou moc rád. Prášila a lhala a lhala, ale stejně bych řekl, že pokud není čtenář zabedněný, pokaždé pochopí, že se tu fantazíruje přínosně a vlastnit fantazii je v pořádku. A snít. A přece Pipi nežije pouze ve snu, to přece zdaleka ne. Znovu a znovu se ocitá v křížku se světem a např. v kapitole Pipi spořádá výlet i v souboji s býkem. A křup! Ulomila mu roh, načež si klidně zazpívá. Slunce svítí, býk se řítí naší letní krajinou, voda v botách pěkně čvachtá, já mám ráda sekanou!

No, dobře, taky ale v téhle kapitole sebevražedně skáče do hloubky, což je už věru na pováženou, a v televizním seriálu dokonce holčička Inger letí do propasti velice, ale velice dlouho a jenom díky tomu, že to je předvedeno jen špatným trikem, mají dětští diváci snad šanci všecko vnímat jako pohádku...

9.

A co bylo dál? Pipi taky navštívila i cirkus a přeprala "nejsilnějšího muže světa", Silného Adolfa. A teprve v tu chvíli taky zřejmě došla píšící Lindgrenová k závěru, že už je třeba nastolit nějaké kontrapunkty a tím prvním se stalo právě vyřízení zlodějů. Hle, policii tedy Pipina skutečně nepotřebuje. Následuje však vzedmutí další vlny anarchie, a to v kapitole Pipi v kávové společnosti. Jde tady o klábosení dam a Lindgrenová si z něj spíše dobrácky utahuje a konkrétně paroduje historky o nemožných služebných. I Pipi si pohotově vybájí jednu takovou neomalenou služku své babičky, která programově tříští nádobí a je špindíra a jmenuje se Madla (v originále Malin) a Pipi neopomene nikdy zdůraznit, že její babička byla s tak "výkonnou" služebnou navýsost spokojena, i když, pravda... „Malin ni-kdy ne-za-me-tla pod po-ste-le-mi!“ křičí Pipi ulicí za těžce konsternovanými dámami.

10.

Čtěme dál. Lindgrenová se nyní i konečně rozhodne ukázat, že také anarchistka může být "na něco" a Pipinu "hromskou" sílu a bezstarostnost ve výškách lze i zužitkovat, a tak se holčička stane "zachránkyní životů", o které málem přijdou dva chlapci: pětiletý a čtyřletý.

Při děsivém požáru místního mrakodrapu! Problém ovšem tkví v tom, že ten akt altruismu věru nepůsobí jako vystřihovánka z učebnice pro skauty. Hle! Vzala si na jednu ruku jednoho chlapečka a na druhou druhého. Vylezla na prkno... "Teď bude legrace, uvidíte," řekla jim. "Zahrajeme si na provazolezce." A když došla doprostřed prkna, zvedla jednu nohu do výšky tak jako tehdy v cirkuse. Dav na náměstí se zachvěl. Vzápětí Pipi ztratila botu a několik starších paní omdlelo. A finále scény? Zbyla na stromě sama... Vyběhla na prkno. Všichni se dívali a čekali, co asi má za lubem, a Pipi na úzkém prkně předváděla taneční kroky, zvedala ruce ladně nahoru a zase je spouštěla dolů a zpívala chraptivým hlasem, který tam dole na náměstí téměř nebylo slyšet:

Hoří oheň

svítí oheň,

tisíc jisker skáče,

do tance mi popraskává,

že by vzbudil spáče.

Zpívala a tancovala a točila se rychleji a rychleji, až někteří z lidí na náměstí uděšením přivírali oči, protože čekali, že každou chvíli spadne a zabije se. Z podkrovního okna vyšlehovaly dlouhé plameny a Pipi byla v jejich záři dobře vidět. Zvedla ruce proti večernímu nebi a v oblaku jisker, který se na ni snesl, volala: "To je hezký požár!" Pak teprve vyskočila do vzduchu a chytla se provazu.

11.

Právě tato bez debaty až maniakální pasáž na téma tanečku "malé čarodějky" byla roku 1946 kritizována nejvíc a citována nejčastěji, přičemž třeba kritik Stig Ahlgren dobře postřehl, že Pipi odpovídá i obrazu žen v pověstech o čarodějnicích, které se o několik let předtím objevily v utopii Elin Wagnerové o matriarchátu a také u Emilie Fogelklouové - v představách o dávných čarodějnicích jako odvážných a životaznalých ženách.

