„Nejdrsnější z drsných.“ „Nejkrvavější autor Ameriky.“ Tak mu říkali.

Před listopadem koloval naší zemí i samizdatový překlad jeho Černých nocí v Manhattanu. Letos v březnu by se dožil devadesáti let.

2.

Frank Morrison Spillane (1918-2006) měl dům kdesi v Jižní Karolíně a žil tam od padesátých let, kdy se dal na jehovismus. Zemřel předloni, mnozí jsme ale měli za to, že musí být na pravdě boží už hezkou řádku let. Nebylo tomu tak.

Pravdou však přesto zůstává, že se tenhle zručný spisovatel proslavil už ve čtyřicátých letech minulého století. Stal se autorem a editorem skoro čtyřiceti knih a fakticky s ním roku 2006 umřela americká drsná škola detektivky - symbolizovaná Raymondem Chandlerem, kterého ovšem Spillane tvrdostí dalece, dalece předčil. Až tak, že ho někteří čtenáři štítivě odsouvají do příhradky „fašista-sadista a psychopat“.

Oprávněně? Ne, to neumím rozhodnout, ale zkusíte to vy nad níže uvedenými ukázkami.

Rozhlédněme se ale ještě předtím po současné popkultuře a okamžitě uznáte, že Mickeyho díla, kdysi tak slavná, vlastně už co do drsnosti a natož pak erotičnosti trochu zaostala.

I tak… ale třeba Ondřej Neff ještě před pár lety odpověděl v jednom rozhovoru takto: „Spillane? To je určitě i dnes ta nejdrsnější škola. Nejdrsnější škola, jakou si lze představit, a jsem hrdý, že jsem u nás Spillanea jako první uvedl na trh.“

3.

Před patnácti lety byl totiž Aston odpovědným redaktorem hned čtyř „krvavých biblí“ plných explicitního násilí a ozdobených na obálkách dosti pochmurnými tituly Já, porota (1947, česky 1992), Rychlá je má zbraň (1950, česky 1992), Má je pomsta (1950, česky 1992) a Velké vraždění (1951, česky 1992).

Nakladatelství DNES vychrlilo tehdy tyto někdejší bestsellery v celkovém nákladu 50 000 výtisků.

Tím ale první pokus bohužel i skončil a až s odstupem šesti až devíti roků následovaly i vázané svazky nakladatelství BETA – Dobrovský a Ševčík v překladech Jiřího Špalka. A dodaly do Čech i další dvě Spillaneovy kriminálky. Po titulu Mám rychlou zbraň. Vražedná výhra (česky 1998), což byly jenom nové převody románů Rychlá je má zbraň a Velké vraždění, následovalo totiž i S polibkem přijde smrt. Nepřežije nikdo (originály 1952 a 1970, česky souborně 2001). Ale to taky, pěkně prosím, je, aspoň co se týká krvavého Mika, na zdejším trhu až dodnes vše.

A přišli jsme o hodně? To je otázka!

4.

Přišli-nepřišli, jak kdo.

„Ve Spillaneově pojetí je tradice drsné detektivky obratně, zato primitivisticky vulgarizována,“ dočítáme se, „až do kontrastu mezi živočišně cituplným hrdinou-zabijákem a studeně neživoucí rukou zákona,“ jak pokračuje Vladimír Hendrich. „Brutalita je tu navíc i opepřena špetkou pornografie a hlásáním primitivních etických a politických tezí srozumitelných všem a vítaných každému, kdo by svobodu a demokracii nejradši nahradil totalitní diktaturou, ve které by Spillaneova detektiva Mika Hammera nahradilo novodobé gestapo.“

„Spillaneova díla?“ ptal se ostatně už Chander. „Nic než směs násilí a otevřené pornografie.“

A sám Ernest Hemigway demonstrativně přestal chodit do jedné floridské restaurace ihned poté, co majitel vyvěsil Spillaneův portrét.

