Verne.

Letos by mu bylo osmdesát. Promiňte, sto osmdesát. Náleží k oblasti zájmů Ondřeje Neffa, kterou už značně zmapoval, ale pokusím se taky přispět. Matka mě a mladší sestru zásobovala v dětství knížkami z Městské knihovny v Plzni a jednou, asi když jsem byl nemocný, dolehla na sněhobílou pokrývku i sněžná Země kožešin. Zakletá. Otevřel jsem knížku, už zakletá nebyla, a poprvé spatřil šrafovaný svět, začetl se do něj, tento Vernův román mě strhl a možná i krapet léčil. "Skvělý." Zrovna Země kožešin byl můj vůbec první a náhodou v některých směrech svého autora (1828–1905) charakterizuje víc než dobře.

2.

Jako druhou jsem přelouskal verneovku Patnáctiletý kapitán. Opět "jen" půjčku, tentokrát už jsem ale text hltal i s povědomím o autorovi a nad portrétem potrhlého bratrance Benedikta jsem si vzpomněl i na astronoma Blacka ze Země kožešin. Hm, hm, budou snad v každé výstřední vědci?

Uplynul čas a na rokycanském náměstí jsem začal míjet Tajuplný ostrov - ve výloze knihy. Až on se stal první verneovkou, kterou jsem dostal. Tu předchozí překonal. Možná i tím, že mi jej zaujatě předčítal otec. Což jsem po pár rocích "okopčil" a přečetl tenhle svazek o dva roky mladší sestře. Později synovci. Ještě později synovi. I je bavil. Ale zpátky do dětství. Ve kterém jsme se spolužákem (a kamarádem) Vencou Chýlkem tak moc pilně soutěžili, kdo spolyká těch verneovek víc. To už je dnes u většiny dětí skoro nemyslitelné, něco takového. Bavilo mě číst a už názvy knížek nás "tajnosnubně" lákaly.

3.

Tady dovolte malou odbočku.

Jak všichni víme a známe, česká tvořivost nemá mezí. A nezná jich.

Doložila to roku 2005 i kniha Vadima Horáka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (Thyrsus). Také v ní se dočteme o chrabrých Vilímkových inovacích v oblasti názvů verneovek.

Co vlastně nakladatel ukuchtil? Jednak původní tituly krátil (Do středu Země, Do Měsíce, Los č. 9672), jednak upravoval (Dva robinsoni místo Školy robinsonů, Tvrdohlavý Turek místo Paličatý Kéraban, Trampoty páně Thompsonovy místo Agentura Thmopson and Co.) a konečně si vymýšlel i tituly zbrusu nové: Ocelové město místo Pět set miliónů Bégumy (i když zde váhám, zda už ocelová varianta nevznikla ve Francii), Zemí šelem místo Slona na páru, Hra o dědictví místo Výstředníkova závěť, Zatopená Sahara místo Zaplavení mořem, O život místo Číňanovy trampoty v Číně (a novodobá filmová adaptace se - mimochodem vzato - jmenuje Muž z Honkongu).

Pan Vilímek ale taky vcelku bez milosti "odstřelil" i každičké jméno Vernova hrdiny umístěné do názvu knihy, a tak dosadil Na kometě za Michala Strogova, Nový hrabě Monte Christo za Matyáše Sandorfa, Vzducholodí kolem světa za Robura Dobyvatele, Oceánem na kře ledové za Césara Cascabela, V pustinách australských za Paní Branicanovou a Milionář na cestách za Clovise Dardentora.

A ještě? Kromě toho zkoušel i ztajemňovat, a proto dnes čteme Tajemství pralesa místo Jangady, Tajemný hrad v Karpatech místo „obyčejného“ Karpatského hradu a Vynález zkázy místo Tváří k praporu. Jak vidíte, Vilímkovy inovace se docela ujaly.

4.

Počátkem sedmdesátých let pro mne lepší četba neexistovala – asi jako pro Ondřeje Neffa nebyly lepší knížky počátkem let padesátých. Nořili jsme se s Vaškem stále do dalších knih a na klasickou edici Podivuhodné cesty nakladatelství Albatros (1952–1996) dodnes nedám dopustit, i když je to smůla, že za 44 let nezvládla obsáhnout víc než 31 verneovek umístěných v pouhých 29 svazcích.

