1.

Čerstvý padesátník Michael Jackson, jinak zpěvák a skvělý tanečník (v poslední době neprověřeno), svého času prohlásil: Na všech zdech v mém pokoji je Peter Pan. Četl jsem vše, co James Barrie napsal, a naprosto se ztotožňuju s Peterem Panem, ztraceným chlapcem ze Země Nezemě.

Byla to další vědomá stylizace? Nevím, ale pokračujme chvíli v Jacksonově přímočaré reklamě na dotyčného dramatika a literáta, který skutečně zcela vážně mínil, že nic, co se nám přihodí po dvanáctém roce, už není moc důležité. A zeptáte-li se matky (pokračuje), zda věděla o Petru Panovi, když byla malá, podiví se: Jakpak by ne? Zeptáte-li se i její matky, jestli Petra znala, když byla dítě, zareaguje stejně udiveně: Jakpak ne! Čím to?

2.

Jistě tím, že Petr Pan nestárne. On v určité chvíli odmítl dospět, tedy přesně řečeno v sedmi, ale ne sedmi letech, nýbrž v sedmi dnech, jak se u Barrieho dočítáme, a ubránil se tak přirozenému vývoji. Z kterého důvodu, chápu. Mohlo jich být i víc, ale hlavně to udělal, aby neztratil fantazii a vnímavost.

A konkrétně na to šel jak? Takříkajíc jedno slunného ráno „frnkl“ vlastní matce oknem až kamsi nad londýnské Kensingtonské zahrady, přičemž jako by ho na polštáři nesla stará, archetypální touha „malý opičky“ po návratu. A návratu kam? Ani ne tak do lůna, jako do korun. Těch stromových, což je touha vlastní všem dětem, protože byly před narozením ptáky, tvrdí nám Sir James Matthew Barrie (1860-1937), a jenom na to nakonec zapomněly. Všechny, až na Petra.

3.

Deset roků po Barrieho smrti tento koncept zkritizoval sám J. R. R. Tolkien (1892-1973), a to v eseji O pohádkách (1947). Fantazii si přece lze uchovat i do dospělosti, mínil – a bral to očividně podle sebe. „Stárnout nutně neznamená stávat se horším, i když se to často děje,“ dodává autor Hobita, „a děti mají dospět, ne se stát Petrem Panem.“

4.

Pravda. Neměly by ztratit nevinnost a schopnost žasnout a měly by „jít dál a určitě není lepší kráčet s nadějí než dorazit k cíli,“ jak Tolkien oponoval Robertu Louisi Stevensonovi. „Ale pravda, máme-li k cíli dorazit, tak s nadějí jít musíme,“ dodává přesto.

Petr Pan byl jiného mínění. Odmítl jako furiant, vzepřel se, „přitiskl si dlaně na spánky“, vybavil si, co se dělo v prenatálně ptačím období, pak se vznesl, fí, letěl nad Londýn a dosedl až u rybníčku Serpentina. Sotva se tam ocitl, nevěděl dávno, že měl být člověkem, a chytal poprvé mouchy a vůbec nechápal, proč mu ulétávají. Ten důvod ovšem dobře chápeme my. Petr lovil rukou. Ne zobákem. A stal se i trochu vrtákem, chcete-li, určitě ale (aspoň podle Barrieho) „človtákem“.

5.

Co se zatím dělo okolo?

Hemžili se tu víly, divoženky, žínky, rusalky, bludičky, skřítci, diblíci, rarášci, šotci, hejkalové, duchové, bazilišci a čarodějíčci a Petr přeletěl na ostrůvek uprostřed rybníčku, ale pak už přestal věřit, že se umí vznést, a tak se stal na čas nelétavým zajatcem ostrova, protože… „Kdo už nevěří, svou schopnost létat ztratí,“ jak se v Petru Panovi koneckonců zaujatě dočetl i náš Karel Čapek. „I ptáci létají, jen že tomu věří. A kdo věří, má křídla,“ dodává ve známé Ptačí pohádce.