To Josef Škvorecký je přece smířlivější. Přesto ale v (nenahraditelné) knize Nápady čtenáře detektivek jednoznačně dodá: „V proslulém Miku Hammerovi, duchovním dítku neúspěšného bombardovacího letce, se zrodila zlověstná postava potenciálního amerického fašismu, která se řídí zásadou oko za oko, zub za zub. Došlo tím na projekci vůbec nejprimitivnějších atavistických tužeb člověka spoutávaného jinak společností, což je tradicí nesporně americkou, kterou představoval už někdejší západní zákon, když ho pionýři-dobyvatelé brali do svých rukou a když postupovali přes indiánská území. Podhoubí však ta tradice má u klasiků detektivního žánru jako byl Emile Gaboriua.

Už on napsal: Zákon nás nutí používat pouze slušných zbraní proti těm, jimž jsou dovoleny všechny zbraně.

5.

Není snad už to přímá výzva k použití hammerovské pěsti?“ ptá se Josef Škvorecký.

A pokračuje: „Ostatně ani Sherlock Holmes nebyl žádným ortodoxním ctitelem psaného práva, když kdesi říká: Raději bych podvedl zákony Anglie než své vlastní svědomí. A když filozofuje: Myslím, že existují jisté zločiny, na které zákon nepamatuje a jež do jisté míry ospravedlňují soukromou pomstu.

V jiné povídce Holmes policii dokonce vůbec neprozradí vrahy a v příběhu Charles Augustus Milverton najdeme i scénu jako vystřiženou ze Spillanea. Mladá dáma zastřelí vyděrače, který předtím zavinil smrt jejího manžela, a zaboří podpatek do jeho obličeje, a přece ji Holmes neprozradí.

Ne zcela loajálně - a podobně jako Mike Hammer,“ pokračuje Josef Škvorecký, „postupoval však už i slepý detektiv Max Carrados, když lapenému vrahovi, místo aby ho zatkl, nařídil spáchat sebevraždu. A stejně tak se ve Zločinu v Orcivalu zachoval Gaboriauův Lecoq.

Dashiell Hammett, další král drsné školy, v jedné povídce dokonce posadil zločince na elektrické křeslo za čin, který nespáchal, neboť skutečnou vraždu mu před soudem nemohl nijak dokázat.Dalším Hammerovým předobrazem jsou ostatně i hrdinové románů Edgara Wallace a hlavně pak spiklenci, kteří vlastní rukou provádějí ortel smrti na ministrovi prosazujícím špatný zákon v knize Čtyři spravedliví. Tady už jde opravdu o čistý případ spillaneovské identifikace soudce s katem, prokurátora se soudcem a detektiva s vrahem, tedy o případ příznačný pro fašistické pojetí justice. Ještě výraznější, i když až do roviny předdetektivní romantiky posunutý, je pak jeho román Zelený lučištník, v kterém se titulní střelec už vůbec neohlíží na oficiální ramena práva a vykonává starobylou spravedlnost romanticky starodávnou zbraní.“

6.

Josef Škvorecký taky upozornil, že ostatně už sama instituce románového soukromého detektiva obsahuje svou tendencí ke konkurenčnímu boji s policií vysoce výrazný prvek braní zákona do vlastních rukou a že „téměř v každém dobrodružství Perry Masona i Phila Marlowa i lorda Petera Wimseye i Hercule Poirota najdeme situace, kdy se detektiv pohybuje až na samé hranici legality a nezřídka ji o krůček překračuje, když před policií tají některá fakta či aspekty. Či tím, že nezákonně vyjednává se zločincem.

A Hammerova filozofie to umocnila a nejen podle Škvoreckého je dovedením těchto základních tendencí až do nejkrvavějších a brutálních důsledků.

7.

Výchozí úvahy Spilllaneova zabijáka přitom však nejsou samy o sobě tak nesympatické nebo zcela nesprávné - a víme to všichni. Kdo má peníze a vliv, jak říká Hammer, najme si přece vždy nejlepší advokáty - a proč by to neudělal? Podplatí úřady, ze všeho se vyseká. Soudní a politické zřízení neslouží obyčejným lidem a bývá prolezlé korupcí a zrádci, což je ostatně podobný poznatek jako u Chandlera.

