Neviditelný Pes

LITERATURA: Novoroční přípitek v márnici

31.12.2005

Plicní oddělení MÚNZ na Křemenném kopci, Silvestr 1962

V tom se rozlétly dveře A-1 a ozval se zpěv:

"Hej, rudí námořníci, přiložte pušky k líci..."

Ludvík poznal hlas Marka. Ludvík s Lídou vystoupili na kupu zmrzlého sněhu vedle cesty, aby lépe viděli, co se na A-1 děje.

Ze dveří vyšel Marek v rozepnutém kabátě, dlouhýma rukama opile mával kolem sebe jak větrný mlýn. V jedné ruce svíral láhev, kterou třímal vysoko nad hlavou a zřejmě mu symbolizovala rudy prapor, o kterém zpíval. Za ním se vypotácel Vávra. Snažil se chytit Marka za mávající paží, ale nepodařilo se mu to. Marek si to šněroval proházenou cestou směrem k A-2. Vávra tedy klopýtal v jeho závěsu a snažil se přizvukovat:

"…od lóóódi k lóóódi,
od fááábriky k fááábrice dem,
… prápory revoluce na nich rozvinem!"

Za nimi vyšli svorně se držíce kolem krku dva pacienti, kteří na osmičce slavili Silvestra společně s Markem. Po nich z osvětlených dveří vyběhl smějící se Zdeněk. Mával také lahví a vykřikoval něco jak:

"Náš prááápor nenííí žádnááá hááádra,
píchni ho, rejpni ho, pusť mu krev!"

Po chvíli se objevila ještě dvojice, ve které Ludvík poznal Zástavu a Járu Halámka. Zástava, zřejmě opilý tak, že již sám nemohl jít, víc ležel na křehkém Járovi, než jím byl podpírán. Jára zápasil s dlouhým Zástavou, ale tvářil se spokojeně a ústa měl roztažená do širokého dobráckého úsměvu.

"Ježíšmarja! Ti sou zkalení! Kdyby aspoň tak neřvali! Vyběhne Jimramka, zamče nám klubovnu a bude po Silvestru," komentovala situaci Lída.

"Mám ten dojem, že Marek se s Jimramovou dohodl, aby je na osmičce nerušila. Ale venku by opravdu zpívat nemuseli. To se primářovi donese a bude trapné vyšetřování," řekl Ludvík Lídě.

"Kam vlastně ti volové táhnou? Do klubovky? Tam leda těm babkám a dědkům pokazí koukání na televizi. Pod za nima a vodvedem je zpátky na A-1," navrhla Lída.

Lída s Ludvíkem se rozběhli po proházenené cestě. Museli oběhnout celý parčík, aby se vyhnuli hlubokému sněhu a přelézání závějí. Než doběhli poslední dvojici, pitoreskní průvod černých postav již míjel A-2.

"Járo, kam to táhnete? Dyť z toho bude průšvih, když tak řvete!" volala Lída do Járovy upachtěné, ale spokojené tváře.

S Járou nebyla momentálně řeč. Zrovna nabral dech a začal vykřikovat vysokým hlasem Zástavoví do ucha:

"Ve Stromovce na agátě,
visí prdel na špagátě!
Nechoďte tam, prosim vás,
posere vás jako nás!"

Se Zástavou to nehnulo. Snad spal, protože z jeho pootevřených úst se ozývalo jen nesrozumitelné chrčení.

Pak teprve Jára zaregistroval Lidu, která ho držela za rukáv a snažila se klátící dvojici zastavit.

"Marek nařídil zpívat revoluční písně! Já žádnou neumím, ale tuhle, takovou..., no, varovnou...; S vodpuštěnim, Liduško!" blábolil Jára a pustil se znovu do vykřikování: "Ve Stromovce na agátě...!"

"Kam jdete, Járo? Kam vás to Marek vede? Jestli do klubovny, tak si babky budou stěžovat Richardkovi, že jste byli opilí," ptal se Ludvík Jarý a chytl ho za kaftan, aby mu věnoval pozornost.

"Dem si do márnice připít s Vavříkem!" vyhrkl že sebe Jára.

"Ježíšmarjááá, fakt! Voni ho dneska měli vodvízt a nevodvezli! Sestra to říkala, když vodpoledne chodila s práškama. Všude se voslavovalo a na nebožtíka se vykašlali!" děsila se Lída.

"Marek říkal, že my jako stranická buňka se na soudruha Vavříka nevy..., teda nevykašlem! My si s nim jako soudruzi se soudruhem vo půlnoci připijem slihovicou na zdraví!" breptal opilý, ale stále se do jisté míry kontrolující Jára.