6.

Teď si však povězme, jak to v onom zajetí londýnského ostrůvku vypadalo. Petr zde především nevegetoval sám. Žil tu i Šalamoun Krákal a ten se zaměstnával tím, že pilně četl dopisy různých matek, které si přály dočkat se mrněte. Chtěly ovšem zcela pravidelně jen ta nejvydařenější mrňata, dodává James Barrie a píše dál: „Líbí se Krákalovi váš dopis? Pošle dítě třídy A. Rozzlobí ho jiný? Dojde vám čertovo kvítko. Někdy nepošle nic a jindy pošle celé hnízdo, podle nálady. Krákal není rád, když se mu diktuje. Zdůrazníte, jak doufáte, že si dá záležet, aby to tentokrát byl kluk? Zrovna dá holku.“

Onen Krákal si našel čas i na Petra a naučil ho „mít radost z maličkostí, pořád se něčím zabývat a přikládat každé činnosti vždy nesmírný význam.“ Ouha však, ten klučina chtěl z ostrůvku pryč, a jednou… Parkem se procházel básník Shelley, což se Petrovi hodilo. „Básníci nikdy jaksepatří nedorostou a pohrdají penězi, tedy krom těch, jež právě nutně potřebují,“ podotýká Sir Barrie a vylíčí nám následující akt: Zadumán složí Shelley loďku z pětilibrovky, i když příliš malou pro Petra. Jenže librou z pětilibrovky odkrojenou se Pan odmění Krákalovi a ten mu pomůže přesvědčit drozdy, že mají pro jednou postavit hnízdo v podobě trochu větší lodi. Což začnou dělat. A proč zrovna drozdi? Poněvadž jenom drozdi svedou přece uplácat i zcela „nepotopitelná“ hnízda z bláta.

Měsíc za měsícem tak budovali - jen za pomoci zobáků. A Petr? Poblíž budoucí lodi se budil, něžně na ni každé ráno hovořil a na plachtu věnoval zbytek noční košile. Nakonec se na loďce opravdu přeplavil do parku a košile si „všimly ženy. Hned se rozplývaly něhou.“

Muži už tak ne, ale sklonili zbraně a vedli pak Petra ke královně, která mu dovolila zůstávat v parku i po zavření, a tak se to seběhlo o a pohádkové bytosti mají od těch časů za úkol dbát, aby se Petr v Kensingtonském parku cítil jako doma.

Jenže on se stejně už dlouho před otevřením vytrácí na ostrov a nikdo ho zkrátka nesmí uvidět, pokračuje James Barrie. Na tom svém ostrově si Petr hraje a je dojemné, že úplně špatně. „Neměl totiž nikdy nikoho, kdo by mu hraní vysvětlil. Ptáci se tvářili, bůhví co mu neporadí, ale znali jen schovávanou, a tak si Petr hraje na ni. Schovává se sám sobě. Hraje si sám. Je ovšem přitom přesvědčen, že se má jako nikde na světě - a „myslit si, že se máme dobře, je skoro takové, jako se tak mít“. A kdyby si děti nechodily do parku jen hrát a zkusily taky žít jako zdejší čarodějíčci, tvrdí autor, tak by třeba nikdy nevyrostly, koukněte se na Petra. Ten věděl, kam utéct, když se ROZHODL, že chce zůstat malý!“

7.

Tento slavný příběh byl původně jádrem románu Malý bílý ptáček (1902). Teprve dva roky nato vyšla poprvé tiskem i divadelní hra Peter Pan aneb Chlapec, který nechtěl vyrůst, která je už dnes stoletou tradicí anglických vánoc. Jen v Londýně měla za prvních padesát let deset tisíc repríz, přičemž příjmy dodnes putují ústavu pro postižené děti.