První díl Pipi ovšem nekončí ohněm, ať už je symbolem čehokoli, nýbrž umírněnou oslavou jejích narozenin, na které zve jenom Tomíka a Aniku. Právě tady si taky čtenář definitivně uvědomí i hrdinčinu existenciální osamělost i její filozofii, díky níž si děvčátko odmítá připouštět realitu a podobá se tak vlastně Petru Panovi, který si přece taky "hrál špatně" a ve zpracování jehož osudů se dočítáme, že myslet si, že se máme dobře, je skoro stejné, jako se tak mít.

12.

Je to právě anarchie, čím Pipi útočí na vlastní samotu a kupř. během oslavy narozenin učí vzornou Aniku a jejího brášku oblézat pokoj po nábytky, aniž je dovoleno došlápnout na zem (hra Ani ránu do podlahy). Už vzápětí ovšem Pipina zavede nevinné sourozence na strašidelnou půdu, otevře otcův lodní kufr a... Vytáhla dalekohled, několik starých knih, tři pistole, kord a pytlík plný zlatých peněz. „Tralalá!“ jásala. „To je napínavé,“ vydechl Tomy. Pipi vše uložila do noční košile jako do rance a děti se vrátily do kuchyně. Anika byla ráda, že už je z půdy pryč. „Nedávejte dětem do rukou střelné zbraně,“ řekla Pipi a vzala do každé ruky jednu pistoli. „Jinak může snadno dojít k neštěstí,“ dodala a stiskla spoušť obou pistolí zároveň. „To byla pořádná rána,“ řekla uznale a zadívala se do stropu. Byly tam vidět dvě díry po kulkách. „Kdo ví,“ řekla s nadějí v hlase, „třeba kulky proletěly střechou ven a zasáhly některého z duchů do nohou. To je aspoň naučí, že nemají strašit nevinné děti.“

13.

Lindgrenová sice nepoužila termín „střelila pánu bohu do oken“, jinak ale Pipi hovoří k zesnulé mamince v nebi a jisté je, že se spíš rozbrečíme nad Lindgrenové knížkami Bratři Lví srdce (1973) či Mio, můj Mio (1954), ale taky konec prvního dílu Pipi nelze nevnímat jako dojemný, i když ne přes míru. Tomík s Anikou odcházejí z oslavy, svítí měsíc a jejich malá kamarádka za nimi volá v tatínkově noční košili, přičemž v jedné ruce drží pistoli a ve druhé kord: „Já budu námořní lupič, až budu velká. Vy taky?“

Osamělá anarchistka ovšem nemusí jen dojímat a pravda, bývá skutečně i nebezpečím. Nabité zbraně vnucuje svým vzorovým kamarádům a... Tomy byl nadšen! dočítáme se. A Pipi? "Můžeme založit vlastní loupežnou bandu!" I "chvála pánu bohu", že v tu chvíli místo anděla strážného zaklepal Tomíkův a Aničin tatínek a že si děti odvedl, aniž ovšem vůbec tušil, čemu třeba byly vystaveny na zmíněném už výletě. Pipi utrhla krásně červenou muchomůrku. "Jestlipak je jedlá? Pitná není, to vím, takže musí být jedlá, ne? Žádná jiná možnost přece není." Ukousla si velký kus a spolkla ho. "Docela ujde," řekla spokojeně. "Jednou si takové houby usmažím..."A obrátíme list, kde se pořádá piknik na vysoké skále, a hle, požití muchomůrky nebylo bez následků.

"Mne by zajímalo, jestli je těžké létat," řekla (zdrogovaná) Pipi a zasněně se zahleděla přes okraj skalky. "Slétnout dolů, to by asi nebylo tak těžké. Horší bude vylétnout nahoru. Nejlepší asi bude začít tím, co je snadnější. Já to zkusím! Všechno lítá, co peří má..." A jen to dořekla, zvedla ruce a vyskočila rovnou do vzduchu..."

14.

Ono ovšem ani vlévání mléka do uší není tím nejpřínosnějším proti zánětu středního ucha a rodiče nepotěší ani zcela pyromaniakální tanečky při požáru. "To je ale hezký požár!" zpívá si Pipi nad hroznou propastí. O co jí vlastně jde? Je šílená?