I vizuálně mě ta řada okouzlovala. Rozhodně. Navzájem se podobající přebaly, jen jejichž barvy se měnily... S jakou chutí jsem bádal, z kterých to verneovek bylo vybráno těch osm stále se vracejících ilustrací v rozích dotyčných svazků... Šlo o Dvacet tisíc mil pod mořem, Tajuplný ostrov a Robura Dobyvatele...

Nu, a co teprve pravidelné anotace na zadní záložce naznačující děj už vydaných i teprve chystaných románů! Naivně jsme si ony slogany (z pera anonymních pracovníků nakladatelství - anebo snad jenom jediného?) opisoval a krom toho i jako blázen z rozličných článků kompiloval stále podrobnější Verneův životopis a ani jediný detail nesměl být vypuštěn. Ono hektické období skončilo až mým seznámením se stejně nadšenou Neffovou knížkou (1979). Bylo mi čtrnáct, když vyšla, a dostala mne do úplného vytržení.

Přebal je zlatý. Celý to vonělo, předsádky pokrývaly trasy všech Podivuhodných cest! Z nedávného, druhého, i když taky skvěle vypraveného a rozšířeného vydání (2005) již nic takového nekouká, ale pravda, ten seznam vynálezů a fantaskních prvků to vynahrazuje.

5.

Býval jsem nejen synem-posluchačem (času bylo tehdy totiž jaksi dost, věřte tomu), ale i poslušným vnukem, a když tudíž má babička shledala, že je úvod Zemí šelem (1880) poněkud brutální (zřejmě tady šlo hlavně o historická fakta ohledně jistého sloupce mrtvol ve studni), poslušně jsem ono poutavé dílo i nedočtené směnil za rohem v knihkupectví za Týneckého Kmotra ježka (1931) a toho pak v novém vydání (ještě s Vrabcem tulákem) opravdu i přečetl kochaje se - pro změnu - ilustracemi poněkud jiného ražení - z pera Heleny Zmatlíkové.

Kmotr ježek jest ovšem taky bezva knížkou... a z těch od Haise Týneckého už vždycky zůstane mou neoblíbenější. Nicméně... Zpátky k Verneovi.

6.

Nemohu ovšem na té cestě nositi palivo do hvozdů. Skoro všechno už bylo napsáno, vznikl internet, informace v jistém smyslu ztrácejí hodnotu a jenom česky a slovensky ostatně vyšly už mnohé Mistrovy biografie. Neznámý Jules Verne (Janatka 1959), Podivuhodný svět Julese Verna (Neff 1979 s datem 1978), Snílek Jules Verne (Brandis 1981), Náš přítel Jules (Švihran 1983), Jules Verne (Lottman 1998), Jules Verne a jeho svět (opět Neff, 2005)... A spíše okrajově se báječného snílka dotkla i publikace Dvacet tisíc mil od Verna (Hlinka, Všetečka 1981). Pouhou mystifikací beletristy pak zůstává dětský román Petera Glocka Růže pro Jula Verna aneb Pět týdnů bez balónu (1986). Přičtěme doslovy. Připojme i mnohé do češtiny přeložené anebo i původní studie a články (uveřejněné po časopisech). I včetně právě uveřejňovaného seriálu Lukáše Doubravy v Ikarii... A nezbývá mi, než abych se na Psu zmínil čistě a pouze o některém tom dílčím aspektu záležitosti.

Maximálně pak o několika.

7.

Pro pořádek si nejdřív všimnu provázanosti (některých) verneovek.

Vyskytují se mezi nimi například hned dvě trilogie. Tu prvou tvoří "cyklus" Ze Země na Měsíc (1865), Kolem měsíce (1870) a Zmatek nad zmatek (1889), druhou pak romány Děti kapitána Granta (1868), Dvacet tisíc mil pod mořem (1871) a Tajuplný ostrov (1875). V tom druhé případě však dala první dva tituly do souvislosti až kniha třetí, v níž je trosečníky nalezen na titulním ostrově jak napravený lotras Ayrton (alias Ben Joyce) zanechaný Grantem na nedalekém ostrově Taboru, tak i kapitán Nemo z Dvaceti tisíc mil... Věru, vrcholná to chvilka Vernova tvůrčího vzepětí...

8.

Další, třetí už trilogií se pak mohlo docela dobře stát i duo „vzdušných“ románů Robur Dobyvatel (1886) a Pán světa (1904). Robur však bohužel na konci druhého dílu zahynul, protože ho měl autor... již asi až po krk.

A dále? Pozor, pozor, už jen podotknu, že v případě těchto pomyslných trilogií ovšem nehovořím o jednotlivých částech románů, ačkoli... si je sám Jules započítával jako regulérní svazky a jen a pouze díky tomu taky mohl posléze překročit magickou hranici sta sepsaných a vydaných knih.