Je, jenže Mickey Spillane nekončí chandlerovskou skepsí. Kdepak! Mike Hammer má po ruce radikálnější řešení. To zní prostě: „Je-li justice zkorumpovaná, uchop zákon do vlastních rukou a zabíjej, zabíjej a zabíjej!“

8.

Mickey Spillane se narodil v posledním roce první světové války v Brooklynu a vyrůstal v New Jersey. V sedmnácti mu to nedalo a začal psát. Povídky, posílal je do levných pulpových časopisů. To se psal teprve rok 1935.

Mickey Spillane se také podílel na scénářích tehdy slavného komiksového seriálu Kapitán Marvel a vymyslel komiksového hrdinu Mika Dangera. Mimo jiné působil ve slavném cirkusu Barnum and Bailey. Při likvidaci syndikátu překupníků drog ale už spolupracoval s FBI - a jako upomínka mu zůstaly jizvy po střelných ranách a bodnutí. Za války se stal leteckým instruktorem i stíhačem. Po ní se oženil, začal psát… a skoro okamžitě uspěl.

„Spillane a jeho Mike Hammer mají kromě křestního jména společné ještě mnohé,“ napsal František Jungwirth. „Byli to statní, silní a tvrdí muži, kteří jednali vždycky přímo. Kritické výhrady k těmto knihám, totiž že až příliš zdůrazňují sex a násilí, se snad ve své době mohly zdát oprávněné, ale dnes? Sotva to šokuje školáky.“

9.

„Píšu pouze pro peníze,“ deklaroval navíc Spillane, ale na jistou strunu musel asi zahrát, když ho svého času v počtu prodaných výtisků překonával jen Erle Stanley Gardner. Až dodnes si různí čtenáři na zeměkouli a knihovny koupili přes dvě stě miliónů jeho knih, i včetně dvou určených dětem, a tak se stal bezesporu jedním z komerčně nejúspěšnějších autorů dvacátého století.

Stačily na to četné erotické narážky (kterými předběhl dobu) a toho explicitního násilí? Zdá se, že ano.

10.

První jeho román Já, porota (1947) vzbudil v USA rozruch. Kritika hned detektiva Hammera ihned ocejchovala jako „paranoidně fašistický typ“, ale Spillane pouze odpověděl, že psal devět dní (podle pravděpodobnější verze devatenáct dní).

Mike Hammer v té knize objasňuje brutální vraždu svého nejlepšího přítele a my hned vidíme, že je to opravdu ostrý chlapík s notně tvrdými lokty. Ještě daleko tvrdšími, než jaké nosil Marlowe. Hammer se vyjadřuje značně obhrouble a doslova plive šovinistické narážky, na druhé straně ale pátrá dost zmatečně a dostává řádné nakládačky. Sem tam je i pomilován.

Občas se také ocitá úplně mimo zákon a autor naprosto nepokrytě naznačuje, že Hammer - ne snad vždycky, ale občas určitě - zabíjí i jen z čisté záliby.

To všechno je pravda, uznejme ale také, že je tento detektiv naprosto neúplatný a má vytříbený cit pro spravedlnost. Ve finále románu Já, porota se bohorovně chystá odpravit jistou ženu, a to jen a pouze na základě svých zcela neprokázaných domněnek. Následuje překlad Jana Kristka:

Její palce se zahákly do křehkého hedvábí kalhotek a stáhly je dolů.

Vystoupila z nich tak svižně, jako kdyby vylézala z vany. Teď byla úplně nahá. S napřaženýma rukama kráčela ke mně. Její jazyk lehce přejel po rtech, takže se zaleskly vášní. Její vůně byla jak vzrušující parfém. Unikl jí pomalý vzdech, který způsobil, že se polokoule jejích prsů zachvěly. Předklonila se, aby mě políbila, a její ruce vyrazily, aby mne objaly kolem krku. Zahřmění pětačtyřicítky otřáslo pokojem.

