16.1.2021 | Svátek má Ctirad


LITERATURA: O zlatém věku špionážních románů

17.12.2020

Zemřel John le Carré a z “velké čtyřky” Britů, kteří psali o prostředí výzvědných služeb, už zbývá jenom Frederick Forsyth

Budete-li mít několik hodin času – a vzhledem k téhle psí době se bohužel dá čekat, že ano – můžete je strávit třeba u několikadílného dramatu Tinker, Tailor, Soldier, Spy, natočeného na motivy stejnojmenné knihy Johna le Carrého, který právě zemřel. Bohužel jsem na YouTube našel jen anglickou verzi bez titulků, ale počeštěná podoba se pod jménem Jeden musí z kola ven dá najít na různých sdílecích serverech, třeba na Uloz.to.

Mistrovská knižní díla mívají ten problém, že z nich při zfilmování často zbyde jen nepříliš vábná kostra, kterou pak režisér, aby to nějak napravil, ověší různými cingrlátky. V případě tohoto filmu se tak naštěstí nestalo a výsledek je minimálně stejně dobrý jako kniha sama. Pokud jste jej ještě neviděli – a knihu také nečetli – trochu vám ten zážitek závidím.

*****************************

John le Carré

John le Carré (2017), foto uživatel Blythwood, Wikipedie, CC BY-SA 2.0

John le Carré byl velmistr špionážního románu a bohužel si myslím, že další takoví mistři už nebudou. Ne proto, že by kreativita lidstva upadala, ale proto, že kulisy světa se změnily. Celý ten žánr měl nejlepší podmínky k rozkvětu jen zhruba po jednu generaci, asi tak v období let 1950–1985.

Za světových válek, které tomuto období předcházely, bylo přirozené psát spíše o vojácích v akci než o špionech v zákulisí. Také ten “džentlmenský” rozměr celé věci byl v brutalitě krvavé války poněkud utlumen a chycené špehy čekal krátký a neradostný konec. Ani s výměnou za své kolegy polapené druhou stranou nemohli moc počítat, protože válčící státy se snažily potlačit vyzvědačskou aktivitu všemi prostředky, včetně odstrašujících poprav. Měla totiž až příliš konkrétní cenu v mladých životech, potopených lodích a tak dále.

Studená válka, kdy se v samotné Evropě neválčilo a konflikt obou bloků se odehrával spíš na myšlenkové a diplomatické úrovni, byla pro romány Fredericka Forsytha, Johna le Carrého nebo Grahama Greena daleko lepším prostředím. I technika byla v té době přesně na té správné úrovni rozvoje. Čtenáře už bylo možno omráčit popisy fotografií ze špionážních družic, nasazením miniaturních kamer a mikrofonů, mikroteček a dalšího vybavení, ale zároveň ještě to sledování a fízlování nebylo tak všudypřítomné a plošné, aby zabraňovalo jejich hrdinům v každodenní činnosti. Dnes, v době kamerových systémů pokrývajících celá města, biometrických pasů, snadné analýzy DNA a databází sdílených mezi státy je daleko těžší někam nasadit člověka s, ehm, proměnlivou identitou, natož aby se nenápadně sešel s nějakým zrádným plukovníkem či členem politbyra v kavárně. Všichni za sebou neustále vytváříme digitální a zpětně prohledatelné stopy, včetně špionů.

A tímhle směrem se také přesunulo sbírání tajných informací – infiltrace databázových systémů, hackování, všechno prováděno na dálku a v relativním bezpečí. Svým způsobem je to taky dobrodružství, ale popsat to čtivou formou laikům, to možná ani nepůjde. Nevím, zda se kdy dočkáme žánru jménem “hackerský román” a jestli to budou bestsellery. Spíš asi ne. Hackeři moc lidským jazykem nevládnou, na rozdíl od ex-špionů, jako byli právě Forsyth a Carré.

*****************************

Ještě mě napadá jeden atribut, ve kterém se svět od časů studené války změnil. Už nerozumíme svým protivníkům.

Východ a Západ, které zápasily o dominanci ve zlaté době špionážních románů, byly dvě větve rostoucí z jednoho civilizačního kmene. Oficiální doktrínou sovětského bloku byl marxismus-leninismus. A to byla naprosto evropská politická filozofie, zplozená tímtéž 19. stoletím jako její konkurenti.

