Divil jsem se vhledu polského badatele Patrycjusze Pajaka do dějin české hrůzostrašné literatury (zde na Psu viz zde), tak by zmínku zasloužil taky český historik Martin Jiroušek s knihou Černý bod. Horor v českých zemích. Obě vznikaly takřka paralelně.

Nemusí vás děsit, že půjde u Jirouška o jakousi vzorově fakultní práci, na to je autor moc posedlý svými tématy. Načrtl fascinující, poetickou mapku hrůz a jejich křivolakých souvislostí. Je to výjimečná práce. Přístupem mi trochu připomíná poměrně dávnou Krejčího (1904-1979) Prahu legend a skutečnosti (1967, přepracováno 1981) a trochu i Chimetovy Hrdiny, fantomy, myši (1970), ty přeložila do češtiny Eva Strebingerová z rumunštiny roku 1984.

Rovněž Chimet (1924-2006) rozpracoval ve své publikaci oddíl Horor (v českém vydání strany 132-171) a schopen je jirouškovsky výrazného nadhledu, spontaneity, nadšení. Ani jemu neuteče takřka žádná souvislost umístěná v pavučině mezi literárními žánry. I Chimet umně asociuje a napsal kapitoly Horor a magie, Metamorfózy v hororu, Zvíře, Golem, Automaton, Strašidelné zjevení, Člověk a stín, Zámek, Mlýn, Ostrov, Osamělý dům, Muzeum, opera, divadlo, Zrcadlo, Pochodně, svíce, Čarodějnické knihy nebo Barvy.

Dílo Martina Jirouška je možná méně přehledné, protože hůř členěné, ale bude očividně výsledkem ještě výraznější erudice. Je to rozmáchlý konglomerát, přesto vystihl četné nadčasové kontexty. Čím hloub se začtete, tím pekelněji knížka okouzlí. Nebo tedy její chapadla.

A jak budete postupovat a listovat, nejspíš brzy pochopíte, že je nutno akceptovat autorovu asociační schopnost dětské hravosti. Černý bod možná ignoruje Chimetovy přihrádky, ale plání jeho bílých stran letíte na Frankensteinových saních. Svobodně.

Chvíli jsem se, přiznám, domníval, že film a literaturu nelze takto jirouškovsky směšovat, ale mýlil jsem se. Ve stejné kóji operuje autor s nějakou prastarou, plesnivou knihu i s celkem nedávným, moderním filmem. Funguje to. Problematiku sleduje z hlediska její morbidní funkčnosti a působivosti a na jediném úryvku Krvavá sága. Proměny českého upíra ozřejmím, jakým způsobem zvolený modus obstojí.

Obsah úryvku: Vedle známého Jirešova filmu o Valerii (adaptace surrealistického Nezvalova románu) autor postaví televizní verzi Draculy s Iljou Rackem z téhož roku (1970). Pak dodá: „Kubrickovsky nekonečné klášterní chodby se linou v nedohlednu k mrazivé hradní hrobce. Hostí sofistikovaného upíra s návyky Karla Kopfrkingla, který nekouří a nepije. Spalovač a hrabě tak získají netušené příbuzenské vztahy a působivost filmu vychází z autentických gotických lokací, kde byl natáčen, asi jako to počátkem šedesátých let (a v případě svých „gotických“ hororů) činili Italové Mario Bava nebo Antonio Margheritti.“

České adaptaci Draculy dává Jiroušek BOD a rovněž přednost před slavným Coppolovým pastišem, který navíc bez problému srovná s vernovskou parodií Tajemství hradu v Karpatech! Neříká se tomu snad svoboda badatele? A to ještě stačí ocenit plnovous Ilji Racka, „věrný předloze“. Jiné filmy ho ignorují.