Kdybychom o těchto částech hovořili, i sám Tajuplný ostrov by se okamžitě vyjevil jako dosti hezká trilogie (Vzdušní trosečníci, Opuštěný, Tajemství ostrova) a Děti kapitána Granta jakbysmet.

A rekord? Rekordu dosáhl Verne tak či tak románem Matyáš Sandorf (1885), touto napodobeninou Dumasova Hraběte Monte Crista (1845–46), protože statečný Sandorf má hned pět svazků... Zatímco jeho vzor se troufale - i poněkud neúměrně - nafukuje do šesti.

9.

Záměrně jsem také ale pominul vlastně vůbec nejrozsáhlejší "verneovku" Historie velkých cest a velkých cestovatelů (1878–1879, 6 svazků), kterou ve skutečnosti napsal Verne asi tak jen z první třetiny, načež... Zbytek "po dumasovsku" jen podepsal, což ovšem nikomu až dodnes nezabraňuje, aby tuto rozsáhlou non-fiction i dál nevydával a neprodával čistě pod Vernovým jménem.

10.

Za další kategorii verneovek by mohla být označena i pokračování jím oblíbených děl, přičemž Druhá vlast (1900) navazuje na Wyssova Švýcarského robinsona (1812-1827) a Ledová sfinga (1897) zas na Příběhy Arthura Gordona Pyma (1836). A tady Verne navíc původní Poeovu knihu čtivě převypráví v páté kapitole, aby jeho hrdinové pak i postupně odhalili, že to vlastně není román, alebrž Poeův a Pymův záznam reality... A aby se doplavili po Pymových stopách až k jižnímu pólu, který je dle Verna na širém moři a v podstatě tedy na styčném bodě všech tří největších světových oceánů, Pacifiku, Atlantiku a oceánu Indického.

11.

Při psaní toho všeho, podotýkám, se ovšem autor nijak nezpronevěřil tehdy dosažené úrovni poznatků...

12.

Edgar Allan Poe měl na Verna větší vliv, než si většinou uvědomuje. Francouz byl tímto výjimečným Američanem i díky Baudelairovi úplně uhranut. Už Pět neděl v balóně (1863) nese uvnitř v sobě některé doteky Poeových vzduchoplaveckých povídek a úžasné pasáže z podzemního oceánu v Cestě do středu Země (1864)? To je již hotová tresť Edgara Allana Poea - a finále Příběhů Arthura Gordona Pyma.

A střetnutí s podzemním pračlověkem v téže knize?

Není snad odleskem bílé postavy z konce Poeova románu? Přečtěte si obě knížky příležitostně ještě jednou, anebo prolistujte, a dáte mi za pravdu.

13.

Verne navíc vydal o Poeovi známou studii... Věnoval se snad takhle moc jakémukoli jinému spisovateli?

Taky jeho kapitán Hatteras (1866) je trochu Gordon Pym a když na severním pólu najde sopku, tak to Vernovi možná vnukl také Poe... Pravda, Poe líčí sopky a zemětřesení pří pólu jižním...

Ani to není vše. Je tu i nezvykle drsný román Chancellor (1875), opět jako vzpomínka na hrůzy líčené v Pymovi, i když, pravda, před kanibalismem Verne s Hetzelem na úplně poslední chvíli ucukli. "Jsi přece dětský, dětský autor," slýchal zkrátka Verne od nakladatele a zvolna i sám přestal cílit výš. Musel se nějak živit. A tak se krotil. Šel Hetzelovi takříkajíc na ruku, nicméně na svého Edgara Poea nezapomínal. I začátek Tajemství pralesa (1881) je děsuplným ozvukem luštění šifry ve Zlatém broukovi (1843), která inspirovala rovněž úvod již zmíněné Cesty do středu Země, a působivá scéna s „oživlou“ mrtvolou stoupající ode dna řeky Amazonky (v Tajemství pralesa) je vskutku jak vystřižená z Poea.

Vzpomeňme v této souvislosti hlavně na líčení smrtícího postrašení vzbouřenců v Pymovi, ale také na pointu povídky Vrah jsi ty!

14.

Úplně jinou škatulku s verneovkami zaplňují ty o cestě okolo světa.