"Z toho bude, Járo, průšvih a vyhodí tě z nemocnice. Vždyť ty v žádné stranické buňce ani nejsi a tady Zástava taky ne. Nikam nechoďte a vraťte se na pokoj!" naléhal Ludvík.

"Marek říkal, dyž nás sebral na hajzlu, že nás na dnešní večír do stranický brunky koko, kovo, kovo-péruje. My už neměli se Zástavou co pít, ale na osmičce bylo pro soudruhy vína dost."

"Nemůže vás nikam kooptovat, když nejste v partaji! Nakonec to odnesete vy dva, kteří tam nejste. Nikam nechoďte! Zpátky na cimru!" rezolutně zavelel Ludvík, který dostal o dobráka Járu strach.

"Drž hubu, mladej! Marek má slivovicu! Co máš ty? Máš hovno! Za Markem, Járo!" probral se Zástava, začal nadávat, ale vzápětí, když udělal krok do prázdna, se svalil do Járovy náruče. Ten s ním málem upadl. Ludvík je musel oba chvíli podržet, než nabyli rovnováhu.

Na schůdcích klubovny se objevila ve světle otevřených dveří Věra a za ní se nakupilo několik pacientů, které přilákal hluk a zvědavost.

"Co se tam děje? A kde jste s tím vínem? Dyť už bude každou chvílu půlnoc!" volala Věra na Ludvíka a Lídu, když je uviděla, jak se strkají s Járou a Zástavou.

"Kruci, Lído, kam se de? To nebylo domluvený!" rozhořčeně křičela Věra, která si myslela, že nebyla pozvána na nějakou recesi. A tak jak byla, na vysokých kramflecích, v úzké sukni se začala pohybovat po zledovatělé cestě směrem k Lídě a Ludvíkovi. Ti již nechali potácející se dvojici svému osudu a šli Věře zápolící s rovnováhou naproti.

"Dou si do márnice připít s mrtvým Vavříkem, volové!" zavolala na Věru Lída a vydala se s Ludvíkem také k márnici.

Marek táhl za sebou Vávru, kterému se podařilo chytit ho za rozepnutý kaftan. Oba se potáceli na úzké stezce mezi kupami vyházeného sněhu a hulákali:

"Pryč s tyrany a vládci všemi,
ať zhyne starý podlý svět,…"

Pak se odmlčeli.

"Jak je to, kurva, dál?" otočil se Marek na Vávru. Ten jen zíral se široko otevřenými ústy. Zatím je došel Zdeněk s druhou dvojicí pacientů. "Kruci, Zdendo, přece sta se to museli učit ve škole!"

"Něco jako: 'Dál, jen dál, jen mužně vpřed! Náš prapor nade trůny vlaje..."

Marek kývnul hlavou, zamával lahví a za řevu "dál, jen dál, jen mužně vpřed!..." dotáhl zástup klátících se postav ke dveřím márnice.

Dveře nebyly zamčené a Marek vtrhl dovnitř jako velká voda. Chvíli hledal vypínač a pak rozžal. Na prknech leželo malé tělo přikryté prostěradlem. Naď ním visela na drátech žárovka, která stačila osvětlit jen střed místnosti s mrtvolou. Vávra zůstal stát ve dveřích, ztuhl a zřejmě rázem vystřízlivěl. Tři další kumpáni se na něho zezadu tlačili, ale jejich zpěv a blábolení náhle zmlkly.

Lída s Věrou, doprovázeny Ludvíkem, kterému se k márnici moc nechtělo, toho přes chlapy namačkané ve dveřích moc neviděly. Ludvík díky své výšce jen zahlédl mávnutí prostěradlem, které rozhoupalo žárovku. To Marek jedním rázem strhl z mrtvoly bílou plachtu. Mrtvé tělo Vavříka v nemocničním pyžamu se zdálo neuvěřitelně malé a ploché. Bílá tvář s šedivým strniskem vousů měla zavřené, propadlé oči. Ústa mrtvoly byla mírně pootevřená a byl v nich ztuhlý výraz bolesti.

"Chlapi, neznáte 'Píseň padlého revolucionáře'? Nemůžu si spomenout, jak to začíná," obrátil se Marek k postavám ve dveřích.

Nikdo si nemohl vzpomenout.

"A co se sakra bojíte? Podte se dovnitř rozloučit se soudruhem!" velel Marek.

Krok do místnosti udělal jen disciplinovaný Vávra. Vtom se ozval vzdálený zvuk továrních sirén.

"Je půlnoc! Začíná nový rok 1963!" tiše promluvil náhle vystřízlivělý praktik Zdeněk.

"Tak na zdraví, soudruzi, kamarádi!" zahřímal Marek a z láhve, kterou stále třímal v pravici, se pořádně napil. Pak láhev podal Vávrovi. Ten si jen usrkl a vrátil ji Markoví.