Od prosluněnosti Valerie přejde k Upírovi z Feratu (1981) a srovná ho s Cronenbergovým Videodromem (1984). Jen měl možná zmínil - na pozadí Herzova příběhu o autu na krev, který lze vysvětlit jak fantasticky, tak i přirozeně - autora předlohy Josefa Nesvadbu. Možná to je nedostatek, ano, zase mu ale neunikla scenáristova inspirace Bradburyho povídkou Malý vrah. Rovnou i zdůrazní její příslušnost ke Korbařově antologii Tichá hrůza (1967) a připomene, že charismatický Ilja Racek hrál i ve Feratu! Jako myška Jiroušek přeběhne do seriálu Fantom operety (i tam se vampýři míhali) a klidně cituje sekvenci Ringo Čechova textu Nám se líbí (1979), díky kterému o hraběti Draculovi zpíval Jiří Schelinger. Stejný hit o „sličném Frankensteinovi“ a (Vančurově) Barbuchovi srovná pak s Jožinem z bažin!Nemístné? A proč? Autor dojde k divadelní hře Spejbl versus Dracula i k televizní inscenaci Upír ve věžáku (1979), kde se, ejhle, stejně jako ve Feratu vynořila Dagmar Veškrnová-Havlová. Pak Jiroušek připomene komiksového Draculu Saudkova (Mladý svět 1971) a naváže analýzou krátkého filmu Havran v panelovém domě (1983). A jak připomíná, právě Poeův Havran (1846) byl u nás zveřejněn prvně roku 1869.

Zmíní také filmy, které se kdysi mihly v naší distribuci (Billy Kid a kulečníkový upír, Mám ráda netopýry), a bez jakýchkoli zábran se přehoupne k animáku Poslední lup (1987), aby ho srovnal s francouzským dramatem La Meute (2010). Skrze spolutvůrce Lupu Václava Mergla se vrátí k Merglově Laookonovi (1970) a dokládá, že právě zde je užit motiv, kterým Češi předběhli Scottova Vetřelce!

V téže kapitolce zvíme ledacos o slovenském filmu Nič nekrváca večně (2003), který byl poctou Murnauovu Nosferatovi, ale současně inspirován ranými díly Petera Jacksona; ale jak Jiroušek postřehl, také Texaským masakrem motorovou pilou (1974).

Shrnu jeho přístup. Možná někdy mísí jablka a hrušky a zapojí do souvislosti i nepravé. Nevím! Mnozí by to někde na jeho katedře mohli brát za chybu. Výklad přeskakuje v čase i, prostoru jako lumpík, mrská se i mezi uměleckými formami. Jenže to úplně nevadí. Je to právě „chimetovská“ metoda básníka, současně ale na tvrdém podloží studia. Autor umí perfektně propojit typické nebo charakteristické scény a vrací nás i do éry preromantismu, na počátek 19. století, kde reflektuje další vlivy. Načteno má (i jako majitel antikvariátu) víc než Pajak. Do svých dějin zapojí Máchu, Erbena, Nerudu, J. J. Kolára, Sabinu i mysteriózní dekadenty Karáska, Hlaváčka, Procházku a Lešehrada. Taky Jana Weisse a Jaroslava Havlíčka. A německé i rakouské autory na naší půdě, jakými jsou Karl Heinz Strobl, Alfons von Cibulka, Leo Perutz, Franz Spunda, Rudolf Slawitschek, Henns Heinz Ewers a Gustav Meyrink! Opomenuti nejsou okultisté Karel Weinfurter a Josef Šimánek. Satanistky Maryša Šárecká a Marion Sováková. Slyšeli jste o nich někdy? Já zde poprvé.

A dosti kolotu. Kniha má devět částí. Disponují těmito tituly: Poe, Kramerius, Kolár a Erben; Hrobník v zahradě pekelných orchidejí; Valerie a ďáblovy knihy; Krvavá sága; Básníci hrůzy - česká Strassidla; Přízraky a fantasie sešitové letky z Karlína; Černá magie a satanismus; Černý bod; Poetika hrůzy.