Nevím, jak vám, ale mně přijde až trochu zvláštní, že je takových... pouze pět: Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem, Cesta kolem světa za osmdesát dní, Robur Dobyvatel (zde se ovšem jedná "jen" o vzdušný oblet) a Trosečník z Cynthie, kterého ale v podstatě napsal André Laurie.

A co se týče vůbec nejslavnější okolosvětové verneovky, tak roku 1987 někdo vypočítal, že Foggova památná cesta podniknutá týmiž prostředky a po téže trase, ale nově, by trvala už 102 dní. Proč a jak je to možné?

V roce 1987 již nejezdili poštovní parníky.

Změnily se také - k horšímu - jízdní řády.

Indové už navíc asi měli jiné starosti, a tak nevozili turisty na slonech.

Nu..., a britská imigrační služba by Foggův sňatek s parskou princeznou nepochybně prohlásila za neplatný a neposkytla by páru při návratu vůbec vstupní vízum. Fogg by svou sázku prohrál.

15.

Další podmnožiny verneovek vytváří i právě Ondřej Neff v druhé části své už zmíněné monografie, kterou zde nebudeme suplovati, ale osobně mě zaujalo něco dalšího. To, nakolik chovali Poe i Verne zálibu v uzavřených prostorách. Myslíte si, že to tak není?

Verne doslova pokryl globus trasami svých Podivuhodných cest.

Všude, všude měl zabodané praporky, pomyslně a dokonce i doslova... Ale ačkoli skutečně vykonal pro geografii, co Alexandre Dumas a Victor Hugo a Walter Scott pro historii, do vysoké míry možná zůstal klaustrofilem. Možná. A to nejsladší cestování pro něj tudíž představovalo jen vykukování z okýnek všelikých útulných pokojíků.

16.

Jako to milují děti.

Ne, Verne sotva trpěl přímo nějakou formou agorafobie, tedy hrůzy z otevřených prostranství, nicméně kuklil se, o tom podle mého názoru není vůbec sporu... A dá se to dokonce jako na mapě vysledovávat od jedné verneovky k druhé a ode druhé ke třetí.

17.

Už v Pět neděl v balóně je středobodem světa i Afriky pouhý koš balónu.

K Cestě do středu Země netřeba dalšího komentáře a tento kouzelný román poslouživší sto let poté jako kadlub i doktoru Ludvíku Součkovi... vůbec skýtá co zdroj i hotový ráj psychoanalytikům.

Ve verneovce Černé Indie (1877) zase vůbec necestujeme do Indie, nýbrž se jaksi pomyslně spolku s hrdiny obalíme útulnou dutinou hlubinné důlní kolonie.

Také Nautilus je tak trochu kukla. A plujeme jím okolo světa pod povrchem moře a dobrodužně, ale vlastně jako na procházku.

Roburův Albatros pak je vzdušnou obdobou Nautila.

18.

A cestovatel Fogg?

Ten se pořád kuklí aspoň sám do sebe. Je tak lépe obrněn proti všem nesnázím. Jako Verne.

Jako mnozí z nás. Čímž se znovu i dostávám k té své první verneovce. K Zemi kožešin. Četl jsem ji jako kluk zachumlán pod peřinou, ale v knize probíhá kuklení rovněž. Až skoro totální. Jde o přezimování na severu Kanady - a o pozornou výstavba kukly-domu, který bude brzy muset odolávat strašlivým mrazům. Taky že odolává.

Chcete-li však zaběhnout jen přes dvorek pro trochu paliva...

„Padl zasažen mrazem jako bleskem,“ píše doslova Verne.

I tenhle krásný, pevný dům je však posléze pohřben pod ledovou skálou, abych ve finále téhož románu skončil i s hloučkem obyvatel uprostřed neustále ubývající kry. Je navíc asi symptomatické, že Verne tuto knihu psal roku 1870 uprostřed totálně obležené Paříže!

19.

Kuklení do nitra iglú ovšem proběhlo už dřív. Už v jedné z vůbec prvních Vernových povídek Černá vlajka (1855) a taky v Hatterasovi máme... hned celý ledový dům.

V Chancelloru zas aspoň umíráme spolu s trosečníky uvnitř od světa odkrojeného člunu...

A není snad i tajuplný Lincolnův ostrov takto od ostatní zeměkoule odkrojen? Ani to však Vernovi nestačilo a musel na tomhle báječném ostrově vykutat a opevnit dutý Žulový dům, tedy vodou vymletou jeskyni pod čarou jezerní hladiny, odkud si kolonisté prorazí za pomoci nitroglycerinu vlastní výroby pouze úzká okna... a jediné dveře. Od nich dolů po svislé skále plápolá provazový žebřík, a tam nahoře a uvnitř se kolonisté ostrova ukrývají nejen před piráty, ale jaksi po vernovsku.i před světem vůbec.

