LITERATURA: Nejstarší Rodokaps
Nejslavnější je Zelená Paruka proto, že šlo o Rodokaps vůbec první. Nejen pro mnohého trempa a kluka byla to určitě svým způsobem magická chvíle, když se náhle vynořil ve stánku, a to hned v nákladu sto tisíc výtisků (televize ještě neexistovala) a za doprovodu ilustrací budoucího tvůrce Rychlých šípů JUDr.. Jana Fischera.
Ale k meritu věci! Když se do tohoto braku (bez debaty braku!) začteme, jeho děj nám ihned silně připomene marný pokus o jakousi novou wallaceovku. Ale nejen to, všimneme si, že jde i o napodobeninu klasického románového Fantomase, a to opravdu psanou až skoro „objektivem dokumentární kamery filmařovy,“ jak stojí psáno i v reklamním návěští vzadu na obálce.
Co pozoruhodnou kuriozitu tenhle sešit roku 1978 reeditoval ve Švýcarsku Vladimír Škutina a roku 1991 jej u nás pak znovu vydal Vladimír Velinský. Ocitujme nyní aspoň několik nejtypičtějších pasáží ze života teatrálního démona!
Dveře za kredencí se pomalu otvírali a vstoupil Paruka - převlečený za nosiče z doků. Jeho řezavý hlas bodal přímo do srdce..
Přeskočím pár stránek a hleďme! Netvora zpočátku vítězí nad zákony jako nic! „Smithi, dostal jsem vás už podruhé a dříve, než jsem si myslel. Uznáváte to?“
„Dávám vám za pravdu, Paruko.“
„To mě těší. Já to ale věděl, že jste soupeř, kterého si musím vážit, a to je taky příčinou, proč jste ještě živý. Měl jsem dosud co dělat ponejvíce se zbabělci a zrádci, víte? Pro ty byla smrt pouhým vykoupením. Sahal jsem k ní rád - a vám, ač nerad, ji také dopřeji. Ale dříve, než vás pošlu z tohoto světa, nedám si ujít příležitost, abych se s vámi nepobavil po svém.“
Tyhle dlouhé tirády padouchů pronášené k uším jejich obětí byly už ovšem dávno předtím i znakem tzv. krvavých románů (devatenáctého století), ale toho si nevšímejme a spějme kupředu světem Rodokapsu, anebo, chcete-li, rodokapsu s malým R, protože to slovo se postupně stalo synonymem i pro sešitovou četbu jiných edic (Rozruch, Weekend, Divoký západ aj.) Zelená Paruka chlubně odhalí zajatému inspektoru Scotland Yardu, že byl neúspěšným dramatikem, jehož hru Zelená Paruka bohužel při premiéře vypískali.
Potupený autor prohru jaksi nevydýchal a interpretoval ji podobně, jako kdysi Hitler své nepřijetí na výtvarnou akademii, a totiž jako pokyn od lidské společnosti, aby začal hrát poněkud jinou hru... a rovnou na jevišti života. A zločinně...
Dokázal jsem to. Dokázal jsem, co jsem chtěl, hovoří Paruka. A teď, místo aby mne uznalo pouhých osm set návštěvníků jednoho divadla, uznala mne celá veřejnost. Ne sice jako herce, ale jako geniálního zločince. No, řekněte, není to úspěch?“
„Z vašeho hlediska, Paruko, ale já tomu říkám šílenství.“
„Nejsem šílenec, Smithi, a kdyby bývalo těch osm set lidí uznalo moje umění, nemuselo se mne jich teď tisíce bát.“
A dál? Zelená Paruka nebohého policistu provleče tajným vchodem uvnitř skříně až do své skrýše... a dočítám se: Zručně zhotovil z vaty a šátku roubík, který Smithovi vpravil do úst, a hodil mu na hlavu těžkou houni.
„Vrátím se brzy, Smithi,“ uslyšel těžce dýchající inspektor, „a můj návrat – vaše smrt.“ A pak se začal Zelená Paruka převlékat a přeličovat a za chvíli vyšel z garáže nepravý komisař Malone! Vesele si pohvizdoval... až zmizel v padající mlze.
A co ještě dál? Že vše šťastně dopadne, až jako v pohádce (a jako ve všech následujících čtyřech stech šesti Rodokapsech), jsem možná nemusel ani připomínat, a typická finále románů od Egara Wallace (1975-1932) tu koneckonců připomíná i vyvrcholení, ke kterému i zde dochází formou spravedlivé bídákovy popravy, přičemž se můžeme s dočíst:
U okna ve svém bytě stál komisař Malone, rozpálené čelo přitisknuto na sklo, a díval se bezmyšlenkovitě do tmavé ulice. Kolem úst mu pohrával bolestný úsměv a jeho oči se zalily slzami... V tutéž chvíli plačtivé zvonění umíráčku na věži trestnice ohlásilo konec Zelené Paruky.
Amen.
Původní verzi článku najdete v časopise Tvar