Načež následuje barevná příloha o desítkách stran. Je tu Váchalův portrét Christiana Heinricha Spiesse a jeho obálka k Upírovi knížete A. K. Tolstého. Dvě ilustrace z - Trachtou vydávaných - krvavých románů typu Pražské čarodějnice (1873 vyšla s podtitulem Mrtvá nevěsta a bratři nepřátelští). Slunečně září Smatkova (vlastním jménem Smeták) obálka k Cámarově Primabaleríně a tanci upírů (1925) a Hudečkova k Havlasově sbírce Mezi životem a smrtí (1902). Najdeme obal Záhadných životů Emanuela z Lešehradu i anonymní, věru že krásné obálky k dvěma prvním českým vydáním Draculy (1919). Čapkovu k souboru povídek Josepha Sheridana Le Fanu V temném zrcadle. Koblihův lept k dílu Jana Nerudy. Šimánkovu sbírku básní Kapky jedu. Štáflovu obálku k Hlouchovu Pavilonu hrůzy. Scheinerovy obálky ke knihám Gastona Lerouxe i Karla Švandy ze Semčic. Čuttovu k dílu Heleny Pavlovny Blavatské. Obal knihy lorda Bulwera-Lyttona. Sumínovy Povídky skoro neuvěřitelné. Neumannovu sbírku Satanova sláva mezi námi (1896). Štyrského obálku k - posmrtně vydané - sbírce hororů Ladislav Klímy Slavná Nemesis (1932). Sůrovu k pověstné antologii Lupiči mrtvol. V neposlední řadě obálku Zdeňka Buriana k Dumasovu fantasknímu románu.

A zaujme obal povídkové sbírky Černá dáma (1924): to dílo napsala Anna Marie Tilschová a obsahuje titulní povídku Černý bod.

Zdá se toho dost? Ano, ale projděme přesto a pokorněji jednotlivými komnatami Jirouškova díla. -Úvodní místnost obklopuje rok 1853, kdy prvně vyšla Kytice a Lumír zveřejnil jak Kolárovy Pekla zplozence, tak první český překlad Poea, povídku Zlatý brouk (1843, česky 4. 8. 1853). A Jiroušek spekuluje, zda dar „iniciační rozmanitosti“ nenechala ve vínku českého hororu i ona Poeova povídka. Tak či onak, v listopadu 1853 otiskl týž Lumír i Poeových Pár slov s mumií.

Ale k údajnému základu hororu českého, Máchově Pouti krkonošské (1834). Určila spolu se strašidly německými, vpuštěnými do světa Spiessem, veškerý „chod“ světové hrůzy? Je to přepálené tvrzení? Jiroušek by je rád dokázal.

Další kapitola se ovíjí jako onuce okolo Sabinova Hrobníka, zveřejněného poprvé v Květech (1837). „Pozvedl nad kramářskou úroveň lidovou tvorbu,“ čteme. Následně zkoumáni Kolárovi Pekla zplozenci - a třetí kapitola předkládá ve spoustách souvislostí postřehy o „klasických krvavých románech“. Martin Jiroušek se přitom zaměřil na četné české pověsti o bílých paních. - Ve čtvrté části Bodu zvíme další o vampyrismu, v páté se autor odrazil k celému výkladu od knihy Jana Hýbla Strašidla (1817). Skrz pavučinu souvislostí tu zavadíme i o - nikdy nedokončené - romaneto Jaroslava Havlíčka Smaragdový příboj (1946). Také a překvapivě o filmy Kybernetická babička (1962) a Babičky dobíjejte přesně! (1983)!

V další kapitole je Jiroušek sám pavouk v srdci své sítě a probírá antikvární klenot za klenotem, protentokrát s přihlédnutím k starým hororovým edicím jako Vteřiny hrůzy. Je tu erudovaným znalcem. V další části předkládá na sta faktů o magii a satanismu a narazíme na řadu konotací mezi prastarými škváry (včetně truchlohry Mlynář a jeho dítě, 1830) a novodobými filmovými horory. Autor listuje časopisem Moderní revue a baví závěr kapitoly, kdy se potká na operačním stole rituál z filmu Angelika a král (1966), onanující děvče zvracející zelený hlen ve Vymítači ďábla (1973) a zohlednění Foglarovy kočičí pracky, kde je zmíněna i „prokletá kniha staré Zavadilky“. Ve skutečnosti je tu chyba, jde o Jeremiášku.