Lze se o tom přesvědčit i experimentálně. Vezměte nějakou tu vyřazenou rudou učebnici z VUMLu a čtěte. Místy se zasmějete, místy protočíte panenky, místy budete zívat nudou a místy budete mít chuť bušit pěstí do stolu (případně, jste-li upír, do víka své rakve). Ale vesměs budete chápat, o čem je ve kterém odstavci řeč, protože to psali lidi formovaní tímtéž kulturním okruhem.

Po jedenáctém září 2001 se na čelní příčku žebříčku nebezpečí vyšvihl násilný džihád a někteří autoři tomu přizpůsobili svoji tvorbu. Frederick Forsyth napsal Afghánce, velice dobře řemeslně odvedené dílo, ale stejně tam proti jeho starším knihám něco schází: hlubší pochopení těch vousáčů a toho, co je žene na smrt. Islám už je nám hodně cizí, je to jiný civilizační kmen, a neprojevuje se to jen v rituálech, ale i v jeho samotném myšlenkovém základě.

Zase můžeme udělat praktický experiment. Islámský stát svého času vydával časopis Dabiq, psaný vzornou angličtinou a zpracovaný na profesionální grafické úrovni. Tady máte vzorek (Dabiq se těžko shání, protože různí poskytovatelé cloudových služeb jej mazali, jak jen mohli.) Když se do něj zanoříte, zjistíte, že nevíte, která bije. I když je to psáno anglicky, všude máte odvolávky na (pro nás) obskurní islámskou teologii a dost často vůbec není patrné – nám nevěřícím – co chtěl autor sdělit a kam svým výkladem míří.

“The effects of this ‘aqidah – which at first saw no difference between making takfir of a faction collectively and making takfir of its individual members – have become apparent on a practical level in the politics of war. And it’s not, as some heedless individuals think, that the organization’s policy is purely a military strategy. Rather, the reality is that they refrain from killing those whom they fear may be from the Muslims, whether soldiers of taghut or Rafidi Majus!”
– (toto se nebudu ani snažit překládat)

Očividně je to nějaký důležitý argument o principech vedení války a o tom, kdo je pravý muslim a kdo ne (takfir), ale je nám to cizí, cizí, cizí. Jedna moje velice chytrá a šikovná kolegyně z Echa 24, která se mj. naučila slušně maďarsky a ani jí to netrvalo moc dlouho, zkoušela také číst Dabiq a porozumět mu. Pohořela zcela stejně jako já; toto by klidně mohlo být vysílání odněkud z Neptunu.

No jo, ale když je druhá strana natolik nepochopitelná, těžko pak psát nějakou kvalitní literaturu o konfliktu s ní! Nevžije se do ní ani spisovatel, ani čtenář. Pak nutně musíte sáhnout k různým šablonovitým představám a to ve špionážním žánru nikdy moc dobře nefunguje. Ten je o souboji lidských mozků, ne o stereotypních figurách.

Ale to nevadí. Jako lidé a vlastně i celé civilizace, i literární žánry mají svůj životní cyklus. Můžeme být vděčni za všechno, co vzniklo. Za všechny ty příležitosti napjatě čekat na okamžik, kdy Šakal stiskne spoušť zabijácké pušky a kdy Richard Smiley konečně odhalí jméno nepřátelského “krtka” ve své domovské organizaci.

Knihy umírají jedině nezájmem čtenářů. A to znamená, že Forsythova či Carréova díla čeká ještě hodně dlouhý život.

*****************************

Hudební epilog

****************************************
ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY 3
Už potřetí budeme s Marianem Kechlibarem zkoumat zákoutí historie, která unikají pozornosti. Neskrývají se v nich velké dějinné události, spíš tam nalezneme zůstatky lidských příběhů. Jsou to stopy lidí, kteří prošli světem v dobách dávných anebo docela blízkých. Jeden příběh za druhým je fascinujícím dílkem skládačky v obraze světa, ve kterém žijeme v blahoslavené nevědomosti.
Knihu si můžete objednat na této adrese.

zapomenuté příběhy 3

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.