Co byly Večery pod lampou ví dnes již minimum mladých a mladistvých. Děti o tom nemají vůbec páru. Ale Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky si s tímhle hlavu nedělá. Naopak. Večery reedituje. Ne všechny, ale stejně. Šel jsem si na to možná stěžovat, poslali mě však na pražské Wilsonovo nádraží do lampárny; přišlo jim to logické.

Tak jsem se večer vrátil, ráno osprchoval, i knihu Akademie „študoval“. Tedy… Ony jsou dvě; ale druhá o „rodokapsech“. Tu nechme stranou. Ta „večerní“ se - příznačně - jmenuje Slzavé údolí

https://www.kosmas.cz/knihy/254762/slzave-udoli-a-jine-pribehy-ze-starych-veceru-pod-lampou/

a jde o výbor ze sešitových Románů pod lampou i dvou podobných edic, kterým se říkalo Čtení pro ženy a Krásný román.

V Slzavém údolí najdete 10 reeditovaných textů devíti autorů: Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka, Na proklaté půdě. Vše původně prodávaly trafiky, jenže již mezi roky 1938-42.

O co se jednalo v příbězích a kdo ty romance a melodramata psal?

Autorka úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893-1964) byla dcerou učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Eliáš pracoval jako vrchní účetní rada zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a starší sestra Miloslava obdržela doktorát (1916) za práci o Charlesi Nodierovi. I Jaromíra získala titul PhDr. - jen rok nato a dík disertaci o historii Říma. Bohužel, ani jeden z jejích tří sourozenců nepřežil první světovou válku.

Roku 1916 se Jaromíra vdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla, ale dvacet let nato si dala repete a vzala si Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia (kde působila).

Sice debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) - a podílela se na překladu Brehmova života zvířat -, ale byla ve 30. letech byla také autorkou desítek dívčích a ženských románů (např. Dáša, pražská studentka, 1929). Psala je až do roku 1947 - a zfilmován byl Ideál septimy, zveřejňovaný v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu vřadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví jedinou její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale pak šly ohledy stranou. 9. 9. 42 byl uvalen zákaz na její jméno.

I tak uveřejnila v letech 1940-1944 třináct románů - v magazínu Čtení pro ženy, které však podepsala Rybková. Badatel Pavel Janáček navíc upozornil, že publikovala slovensky, a sám umí dokonce rozlišit její „román svobodné matky“ Marie (1944) od (také jejího) příběhu bratislavské bytové návrhářky Mária (1947). Ale roku 1953 se dílo opět ocitlo na seznamu škodlivé, nepřátelské literatury. Vyřazeno bylo z knihoven.

Další autor stejné antologie Miloš Kosina (1909-1966) napsal jako Miloš Zeman (sic) „letecký román“ Děvče ze stříbrného letounu (1940) následovaný Děvčetem na závodní dráze a třetí přispěvatel a pachatel Slzavého údolí Jarolím Schäfer (1904-1967) byl rodilý Hanák, který maturoval v Olomouci (1925) a učil na Zakarpatské Ukrajině (1930-38). Sepsal vlastivědu pro obecné školy a roku 1933 hru Hvězdička svobody; následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Slzavé údolí (Večery pod lampou, 1940) předcházejí jeho sbírce próz Lidé od prastarého stolu (1943) a románům Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Pan Schäfer sice získal roku 1950 titul RNDr., ale už čtyři léta nato bylo 7 jeho titulů rovněž na indexu. - „Jednotícím prvkem prací je výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací či osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje přesto jeho dílo Pavel Janáček a - thrilleru se blížící - Slzavé údolí je jedinou reedicí jakékoli Schäferovy práce po Listopadu. Ilustroval ji - z Punťových příhod známý - René A. Klapač (1905-1980).

Další „podlampovský“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován dokonce dvakrát. Jednak uvnitř naší antologie, jednak jako faksimile - v téže fólii. Nic to nemění na tom, že v květnu 1941 zakázalo ministerstvo školství a národní osvěty šíření Vesničky mezi čtenáři do osmnácti let. - Autorka Matylda Krausová-Holasová (1911-?) byla dcera berního rady, na právech na UK promovala 1935 a známe od ní jinak jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou (na pokračování v Listu paní a dívek, 1941). Je to „veselé“ dílo: zahrnulo svržení chotě do studny, smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, jedno znásilnění - a sebevraždu.