Pomalu se podívala dolů na ošklivou ránu ve svém nahém břiše, kam vešla kulka. Tryskal z ní tenký potůček krve. Postavil jsem se před ni a strčil pistoli do kapsy.

Padla - a její oči teď vyjadřovaly bolest předcházející smrti. Bolest a údiv. „Jak j-jsi mohl?“ lapala po dechu.

Zbýval mi jen okamžik, než budu mluvit k mrtvole, ale stihl jsem to. „Bylo to samozřejmé,“ řekl jsem.

11.

U poválečných amerických čtenářů měl agresivní hulvát Mike Hammer úspěch.

Měl ho i jako muž se silně pokleslým vkusem, s nevalnou inteligencí, o to však úděsněji zbytnělým sebevědomím. Uspěl, a tak se stal hrdinou dalších románů. Celkem dvanácti.

Vesměs jsou psány v ich formě. Teorie je nudná, užiju ukázek. V knize Rychlá je má zbraň (1950) rozzuří Mika Hammera vražda jedné prostitutky. Aniž by ho kdo vůbec najal(!), pustí se do boje, sám s celou bandou organizující erotické obchody.

A co zatím dělá správní aparát? Co soudy? Nevíme. A Mike je jako obvykle hodlá ignorovat.

Má proč. Nosí přece v podpaží bouchačku, ne? V mozku i neomalené přesvědčení o vlastní pravdě.

Posléze… ale maličko vyměkne, a přece začne spolupracovat s policií, a to docela disciplinovaně. Možná i proto, že se zamiluje do… Další šlapky.

Každopádně ale zmoudří (relativně) a chvíli je lidštější, nicméně chvíli. A finále? To už zase stojí za to. Opět cituji překlad Jana Kristka:

Berin měl otevřená ústa a ječel se vší zuřivostí svržených bohů, ale můj smích byl hlasitější.

A ještě ječel, když jsem mačkal spoušť.

12.

Následující román Má je pomsta (1950) dosáhl dodnes věru slušného nákladu čtyři miliony výtisků a končí následujícími slovy (překlad Jan Filipský):

Než stačila vylovit pistoli ze zásuvky, držel jsem svůj lugger - a v tu chvíli jsem zapomněl, že se mi ho příčí použít proti ženě.

Zkřivil jsem zkrvavené rty v úsměšku a pozvedl ho. V jejích očích zaplanula nenávist, jakou už vícekrát nespatřím. Bouchačka mi začala poskakovat v ruce a plivat drobné, šeredné kulky. Ty vražedkyni přibíjely ke stěně a pokrývaly její tělo tečkami, jež se proměňovaly v čárky, jak se z ran vyvalila krev. Juno ale žila až do chvíle, kdy jí poslední střela rozervala tkáně a vnitřnosti.

Pak zemřela a její plné, rudé rty rozpoltil úšklebek bolesti a strašlivého poznání.

Znovu jsem se zasmál a odploužil se k té beztvaré hroudě bez života a šlapal mezi hromadou náhražek z pěnové gumy, které z ní spadaly spolu s toaletou. Byla vám to ale psina!

Náramná. A ještě větší, než jsem si kdy představoval, a třeba byste se taky museli smát.

Odplivl jsem si na zbytky toho, co kdysi bývala Juno, ta královna bohyň, a pochopil, proč mnou pokaždé, když jsem na ni pohlédl, projel odpor, který byl vlastně ošklivostí.

Juno byla totiž opravdu královna. Skutečná a živoucí. Jistě tu sortu znáte.

Juno byla chlap.

13.

A další Spillaneův román se jmenuje Velké vraždění (1951) a končí „pro změnu“ takto (překlad M. Krbec):

Všechna nenávist, kterou jsem k ní cítil, se přesunula do mého obličeje.