Určitě trochu ano, nicméně třeba kniha Jorgena Gaareho a Oysteina Sjaastada Pipi a Sókratés (2002) se na její dobrodružství dívá jako na lapidární zjednodušení Sókratovy filozofie a na Pipi jako na přímé Sókratovo vtělení, které fakticky osvobozuje městečko od přízemnosti.

Ne, Pipi není jen dítě, a to určitě vnímala už autorka, protože sama redakci napsala: "Je malý Nadčlověk - v podobě dítěte. A díky nadpřirozené tělesné síle i jiným okolnostem je dokonale chráněn před všemi dospělými. A navíc se Lindgrenová už roku 1944 vědomě odvolávala i na filozofa Bertranda Russella (1872-70) a jeho popis dětské touhy po moci odvozený z úvah psychiatra Alfreda Adlera (1870-1937), přičemž za jakousi kvintesenci Pipiny filozofie je právem považována následující scéna, kterou nelze nemilovat:

"Trpíte pihami!" stálo napsáno na krabičce s krémem.

"Ne!"

"Copak si přeješ?" zeptala se paní.

"Ne!" opakovala Pipi.

"Já ti nerozumím," řekla paní.

"Já pihami netrpím!" řekla Pipi,

Teprve teď paní prodavačce svitlo, co má Pipi na mysli. Když si ji trochu prohlédla, podivila se: "Ale dítě, vždyť jsi pihami celá posetá!"

"To vím taky," odtušila Pipi, "ale netrpím tím! Jsem naopak ráda, že je mám! má úcta!"

15.

Co říct závěrem? Pipina naivita je samozřejmě hraná. Její nevědomost je, tak jako zřejmě i u Švejka, patrně často jen předstíraná. A vzniká co následek takzvaného posibilismu hlásajícího, že "v principu je možné všechno"...

Současně je očividné, že se Pipi skutečně stala prostřednictvím Lindgrenové i jakýmsi nevědomým produktem doby a knihou, na kterou se "podvědomě čekalo" i následkem debat o dětské psychologii ve třicátých až čtyřicátých letech. Je to pojetí výchovy, které se vynořilo ruku v ruce s tehdy novou filozofií liberární pedagogiky a s pohledem na práva dětí a respekt k nim a konkrétně pak s jedním z největších bestsellerů všech dob, totiž knížkou Péče o dítě podle zdravého rozumu (1946)od pediatra dr. Benjamina McLane Spocka (1903-98), který ovšem svou revolucí ve výchově podle mnoha názorů "zkazil celou jednu generaci"...

I tak je ale Pipi přesně tou symbolickou postavou, na kterou čekaly dívky celého světa, jak píše autorka Lindgrenové životopisu.

16.

A že je sama? To pro ni není problém.

Ale určitou změnu do charakteru těch příběhů samozřejmě vnáší její otec, pirát Efraim. Podle informací v prvním dílu sice "šel přes palubu", pravda, ale později se zjevuje živ a zdráv, přičemž vzorem pro něj byl Carl Emil Petterson, jeho neuvěřitelný příběh otiskly švédské noviny už ve třicátých letech. Ten muž se oženil na jednom z indonéských ostrovů u Papuy s černošskou dcerou tamního krále a sám se tam stal panovníkem.

17.

Letí kůň bez otěží po louce, lesem plání, nikde nemá stání, jak vítr uhání... Tak začínala česká verze znělky televizní seriálu s dnes padesátiletou Inger Nilssonnovou a třeba pro mne to je nezapomenutelná písnička, ustrne ale na rtech, když si pádně připomenete realitu tohohle světa, ve které Astrid Lindgrenová například roku 1976 zjistila, že její daňová povinnost představuje sto dvě procenta zdanitelných příjmů. A uznejte sami! Nezavolá snad obvyklý "malý člověk" policii i sociálku, potká-li něco tak hrozivě originálního a silného jako Pipi? Jenže... "Už v dětském domově místo mám," řekla.

"Opravdu? Už ti to někdo zajistil?" divil se jeden z policistů. "A ve kterém dětském domově?"

"Tady v tom," prohlásila Pipi hrdě. "Já jsem dítě a tohle je můj domov, takže je to dětský domov. A místa tu mám dost."