1.

Posledního října psal Neviditelný pes o Roaldu Dahlovi (1916-1990).

I ti z nás, kteří neznají jeho život a dílo detailněji, mívají u Dahla zafixováno přinejmenším jedno. Ten Brit - s norskými rodiči (který později získal i americké občanství) - dokázal a zvládal oslovovat nás čtenáře takříkajíc totálně.

Jak dospělé čtenáře svými povídkami, které jsou občas mládeži nepřístupné, tak i děti – svými delšími, samostatnými knížkami...

Tak to je. A na občasnou jeho "nepřístupnost" jsme si už taky zvykli a během nakupování anebo vypůjčování knížek ji zohledňujeme a ty "dospělé" a dětské kousky rozlišujeme. Nicméně... Nejméně od letošního podzimu může už ledacos nalamovat naši víru v tuhle nutnost dělit dílo... Na pultech se objevila sbírka povídek Podivuhodný příběh Henryho Sugara a jiné příběhy, a ta je, řekl bych, jak pro dospělé, tak i pro děti.

2.

Zvlášť pak úžasný titulní příběh. Připomíná až arabskou pohádku Tisíce a jedné noci a mohl navíc s poklidem být i pěkně tlustým románem (a stále stejně poutavým!).

Dahl se však protentokrát rozhodl pro stručnost, kterou "ospravedlňuje" uvnitř vlastní povídky následovně (cituji):

Když skončil, řekl jsem mu: "Ve vašem vyprávění je velká mezera.

Neřekl jste mi skoro nic o Henryho cestách a dobrodružstvích ve všech těch kasinech."

"To už je Maxův příběh," odpověděl mi John Winston. "On to všechno ví. Protože tam byl s ním. Se Sugarem. Ale Max říkal, že by to chtěl zkusit sepsat sám. Už na tom začal pracovat."

3.

Příběh Henry Sugara (alias muže, který "viděl bez očí") působí až totálně autenticky a absolutně věrohodně. Jak už bývá u Dahla zvykem, skočíte mi do řeči. Ano. Jenže tentokrát... Ještě víc!

"Stal se ten příběh?" ptáte se po dočtení okouzleni... a mile zmateni. "A není to nakonec všecko pravda?"

I tak ale můžeme tuto brilantní povídku vcelku po právu zařadit i do kategorie science fiction!

A ne mezi fantasy.

Ale dost. Kdo z vás tu knížku chce opravdu prožít, ať už, prosím vás, dál nečte - a spokojí se s dosavadní reklamou. Jen ten, kdo mi ještě nevěří a chce znát aspoň stručný obsah úvodu příběhu, může ve čtení bezstarostně pokračovat.

4.

Titulní hrdina povídky o Sugarovi je bohatec. Bohatec, který se nudí.

Není to tedy v žádném případě žádná obdoba Michala Horáčka, nicméně... Jistěže, takových milionářů bude víc než těch, kteří píšou.

Sugar vede marný život. Život, v kterém má všechno - a nic. Ale jednoho odpoledne vstoupí ze šumu dalšího marného večírku (pro stejně se nudící snoby) do tiché soukromé knihovny. Náhodou sáhne do regálu a stejnou náhodou ze škvíry mezi dvěma (taktéž pro něj nudnými) svazky vyloví školní sešit.

Uvnitř sešitu najde zapsán příběh muže, který přečte jedním dechem. Příběh člověka, jenž uměl "vidět bez očí".

Ale co víc, zároveň je zde ukryt i návod, jak takového vidění dosáhnout.

5.

Jsou na to ovšem potřeba roky, abyste zvítězili, celá léta, po která musíte úporně cvičit. Soustřeďování. V podstatě je to nemožné.

Ale Sugar se rozhodne, pro mnohého čtenáře překvapivě, že tu oběť podstoupí. A od té chvíle cvičí. Zmizí následkem toho ze společnosti a léta otročí snu. Podniká sám se sebou, dalo by se to tak říct, a věří, že má proč.

Už po jistém čase totiž i vytuší, že disponuje určitým nadáním, které nemá každý, a možná i díky tomu nadání nebudou ta léta cvičení zase tak nekonečná!

6.

Díky úsilí se ovšem Sugar mění už průběžně. K lepšímu. A začíná taky oplývat vlastnostmi, kterých by se u sebe dřív nenadál. Posléze například zvládne i přechod bosou nohou po žhavém uhlí.

I to však je nevýznamným vedlejším efektem, když konečně vítězí a vidí... rovnou z mozku, i když má oči pevně zavázané a zalité voskem.

Může tak, kdyby chtěl, třeba bezpečně řídit auto, jako to předvádějí někteří kouzelníci, ale především vidí skrz karty. Tak začne hrát.