Musela vědět, co si myslím, ale popřála mi neprozřetelně ještě celou vteřinu, abych si mohl prohlédnout její úsměv, ano, tu poslední věc, kterou v životě uvidím.

Nechtěl jsem však vyplýtvat poslední pohled zrovna na ni - a Deckerův syn se natáhl po pistoli na hraně stolu, po té hračce, po které už tak dlouho toužil. V té vteřině navíc, kterou mi ona popřála, stačil Deckerův syn obejmout pažbu a stisknout pojistku. A ve stejný okamžik se jeho prst dotkl spouště. Z hlavně vyšlehl plamen. Jeho jazyk se prohnal pokojem jako démon pomsty a smazal z její tváře výraz zla a proměnil tu tvář v rudou, neskutečnou masku, která už vůbec nebyla tváří.

14.

V jiné knize, která se jmenuje Jedné osamělé noci (1951) a ze které česky zatím vyšla pouhá ukázka v časopise Světová literatura (1958/3), zachraňuje Mike Hammer svou krásnou sekretářku Veldu zajatou komunistickými agenty, které chrabře kosí, ano, až skoro James 007 Bond, do jehož zrození ale ještě zbýval rok. Jeden rok.

Následovaly romány Dlouhé čekání (1951) a S polibkem přijde smrt (1952). Ten druhý končí následovně:

Její prsty vklouzly pod pásek županu a rozvázaly ho. Pomalu ho rozvíraly, až jsem viděl, jaká doopravdy je, a zmocnila se mě ještě větší nevolnost.

Chtělo se mi obrátit se celý naruby a cítil jsem, jak mi žaludek stoupá do hrdla. Lily byla totiž jen příšernou karikaturou lidské bytosti.

Žádná kůže, jen odpuzující masa pokrouceného, napuchlého svalstva, od kolen až ke krku. Hrůzně výsměšný obraz nutící člověka, aby před ním zavřel oči. Cigareta mi málem vypadla z rtů a zapalovač se mi v ruce třásl. Přesto se mi ho podařilo otevřít.

„Tohle mi udělal oheň, Miku. Ještě pořád si myslíš, že jsem hezká?“ zasmála se, a já v tom smíchu rozpoznal šílenství. Přitiskla mi pistoli na břicho, přiklekla ke mně, a jak se naklonila, přinesla s sebou i všechnu tu odpornou hrůznost. „Teď zemřeš. Ale předtím to můžeš udělat. Polib mě před smrtí, polib… A s tvým polibkem přijde smrt.“

Stále se usmívala, ale než se ta ústa dostala ke mně, palcem jsem zapalovač rozškrtl.

V okamžiku, který uplyne mezi tím, než se výkřik změní v divoké ječení strachu, z ní byla pochodeň.

Modré plameny hořícího lihu zmítající se na podlaze - a v té modři bělost jejích vlasů zčernala na uhel spečený do chomáčků a její tělo se svíjelo v smrtelném zápase. Z plamenů se staly zuby požírající, drásající a trhající a zakusující se do jizev po jiných plamenech a její hlas přešel v pronikavý jekot smrti puštěné z řetězu. Díval jsem se, ale pak jsem pohledem uhnul.

Dveře byly zavřené a já jen doufal, že mi zbytek sil postačí k tomu, abych se dostal ven.

15.

V ještě jiném románu Lovci děvčat (1962) vraždí pro změnu hlavně sovětští špióni – a následovaly romány Gangster, Můj zabiják, Kulka málokdy přiletí sama, Mezi třemi očima, Jedna díra do hlavy je už moc, Válka jediného muže, Milá mrtvola, Hlubina, Letec, Had, Já, Kápě a Návrat Kápě… Tak. A tady máte i finále knížky Nepřežije nikdo (1970, česky 2001): William Dorn pronesl: „Nikam nepůjdete, pane Hammere.“

„Ne?“

„Ani my ne. Máme oba v ústech kyanidové kapsle.“

Ještě jednou se na sebe podívali a oba téměř neznatelně pokývli hlavami. Jejich čelisti se maličko hnuly. Viděl jsem, jak přichází smrt, ale radost mi přece jenom nepřekazí, to jsem taky věděl. „Průšvih,“ pronesl jsem. „Vždyť jste ještě měli jiné východisko.“ A podíval jsem se na revolver s krátkou hlavní, který ležel jen kousek od jejich nohou.