20.

Snad pouze v románu Na kometě (1877) osvědčený kuklící recept poněkud selhal, ač i tady je, pravda, jeskyně. Ale selhal a možná taky z toho důvodu náleží tenhle román k těm méně poutavým. Řekl bych. Pravda, i sama kometa je enklávou. A i loď po jejím oceánu plující. To však zřejmě tentokrát nestačilo.

21.

Naopak román Zemí šelem, tedy dílo kdysi mou babičkou zatracené, se v originále jmenuje Slon na páru a vychází z kresby, kterou si načrtl Jules již v dětství a která se dodnes zachovala. A sice, taky pravda, tu (konečně!) procestujeme i tu Indii, a opravdu s doširoka otevřenýma očima, nicméně obvykle bezpečně uzavřeni ve voze. A za tím mohutným sloniskem.

22.

A co dál? A co když se měly mapovat džungle?

Verne to prováděl. Ale z bezpečných řek! Na vlnách Orinoka (1898).

A poeovské Tajemství pralesa nás sice vede celých Osm set mil po Amazonce (jak aspoň zní podtitul), v originále se však tenhle román jmenuje Jangada, a to podle krytého člunu, v kterém jsou hrdinové po většinu času pohodlně neseni. Taktéž na vlnách, ale Amazonky. A zatímco po Orinoku jsme pluli skoro od pramene, tady postupujeme od ústí do nitra Jižní Ameriky.

V dalším románu Oceánem na kře ledové (1890) je pro změnu putujícím domkem útulná maringotka na cestě SKORO okolo celého světa (ale ne úplně celého).

A nevím, zda do této důkazní kategorie zařadit i verneovku Plující ostrov (1895), v Honbě za meteorem (1908) však každopádně nahlédneme přímo do věže, v níž se Verne ve městě Amiens kuklil po většinu té druhé části života. Tuším, že tyto pasáže už ale vlastně nepsal on...

23.

Tak to vidíte. A jsme v koncích. Právě vyjmenovaná doupata všeho druhu nás sice ukryla, ale naštěstí nám i poskytla ty nejrozmanitější úhly pohledů směřujících vždy ven.

Pohledů na pevninu. Na oceány. Na vesmír - ze střely. A věřím, že čím méně kuklení ta která verneovka ukrývá, tím hůř pro ni. Tak. Tou zlatou výjimkou je snad jen Carův kurýr (1876), kterého tak nenáviděl Jan Neruda, a Nový hrabě Monte Cristo a taky asi Patnáctiletý kapitán (1878), i když...

Taky tady se ocitáme aspoň uvězněni v dutém termitišti, z něhož se během strašlivé povodně dokonce posléze stává tzv. potápěčský zvon, zatímco... Co se to mele venku? Tam vře krutá a nepřátelská, otrokářská Angola!

Šlo by pokračovat.

Jistě. I děti kapitána Granta měly koneckonců pevnou a bytelnou jachtu Duncan, která vším proplula a vše překonala a na které se do jedné kabiny (i zároveň sám do sebe) kuklil i další Verneův výstřední vědec Paganel - tutlaje nakonec navíc pod šatstvem i své "potupné" tetování... A nešlo by snad sklonem ke klaustrofilii vysvětlit i celou tu desítku robinsonád zakuklených mezi zhruba šedesáti verneovkami?

Možná. "S Vernem celým světem povede vás edice Podivuhodné cesty," čítal jsem šťasten celé mládí a dětství, ale kdyby si mě Verne při tom putování nechoval skoro jako v bavlně, nečítali bychom ho dneska třeba už vůbec. Kdo ví...

24.

P. S.

Pokud ale nechcete, a to chci už dodat jenom na závěr, neberte tuhle mou poněkud bláznivou teorii zase tak vážně a nechte si toho svého, extrovertního Verna na palubě jeho jachet...

Pan William Butcher ostatně ve své knize Jules Verne: The Definitive Biography (vyšla teprve před několika málo lety) tvrdí, že poskytuje až dosud nevídaný psychologický vhled do Verna.

Jistě nekecá, o jakémkoli sklonu ke klaustrofilii se však Butcher naprosto nezmiňuje...

Zato ale podotýká, vážení, že si Verne celý život pletl levou a pravou stranu... a východ a západ. A to taky nekecám.