Pochopitelně vyhrává a jediným problémem zůstává, jak se nestat nápadným, tedy v různých kasinech. V Monte Carlu i Las Vegas (tam to má nejtěžší).

Jak na to?

7.

Sugar vyřeší i to.

Následuje další klíčová scéna. Napůl bezděky vyhodí z balkónu hotelového pokoje dvacetilibrovku a pozoruje ji. Bankovka se - náhodou - snáší na temeno londýnského žebráka, který ji nakonec i popadne. "Dárek," volá shůry postavička na balkóně – a odhodí další dvacetilibrovku.

Nato i třetí. Jak neuvěřitelným tempem se před hotelem srotí Londýn. Scéna sice nakonec nepřejde v pranici v močůvce, kterou kdysi končil film Magický Kristán (s Ringo Starrem a Peterem Sellersem), ale není jí nepodobná. Tu však kdosi, a muselo to přijít, zaklepá na dveře hotelového pokoje.

Policie.

Henry Sugar ale samozřejmě nic špatného neudělal a může to muži zákona pěkně vysvětlit i vytmavit. Zdůraznit i po svém. A mohl by ho velkodušnou svobodou až psychicky na vlastní práh srazit, neudělá ale nic a místo toho policistu pozorně vyslechne a... Dá mu za pravdu.

Rozhazovat peníze z balkónu je skutečně hlupství, tedy pokud po světě současně existuje i x sirotčinců, kterým se týchž peněz nedostává.

8.

A podobné sirotčince existují. Co s tím bude mít společného Henry Sugar? Myslím, že už jsem ale odvyprávěl až moc, obzvlášť když tato Dahlova sbírka povídek obsahuje i další báječné "dětské příběhy i pro dospělé". Tak třeba hned ten úvodní. Jmenuje se Chlapec který hovořil se zvířaty a připomíná trochu městskou legendu, jaké dnes u nás shromažďuje do černých sanitek Petr Janeček.

Promiňte... Karibickou legendu.

Kolovala nejspíš v zárodečné verzi světem už "před Dahlem" a v nejtužším zhuštění říkala: To jsem vám, děcka, z paluby a jen po dvou martini zahlíd táákhle obrovskou želvu.

Nó... A na tom krunýři se až k obzoru a slunci plavil kluk!

9.

Námořní latina a jen báchorka a fáma přerůstající v mýtus, pravda, ale přečtěte si, co z toho "běžného" materiálu dokázal vybrousit Roald Dahl!

Další příběh Stopař je sice v knize možná trochu navíc a česky už vyšel nejen v jiném výboru Dahlových povídek, ale dokonce velmi nedávno v téže edici, to ale nic nemění na skvělém vyprávění a bezvadné pointě, jíž je hrdina zachráněn před pokutováním dopravním policistou...

A co knížka o Sugarovi a o chlapci a o milované jím želvě a o stopaři obsahuje ještě?

Podle Dahlových slov i jediné dvě povídky, které si naprosto nevysnil, ale v nichž jen a pouze vylíčil, co se opravdu stalo.

10.

Je to jednak příběh, jak autor za války havaroval s letadlem - a málem uhořel. Pod titulem Hračka knihu zavírá, Dahl jím ovšem kdys naopak zahajoval kariéru.

A za druhé? Je to příběh Poklad z Mildenhallu, v němž si lze připomenout, jak je tomu v Anglii s právem na zlaté a stříbrné poklady, i když o ně zakopnete na cizím poli.

Máte nárok. Nárok na královninu, respektive státní odměnu v plné hodnotě, ale musíte být vůbec první nálezce a nález nahlásit neprodleně (na ostatní kovy a materiály se přitom nahlašovací povinnost nevztahuje).

Takže na tom, že jste poklad třeba i našli na cizí zahradě, nezáleží, t tak máte nárok na plnou hodnotu nálezu. Hm. A co že s těmi jednoduchými premisami v povídce provedl Roald? Už si přečtete sami, nicméně opakuji, že zápletka tentokrát jen "opsal" skutečnost. To lze autorovi tentokrát i věřit (před textem má krátký úvod).

11.

"Dětsky-dospělý" dojem z knihy o Sugarovi a spol. kazí snad jen povídka Labuť, která se nevyhne rozřezávání dotyčného ptáka na kousky, i když... Naštěstí nikoli zaživa.

Ani tady ale nezakopávám o nic, co by dítě nesmělo vstřebat, a možná právě naopak.

A zbytek svazečku?

Nu, Dahl nám ještě poutavě vylíčí... Ale to už se opravdu nechte překvapit.