"A teď ty, Vavříku! Udělej nám tam kvartýrmajstra! Jako v tom nebi, v který's pro sichr věřil. Ale moc s tím nespěchej! Ešče musíme dokončit tu revoluci!" pronášel Marek, vsunul levačku mrtvole pod záda a snažil se Vavříka posadit.

Ztuhlé mrtvé tělo se však zvedalo celé a opíralo se jen o bosé paty. Teprve když Marek zatlačil loktem druhé ruky na břicho, tělo se trochu ohnulo. Marek mu přitlačil ústí láhve k uzounkým fialovým rtům a láhev nahnul.

Zvědavá Věra, která z toho, co se uvnitř dělo, nic neviděla, ukázala na okénko do márnice, z kterého vycházela za kupou vyházeného sněhu matná žár.

"Přelezme ten sníh k tomu oknu! Dovnitř se cpát nebudem!" navrhla a v okamžiku měla sukni vyhrnutou vysoko nahoru a snažila se vylézt na zledovatělou kupu sněhu. Lída se k ní přidala a Ludvík je zezadu tlačil a přidržoval. Na povrchu kupy sněhu byla hladká vrstva ledu. To jak za poledne kapalo ze střechy márnice na závěj a na jejím povrchu voda namrzala.

Do Vavříkových úst vteklo jen trochu slivovice. Marek se tvářil sveřepě a nahnul láhev víc. Další proud čiré tekutiny již jen vytékal z koutku úst zemřelého, mizel v šedivém strnisku na tvářích a krku a vsakoval se do kabátu pyžama. Skupinka pacientů natlačena ve dveřích ztichle zírala skelnými zraky na mrtvolu a Markovo počínání. Sirény ve městě přestaly zvučet a najednou bylo v márnici naprosté ticho.

V tom se ozvala strašná rána na okno. Na tabulkách okna se objevilo několik přitisknutých dlaní s roztaženými prsty a dvě vytřeštěné tváře. To Lída s Věrou sjely po ledovém příkrovu na druhou stranu hromady rovnou na okno, které jen zázrakem rukama či hlavou nerozbily.

"Ježíšmarjááá! Já to říkal! Mrtvým se má dát pokoj!" zaúpěl Vávra, otočil se ke dveřím, ale nemohl strachem udělat ani krok.

Chlapi ve dveřích se obrátili na podpatcích a v čele se Zdeňkem prchali po cestičce od márnice. Každý z nich, když míjel Ludvíka, do něho pořádně vrazil. Tomu ujely na náledí nohy a natáhl se podél závěje.

Marek se sice také lekl, ale hlavu neztratil. Pustil Vavříka na prkna, až to bouchlo, láhev však nepustil.

"Kurva, co je? Kdo to tam je?" zakřičel a vyběhl před márnici. Tam spatřil Ludvíka, jak leží na zledovatělé hromadě sněhu a za ruce táhne nahoru Věru a Lidu, které ležely na druhé straně a snažily se po kolenou vylézt zpátky. Když se Věře podařilo dostat na vršek, otočila se na záda a sjela po nich Markoví rovnou k nohám. Sukně se ji vyhrnula až k pasu a pod rozbitými punčocháči se ji rýsovaly bílé kalhotky.

Marek zůstal chvíli vyjeveně stát a zíral ještě na Lídu, která se po čtyřech, nyní již s Ludvíkovou pomoci, dostávala z ledové překážky. Pak nevrle zamručel:

"To ste si nemohli na šoustání vybrat lepší místo?"

Pak se Marek vrátil do márnice přikrýt Vavříka a zhasnout. Když zavřel dveře, na něco si vzpomněl, znovu vešel dovnitř, rozsvítil, sebral láhev stojící na podlaze vedle már, opět zhasl a přibouchl za sebou dveře.

Bylo již k jedné, když si Ludvík, Lída a Věra, udýchaní a celí roztřesení vzrušením, připíjeli v klubovně u kámen šumivým vínem, které si Ludvík "vypůjčil" na osmičce. Na lahvi byla černá viněta se zlatým nápisem v azbuce: "Sovětskoje šampanskoje. Suchoje."

Šampus nebyl špatný, ale silvestrovská nálada se již nedostavila. I obvykle rozpustilá Věra se do veselí nutila, Lída měla mezi svými sarkasmy stále delší a delší pauzy a Ludvíkovi se vracel na mysl obraz ztuhlého těla pana Vavříka. Chvíli nikdo nic neříkal.

"Za měsíc, za dva, možná za půl roku tam na těch prknech může ležet někdo z nás," z ničeho nic zabrblala Lída a naráz vypila svoji sklenici šumivého moku.

(Úryvek z rukopisu románu "Tango se smrtí", který čeká na nakladatele.)



zpět na článek