Po dalších dvou letech James Barrie publikoval už jenom stěžejní kapitoly původního románu, ale také hru, to celé pod titulem Petr Pan v Kensingtonském parku (1906, česky 1925), načež roku 1911 vepsal do hry i další motivy a učinil z ní tak druhý román. Jmenuje se Petr Pan pro malé děti (česky jako Petr a Wendy, 1926-1927, Petr Pan a Wendy, 1991), přičemž ono dívčí jméno Wendy, dnes už vžité, si Barrie prý vymyslil tím způsobem, že zkomolil slovo friendy - kamarádíček.

Wendy byla dcera jistých manželů Darlingových a jednou se vznesla i se dvěma bratry do ovzduší a sledovala Petra a ne jenom do Kensingtonského parku, nýbrž až do Země nezemě, aby se tam stala hodnou pěstounkou „ztracených chlapců“.

8.

Ani to není zdaleka vše. Symbolem autoritářského Petrova otce se stal kapitán Hák, tedy pirát s protézou místo předloktí, které mu kdysi uhryzl a spolkl krokodýl. Tentýž velký krokodýl sežral i hodiny, a tak teď tiká - a tiká - a připomíná tak smrt, smrt čekající na nás na všechny. Tedy s Panovou výjimkou.

J. M. Barrie svým příběhem položil v podstatě základy novému mýtu, který roku 1912 ještě „materiálně připojistil“, když nechal přímo v Kensingtonském parku vztyčit Petrovu sochu. Ani pak se svým světem nepřestal niterně zabývat a ve dvacátých letech svou hru opět přepsal. Na film.

Scénář ale Hollywood odmítl a roku 1924 realizovali úplně jiný, který prý autora zklamal. Už tenkrát se taky v Petrově roli poprvé objevila žena, což se pak stalo tradicí, a tak ho kupříkladu i ve snímku z roku 1976 hraje Mia Farrowová.

Úplně definitivní Barrieho verze původního dramatu (1928) je až extrémně propracovaná a taky dost rozsáhlá a komplikovaná. Bývá proto krácena. A co samotný román?

U nás ho adaptoval Pavel Šrut (Albatros 1997), v přeneseném slova smyslu však uznejme, že již Ota Hofman (1928-1989), poněvadž kým jiným je pan Tau než určitým Panovým promítnutím do osobnosti jeho tvůrce dovedené tím fakticky k jakési magické dokonalosti...

A nijak nekrácený Petr Pan v češtině? Pro něj ovšem nutno sáhnout až po trojdílném vydání z let 1926-1927…

9.

Autor Petra Pana byl Skot z rodu tkalců. Vystudoval univerzitu, ale nevynikl tam, snad že byl nevysoký a mluvíval fistulí. Poměrně nedávný film s Johnny Deepem ho totiž poněkud idealizuje, každopádně však Barrie zůstal svou duší hochem, asi jako u nás Jaroslav Foglar.

Roku 1887 pak debutoval knihou Lépe být mrtvý. 1891 poprvé uspěl románem Velebníček (film podle něj vznikl roku 1934) a ve svých čtyřiatřiceti (1894) si vzal, až skoro jako v pohádce, za ženu herečku z vlastních her. A je to asi jenom náhoda, ale v témže roce vydal jiný britský fantasta Arthur Machen i svou hrůznou povídku Veliký bůh Pan.

Manželkou byl James Barrie brzy opuštěn a nikoli ona, ale jeho matka při něm stála, když se prosazoval. S ní probíral taky otázku, zda „stačí, když se spisovatel vyzná kromě sebe už jen v jedné bytosti opačného pohlaví“.

„Snad stačí,“ mínila matka, „ale ty kromě mne jinou neznáš.“

„Tak právě proto se musíš stát mou hrdinkou.“

„Já, stará škatule?“

„Proč ne?“ A když se dál smála, připomněla mu jeho chlapecky-chlapský boj. Ten kdysi Barrie vedl právě u matčina lůžka a jeho láska díky tomu později vynikla v románu na téma „kdo mě rozesměje“ nazvaném Margaret Ogilvyová, od jejího syna (1896).