Vilému Neubauerovi (1892-1965) se dostalo cti, že pan Janáček do antologie pojal rovnou dvě jeho práce. Román Repetent a - navazující - Jen chvilku štěstí (oba 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou). S výjimkou okupace Neubauer pracoval na celním odboru ministerstva financí. Vzal si dceru nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vile v Černošicích. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejnil Román o Jarkovi a Věrce (1926), v letech 1925-27 slavnou Sextánku. 1927 mu zde vyšla Filosofka Mája, pak Osada mladých snů (1930). V časopisech uveřejnil 14 románů, dle čtyř knih vznikly filmy a Sextánku dokonce filmovali dvakrát (prvně němou). To není vše. Jen ve Večerech pod lampou vydal za tři roky dalších 16 románů a „makal“ i pro Rodokaps! Ale odmítal se přihlásit k protektorátnímu režimu, i psaní mu bylo zatrženo (1942). Jako „exemplární příklad braku“ byla ta díla zařazena i na seznam škodlivé literatury a vyobcována z knihoven (1953).

S jistotou bohužel Janáček nesvedl určit autora románu Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy. Je je podepsán Ema Satranová. Dotyčná publikovala do roku 1944 a vydala v edici pro ženy sedm titulů. 1942 dva i v Moderních románech a Večerech pod lampou. Možná, kdo ví, se jedná o pseudonym Bernarda Kurky (*1894). To byl po matce Polák - z rakouského Scheideldorfu. Matka zemřela roku 1900, vyrůstal u tety a strýce. Šest let strávil v armádě a stal se ředitelem kočovného divadla. K fantastice se vinou jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929)a Stíny z neznáma (1930). Napsal třicet dramat (Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas, okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický román pro ženy“ s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně), ale psal zrovna tak westerny a krimi (pod jménem Edgar Wallhorst), anebo dívčí romány (jako Olga Simonová). Za okupace se pak dal na aktivistickou beletrii a jeho tezový román Na křižovatce citů (1942) vyjadřuje loajalitu s nacisty po atentátu na Heydricha. Ta křižovatka v titulu = překonání českého nacionalismu a přijetí árijského.

A kdo za odbojem? Židovský továrník. 25. 12. 1944 byl Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. – Sice užil u jednoho z prvních svých románů O Maruščino štěstí (1937) jméno E. Satran, ale v kartotéce Ministerstva lidové osvěty není žádná ženská varianta pseudonymu - a nehlásí se k němu ani sám v dotazníku ministerstva. Za Stalina bylo na indexu hned 21 jeho „braků“ a z nepochybně jím napsaných děl se po roce 1989 reeditovaly jen 4 westerny.

Čtení pro ženy zveřejnilo svého času interview s Emou Satranovou, doplněné fotografií z kavárny na Příkopech. Ale rozhovor se podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení ohledně programu edice. „Hubíme brak.“ Satranová vysvětluje, proč pod pseudonymem píše. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná. Práce je starost, psaní slavnost. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku.“ „A kdy tvoříte?“ „Od deseti večer do jedné v noci - s puštěným radiem.“

„Ač mohlo interview vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ dodává skepticky Janáček.

Další román skvělé antologie Holanovy dcery (1942) vyhrál dokonce soutěž Večerů pod lampou, ale ta nebyla fér: dopředu zapudili „Židy a míšence“. Knihu o dcerách psal známý Jiří Červený (1887-1962) a v listopadu 48 se opět ocitá v tisku, aby… Spadla mezi čtvrt tisíce titulů, jejichž tištění bylo zadušeno právě v posledních týdnech roku.

Už Červeného děd založil (1842) v Hradci - dodnes fungující - továrnu na dechové nástroje a ve městě prosadil divadlo. Jiří vystudoval, jak známo, práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923-49. Mezi roky 1909-22 vystupoval s Červenou sedmou. V románu Máňa (1928) kombinuje erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna,“ charakterizuje to Janáček - a s cenzurními úpravami přetiskly Máňu právě Večery pod lampou: pod titulem Zahučaly hory (1941). Do různých sešitů dodal pan Červený čtyři další romány, ale roku 1953 se Máňa i kabaretní jeho výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu.

Ani životní data další autorky antologie Gity Šponarové se Janáčkovi nepodařilo rozkrýt, nicméně v letech 1938-41 vydala 18 románů - a pohádky. Ta díla nejsou úplně špatná a mají celou škálu kompozičních řešení. Dnes máme jediné Gitino foto.

„Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, je nápadná,“ říká Janáček. „Podporuje hypotézu, že šlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Zatím ovšem mluví víc okolností proti tomu výkladu a v sešitových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci. Románové sešity pro ženy se v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy, vyrůstající ze života, a v souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů, který byl s mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ - V letech 1995-2000 bylo, dodejme, Ivem Železným reeditováno hned pět Šponarové děl, k nimž tedy Janáček přidal Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“.

Jeho sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886-1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou, 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl učitel i ředitel více škol, který po okupaci spáchal sebevraždu. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou malířskou školu v Mnichově, ale odešly. Marta byla po první válce na ministerstvu zahraničí a 1926-29 redaktorkou týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Až do stopky novinám (1941) vedla - po Mileně Jesenské - ženskou hlídku v Národních listech. A Marie?

