Typické i zvláštní paměti básníka Josefa Mlejnka

Kdo se chtěl v devadesátých letech dozvědět pravdu o minulosti, sáhl zpravidla po nějakých čerstvě vydaných pamětech. Dnes už jsou k dispozici objektivnější historické práce, normalizace však nadále zůstává terénem osídleným z větší části příslovečnými lvy. Tíživé dusno, jaké vládlo mezi bezejmennými občany éry bezčasí v tzv. šedé zóně, a to zvlášť na venkovských okresech, kde se svou mocí ukájely stovky malých tyranů, je skoro zapomenuto. Básník Josef Mlejnek (nar. 1946), známý též jako filmový, divadelní i literární kritik, přichází s memoáry vzhledem k svému věku nezvykle brzy, jeho Nelegendy o malých inkvizitorech však tuto sféru připomínají v pravý čas.

Cesta k osvobození

Osud vylíčený v knize je v mnohém výjimečný, ale v obecném smyslu také typický. Spřízněnost s ním pocítí leckdo z generace, jež by se dala označit za "vynechanou", ti, kteří se v šedesátých letech nestačili projevit a dalších dvacet let na to neměli žaludek. Mimořádná je Mlejnkova rodinná anamnéza. Otec byl volyňský Čech, jenž do staré vlasti přitáhl roku 1945 s Ludvíkem Svobodou a stihl se tu oženit ještě dřív, než se na Žatecko z Ukrajiny přistěhovala jeho rodina (Stalin tehdy na Benešovu žádost povolil potomkům českých kolonistů návrat, aby dosídlili pohraničí). Matčin původ byl zase částečně sudetoněmecký, takže autorovo "ryze české dětství bylo jako by rozpjaté mezi těmito dvěma zdánlivě fiktivními, avšak reálně fungujícími póly - německým a ruským". Pokřtěn byl katolicky, druzí prarodiče jej však pravidelně brali do pravoslavného kostela.

Když si otec pořídil menší statek po Němcích, věštil ruský dědeček zasmušile, že i v Čechách jistě za pár let zavedou kolchozy, zatímco český dědeček namítal: "Tady přece nejsme v žádné Tramtarárii!" Při kolektivizaci Mlejnkovi o prosperující hospodářství opravdu přišli, do JZD však odmítli vstoupit a raději se usadili na samotě ve vojenském prostoru Doupovských hor. Otec při práci v lese dálkově vystudoval lesnickou školu a stal se hajným, doma měli dvě krávy, prase a dvůr plný drůbeže, místa pro pastvu bylo kolem dost a potok se hemžil pstruhy. Rousseauovské dětství skončilo odchodem na studia, nejdřív středoškolská do Karlových Varů a pak do Brna na filosofii.

Léta šedesátá, která prožil na studiích, Mlejnek nijak neidealizuje. Na školách stále přežívaly relikty stalinismu, ale ani importovaná ideologie psychedelických dětí květin mu nijak neučarovala. "Umělé ráje stejně jako ráje sociální jsme považovali za pitomost," píše. V Brně se přátelil především se spolužákem Karlem Křepelkou (jeho prakticky neznámé básnické dílo před několika lety vydal v obsáhlém, posmrtném výboru brněnský Host). Oba se pod vlivem četby Léona Bloye, Jacquese Maritaina, Teilharda de Chardin a dalších nekonvenčních křesťanských myslitelů obrátili ke katolictví. Roku 1967 podnikli iniciační pouť za Bohuslavem Reynkem do Petrkova, chystali se nakladatelsky navázat na staroříšské Dobré dílo Josefa Floriana a Křepelka dokonce přešel na teologickou fakultu. Vzápětí ale ruské tanky přehodily výhybky celé společnosti.

Nejvíc místa věnuje autor době nejnicotnější. Po promoci v roce 1970, už s rodinou na krku, vůbec netušil, čím se bude živit. "Prověrky, zákazy, bolševická idiocie v plné parádě, oživlé zkameněliny z padesátých let," píše. Když mu nevyšlo místo účetního v JZD, ani psychologa v léčebně pro alkoholiky, nalezl uplatnění jako metodik slovesných oborů v kulturním středisku v Havlíčkově Brodě. Zní to noblesně, pamětníci však vědí, jaká sebranka tehdy ovládla kulturní instituce. Bestiář okresních kádrů líčí s básnickým smyslem pro pádná slova, ale také s katolickou pozorností k metafyzickému pozadí. Groteskní spojení ubohosti s pýchou je v lidových pohádkách odedávna atributem pekelnických poskoků. Posměšně se zmiňuje také o "paxteriérech", jak nazývá církevní kolaboranty ze sdružení Pacem in terris. Svět by ovšem nebyl úplný, kdyby temní běsíci neměli jasný protipól. Mlejnek jej nalézal u Reynků v Petrkově nebo při vzácných setkáních s želivským opatem Vítem Tajovským, jenž byl celá padesátá léta vězněn v souvislosti s tzv. čihošťským zázrakem.

Po deseti letech trapného přežívání v kulturních institucích dospěl Mlejnek k niternému i existenciálnímu osvobození. Stal se krmičem skotu v JZD, sblížil se s disentem a když v roce 1983 odešel do Prahy, nalezl po vzoru mnoha jiných obživu v kotelně, přičemž se věnoval nepovoleným literárním aktivitám. Stál u založení revue Střední Evropa, překládal z polštiny a francouzštiny zakázané filosofy a v samizdatu vydal i vlastní pozoruhodné verše.

Protipohled

Malí inkvizitoři jsou sice titulními, nikoli však hlavními postavami knihy. Tou je vypravěč. Sám sebe líčí jako poněkud komického nemotoru, jenž se zpočátku jen tápavě orientuje ve světě, který mu byl přisouzen k životu, ale postupně se učí rozumět boží nápovědě. Krom toho však kniha evokuje i ryze světské zkušenosti. Když Mlejnek v sedmdesátých letech zasedal v porotách armádních soutěží, děsil se při produkcích recitátorů úpadku lidského ducha, čtenář si však dovede představit také opačný pohled: zdeptaný záklaďák drmolí nechutně angažované básně, aby udělal dojem na porotu a získal opušťák, tedy aspoň ždibec svobody. Obě strany sebou vzájemně pohrdaly, ze strachu to však nedávaly najevo. Takové scény ostatně v sedmdesátých letech patřily k nejtypičtějším.

Josef Mlejnek: Nelegendy o malých inkvizitorech, Hejkal, Havlíčkův Brod 2005, 127 str.

(Psáno pro Respekt)