Hrdinka knihy trpí smrtí staršího, nadějnějšího dítěte. Lékař je bezradný. Válčení „za úsměv“ uloží nakonec manželovi. „Neuspějete-li ani vy, vzdávám se vší naděje,“ míní doktor poněkud neprofesionálně... Je tu ovšem ještě druhý, mladší syn.

Ten žije - a není hluchý. Věc bere za svou, od oné chvíle matku baví, i jen při záchvěvu v koutku jejích úst si dělá tajná znamínka, ale bývá křečovitý a při šprýmování dost přehání. Není to ono. Druhý den ráno ukáže přesto lékaři pět čárek. Tou zdaleka nejoprávněnější čárkou se ale stane až šestá, která vznikne, když syn a lékař předloží Margaret onen čárkový seznam a ona se poprvé nahlas rozesměje.

10.

Téhož roku se Barrie vrátil do dětství i románem Sentimentální Tommy (1896, česky 1902) a roku 1900 vydal jeho pokračování Tommy a Grizela. Sentimenty se tento novoromantik nevzdával ani později, tím spíš ne pozdně viktoriánského kultu dětství. A přece uspěl i satirami jako Chlapík Crichton (1902, česky 1974 jako Záleží na okolnostech) a Co každá žena ví (1908, film 1934) a také u nás byla svého času uváděna jeho hra z časů Napoleona Bonaparta V tiché uličce (1902, 1937 film s Katherine Hepburnovou) či subtilních emocí plná tragikomedie Drahý Brute (1917).

Ryze detektivní aktovkou s otevřeným koncem pak zůstává Půjdeme k dámám? (1922) a pověstné drama Mary Rose (1920) jsem si každopádně nechal na konec.

Je to úžasný příběh!

Chtěl ho zfilmovat už Alfred Hitchcock. Je zvláštní. Barrie ponuře tlumočí myšlenku, že když přežijeme, a to třeba i jenom pomyslně, vlastní smrt, neporadí si s naším návratem už nikdo. NIKDY nikdo. Ani naši nejbližší.

Konkrétní příběh?

Nezvěstnou desetiletou dívku očarují během čtyř dní, jejichž uplynutí si vůbec nebyla vědoma, jacísi skřítci a až po mnoha letech se vrací na týž hrůzný ostrůvek u Skotska. Už jako zralá matka. Tu opět mizí, aby ji manžel sice našel, ale úplně nezměněnou a až po čtvrtstoletí.

Žena si opět nic nepamatuje a podlehne po konfrontaci s vlastními zestárlými rodiči infarktu.

11.

Na rozdíl od mnoha jiných snílků a snivců se Sir James Matthew Barrie dočkal poct už zaživa. Byl pasován na baroneta a vzlétal pomyslně ke hvězdám. To však hlavně díky vlastní fantazii, asi jako když „čarodějíčci“ z Kensingtonského parku umožnili opětovně vzlétnout i Petru Panovi, který pak ovšem okamžitě zamířil za matkou. A kudy? Podle Temže.

Přes londýnskou zoo… Ale okno, kudy kdysi utekl, našel už zavřené a matku spící. Navíc s novým hochem! Petr volal skrz sklo, neslyšeli. Tak se vrátit a víckrát ji už nespatřil, odpovídá snad tato alegorie světu? Vcelku ano.

Protože ve své většině nesdílíme například ony pocity jiného klasického literárního hrdiny Normana Batese z románu Roberta Blocha Psycho a nelze se tedy beztrestně osvobodit od matky a zároveň si ji dál nechávat jen a jenom pro sebe.

Text rozšířen a přepracováno podle kapitoly z knihy Norman Bates kontra Fantomas (Pro libris, Plzeň)