Vzala si advokáta Karla Tippmanna (1910), který byl (1918-19) prvním českým starostou Lovosic. Její Chci zvítězit (1930) otiskoval týdeník Pražanka. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu, ale po záboru Sudet musili manželé nechat v Lovosicích majetek - a jít. Zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala do sešitových edic celkem 27 románů (1940-44), z toho patnáct pro Večery pod lampou. Manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se stěhovala k dceři do Ústí. Ještě publikovala román O chléb vezdejší (1948-49) o malíři, který se sice dá na horničinu, ale pod vlivem kolektivu se vrací ke stojanu. I její jméno bylo za stalinismu na indexu, práce kompletně vyřazeny. Až doktor Železný jí reeditoval 8 románů, ale je fakt, že eliminoval dějové odbočky. Zestručněny v jeho reedicích bývají taky dialogy. Děj je tu absolutizován na úkor jiných strukturních komponentů, a to především popisů a úvah.

Pan Janáček chtěl mít antologii pestrou a současně předvádí díla netuctová i typická, reprezentující pokaždé některou z žánrových, tematických linií. Vybíral dlouho texty ideologicky, kulturně a literárně výjimečné, výrazné a výmluvnější, než odpovídá průměru zkoumaných edic. Nepochybně se nejedná jen o brak a např. Červeného román má neuvěřitelných 23 vypravěčů. Další texty jsou v antologii proto, že ztvárňují některé paradigma, nebo je překvapivě variují. Ještě jiné proto, že (naivně) vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury.

Tak či onak ale je výběr ohraničen médiem sešitových edic a nejde tedy o reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy. Knižně vydané zůstalo stranou, tím se antologie liší od jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky. Ten ostatně těží z prací staršího data. Janáček oproti němu pomíjí produkci před rokem 1937, kdy ještě sešitové edice pro ženy neexistovaly. A zatímco Sirovátka se nezdráhal vřadit do knihy ani komicky-milostnou scénu z dobrodružného románu, Janáček díla respektuje jako individualizované výkony sui generis a poskytuje jim péči, jaká je jinak hodna klasiků. Ani nezdůrazňuje, čím jsou archaická, nedokonalá. To, že akcentuje českou tvorbu, není však ryze jeho zásluhou: byla typická právě pro Večery pod lampou.

Jednalo se mu prý hlavně o „obyčejná dramata středostavovských domácností“, jak to nazývá Dagmar Mocná, a známější autory prezentuje vždy prací méně známou. Přihlíží k tomu, zda byl román reeditován po převratu, přesto však vydává opětovně hned čtyři: obě díla od Neubaurera a práce Hüttlové a Satranové. Teprve tady ovšem vyšly bez úprav.

Editor měl nicméně nespočetná kritéria a např. Neubauerův cyklus je pandánem k jeho Sextánce. A Matka vyšla ve stejném roce jako ta Čapkova. Hned úvodem Janáček obecně hovoří o sešitových románových edicích na našem území a speciální odnoži pro ženy. Vše překvapivě začalo německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším to bratrem Leona Feuchtwangera. Musil odejít z Německa, a protože jako cizinec v Praze nedostal koncesi, spojil se Na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem. Co pak ovšem vydávali, už je jiná věc…

Dodám už jen, že to byl badatel Peter Brooks, kdo velmi věrohodně prokázal, jak se vypjaté emoce, schematizace a „estetika excesu“ uplatňují v kulturní produkci veškerých úrovní. Což dokládá na Balzacovi, Hugovi… Je samo sebou fakt, že takoví Flauber či Kafka ukázali jinou cestu. – I brak se však dělí. A zatímco typickou romancí jest Repetent, melodrama zastupuje Matka. V tomto případě vlastně i ta Čapkova, jenže na vyšší úrovni. U braku finále každopádně ústí do trapné selanky.

Dva Janáčkovy „hrdé“ svazky o „rodokapsech“ (Eskadru obětovaných z roku 2019 tu nerozebírám) a „večerech pod lampou“ jsou i obdobou třídílné Adamovičovy kroniky naší sci-fi (2010- 14); a protože se příslib idyl Večery pod lampou zapsal do kulturní paměti tohoto národa, editor zcela záměrně přenáší označení Večery pod lampou na více obdobných sešitových řad.

Pavel Janáček (*1968) se věnuje i dějinám literárních institucí - a české populární literatuře 20. století obecně. Pod titulem Svět rodokapsu (2003) sestavili s Michalem Jarešem Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století, na který navázal přínosnou monografií o „přechodu“ přes rok 1948: Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004).

Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Napsali Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová. Vybral, sestavil a průvodní text Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996) prof. Dagmar Mocná. Přílohou je faksimile Krásného románu 175Vesničko má pod Šumavou (22. 11. 1940). Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. 848 stran

SEXTÁNKA jako film: https://www.youtube.com/watch?v=zdwR182Xhh4