Oba ze sebe vyrazili zoufalý výkřik a současně se po něm vrhli.

Můžou mě tedy vzít s sebou a poslední se přece budou radovat oni. A ona už revolver držela v prstech, když… Vtom je kyanid srazil. Oba, v jediné poslední křeči, a já se dal ve ztichlém pokoji do smíchu.

16.

Sice už Hammer koketoval, jak jsme viděli, se špionáží, ale nestačilo to. Spillane kromě něj stvořil i tajného agenta Tygra Manna, který také bojuje se Sověty, a to v krvácích Den pistolí (1964), Krvavé svítání (1965), Dealeři smrti (1965), Projít kontrolou (1966) a Tygr je volný.

A další špión? Morgan! Vystupuje v románu Delta faktor (1967, zfilmováno 1970). A ještě další hrdiny mají Spillaneovy povídky Tuzí chlapíci (1969) a další a další. A když už jsme zmínili film, vraťme se (aspoň co nejstručněji) i k těmto modifikacím Spillaneových příběhů.

17.

Byla léta padesátá - a stačilo deset roků, aby plátno kin poskvrnily snímky Já, porota (1953, remake 1981), Dlouhé čekání (1954), S polibkem přijde smrt (1955), Rychlá je má zbraň (1957) i Lovci děvčat (1963), v kterých si Mika Hammera „střihl“ sám spisovatel - a obdržel zde takovou nakládačku, až ho trochu podezírám z masochismu.

Z výše zmíněné série filmů uspěl ovšem hlavně ten třetí, v jehož případě se renomovaný režisér Robert Aldrich zaštítil hereckým umem nejpopulárnějšího amerického herce Jimmy Stewarta. „Lépe než kterýkoli jiný snímek zachytilo to dílo tehdejší klima strachu a hysterie, i když jen formou osudově pesimistické a trochu poetické nadsázky,“ konstatuje Vladimír Hendrich. A co dál – a víc?

Následovaly jednoduše adaptace všech ostatních románů a mezi roky 1984-1987 i spousty dílů seriálu Mickey Spillane´s Mike Hammer se Stacy Keachem (nar. 1941), který začal celovečerním pilotem Na koho ta vražda padne (česká premiéra 30. 4. 1995), ale obsahuje i další dlouhé filmy jako Víc než vražda (1983) a Návrat Mika Hammera (1986) anebo Vražda bere všechno (1989). Ačkoli však tato série převzala i Hammerovu oddanou sekretářku Veldu, na původní drsnost už si jenom hrála a ani autor s tím pranic nenadělal.

Ostatně, vytoužené peníze měl, a tak mu to bylo nejspíš šumafuk.

18.

„Tihle velkohubí spisovatelé nikdy nepřenesou přes srdce, že se slaný buráky konzumují víc než kaviár,“ reagoval jednou Spillane na články svých kritiků, ale ještě víc se zapsal do historie výrokem: „Pokud vás miluje publikum, tak jste dobří.“

Tento muž určitě uměl velmi šikovně manipulovat s city průměrného čtenáře a byl bezesporu efektním a zručným vypravěčem. Bohužel však…

Až příliš primitivně vulgarizoval princip osobní zodpovědnosti, kterou „normálnější“ detektivové Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta kladli sice už taky „nad zákon“, ale ne ještě tak brutálně.

Mickey Spillane ano. On všechno přehnal a přesto či právě proto není jeho hlavní hrdina zapomenut a jako určitý extrém (a snad i kuriozita) by ostatně neměl být zapomenut nikdy.