Okolo prstu si vás ale autor obtočí excelentní předposlední částí o díle Amálie Vrbové (1863-1936), známé jako Jiří Sumín.

A o díle Anny Marie Tilschové (1873-1957). Zrovna tak uhrane finální kapitola, kde se projdete od artefaktu lebky přes oddíly Rakve!, Oči, Utíkající oběšenci, Strašidelný mlýn a Zelená.

Jak jsem již někde psal, bohemista Vladimír Novotný pokaždé v úvodní přednášce - na té či oné škole - zdůrazní, že se „dobrodružnou a pokleslou literaturou nebudeme zabývat“. Jistě bohulibé předsevzetí. Co však otázka vytyčení hraniční čáry? Ta řve, křičí a křičí. Kde končí to „špatné“? Sporu není, že bez průzkumu nižších pater nepochopíte řadu aspektů literatury vyšší. I proto je české vydání Černého bodu počinem záslužným! A má rejstřík, i když soustružený dle záhadného klíče a zohledňující jenom některé z autorů. Na jiné odhalíte aspoň jeden odkaz (Foglar), i když se o nich mluví víckrát, a disproporční je i to, že jsem se do rejstříku dokonce dostal já, zatímco Heda Bartíková a Jaromír Typlt nikoli, ač jsou knihou významně zohledněni.

Některé Jirouškovy teorie jsou možná poněkud odvážné a jiné diskutabilní. Má evropský horor skutečně epicentrum v českých zemích? Autor se to opakovaně snaží doložit! Vážně u nás existovali „lovecraftovštější“ autoři před Lovecraftem? Opravdu má kloudný význam kontrast bílé paní a tzv. černé dámy? Tady si musí každý čtenář rozhodnout sám!

Martin Jiroušek (*1972) ukončil roku 1998 studia dějin a teorie dramatického umění prací Nekonvenční horor a jeho základní rysy.

Spolupracuje s galeriemi a filmovými festivaly (zvládá to i to) - a vedle Olomouce, kde vystudoval, přednášel nebo přednáší (mj. o vztahu filmu s literaturou) na univerzitách v Opavě, Ostravě a Brně. Provozuje antikvariát, občas vystaví filmové plakáty. Připravuje různé tematické večery, kupříkladu o filmovém expresionismu, nekonvenčních hororech, o experimentálním filmu. A když přijme pozvání do knihovny, dozajista povypráví o neobvyklých úkazech. Nejvíc ho zajímají hůř zařaditelné osobnosti kinematografie a řadí sem i Juraje Herze. Na Slovensku i u nás kráčel srdnatě ve stopách natáčení filmů Upír Nosferatu a Pražský student, aby rekonstruoval proces jejich vzniku. Co mi pak o Černém bodu řekl sám?

„Každá kapitola měla být úplně jinak stavěná. Nejrychleji vznikla ta poslední, i když jsem knihu psal na přeskáčku. Z původně plánovaných 170 stran se stalo 270. Všichni mi doporučovali, ať to krátím, což jsem měl akceptovat hlavně z finančního hlediska, protože grant pokryl tisk těch 170 stran. Nakonec se nevešly tři zásadní kapitoly o filmu.“

Už jen dodejme, že Martin Jiroušek navázal na tuto knihu ještě komentovanou antologií hororů Fialoví ďábli a loňským vydáním klasické Fantasmagoriany (Fantasmagoriana | KOSMAS.cz - vaše internetové knihkupectví).

Martin Jiroušek: Černý bod. Horor v českých zemích. Jako 4. svazek edice Forum vydalo nakladatelství Protimluv. 272 stran