Na tu zajímavou, i když trošku hmotařskou otázku, odpoví knížka připravená Ústavem pro českou literaturu O slušnou odměnu bude pečováno... vyzbrojená podtitulem Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století.

Knížka vyšla nedávno a sestává ze čtrnácti studií, přičemž tři se samostatně věnují třem konkrétním spisovatelům nebo básníkům. Marek Přibil Máchovi, Dagmar Mocná Nerudovi a Dita Křišťanová Zeyerovi. Tak jakpak to s nimi po HMOTAŘSKÉ stránce asi bylo? A ví se to vůbec? A jistě?

Ví.

Zatímco Julius Zeyer byl bez vlastního přičinění z těch tří nejbohatší, Jen Neruda se literární prací regulérně živil a musel živit a třeba Malostranské povídky by jinak nikdy nevznikly.

Tak trochu záhadou ale zůstal vloni dvousetletý Karel Hynek Mácha a jeho mecenáš.

Mecenáš existující? Mecenáš nikdy nežijící? To… se právě s jistotou neví. Ale Mácha sám určitě nebyl bohatý. Naopak.

V další kapitole Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů připomíná básník a redaktor Tvaru Michal Jareš i strašlivý podvod Štorch-Marienův, kterým tento charismatický nakladatel roku 1922 utajil bratrům Čapkům statisícové honoráře, zatímco za tyto "drobáky" bohorovně dělal dojem na svůdnou milenku. Jak mu už bylo vlastní. Na rozdíl od jejich korespondence, konstatuje poté decentně Michal Jareš, přecházejí pozdější vzpomínky nakladatelů finanční stránku vždycky mlčením.

***

Pro Breňovu a Janáčkovu (editoři) knihu o živení a uživení se (a taky o živoření) českých pisálků, psavců a spisovatelů jest, myslím, příznačná i v knize uveřejněná zpráva Andrey Cesnekové, Evy Košinské a Jana Pišny o výzkumu, ne, promiňte, o pokusu o výzkum na tomto DODNES utajovaném poli. Ti tři to vzali vážně a pokusili se…, ale v podstatě marně. Z šedesáti oslovených nakladatelů totiž dnes souhlasilo s odhalením vlastní finanční politiky jenom čtrnáct, konstatovali naivní(?) badatelky a badatel sklesle, a radši tedy obraťme list na přínosnější studii editora a literárního historika Pavla Janáčka, který tu jejím prostřednictvím aplikoval na české poměry jistý statistický experiment Angličana Raymonda Williamse.

S jakým výsledkem? To by bylo na delší a odtažitější povídání, ale podstatným snad zůstalo, že mohl (rovněž charismatický) Pavel Janáček označit veškeré české spisovatele za tzv. poloviční profesionály, resp. poloviční amatéry, a to vůbec nikoli pejorativně.

Trochu málo na takový výzkum, řeknete, ale naštěstí to není vše. Jak Pavla, tak Raymonda Williamse ale, a to je taky pravda, potkaly problémy a klíčovým byla (samozřejmě) (ne)reprezentativnost vzorku a okruhu zkoumaných jmen.

Nedivím se vůbec, jelikož třeba autoři jenom trochu "lehčí" zůstali průzkumem blazeovaně ignorováni a,,, nezohledněni, a to jak v Anglii, tak u nás, a to je přitom faktem, že právě oni psaním často "vydřou" nejvíc…

Ale vážněji a buďme i konkrétní! Zatímco Raymond Williams prozkoumal ve Velké Británii a v Severním Irsku 321 autorů, kritiků a literárních vědců narozených v letech 1470-1920, náš Pavel Janáček zmapoval obdobných nešťastníků (a počínaje Dobnerem) přes 350, přičemž ale přibral do skupiny poněkud nesystémově i filozofy a historiky(?) a navíc prošel pouze poslední dvě století a patnácté až osmnácté století na rozdíl od Angličana raději úplně pominul… A výsledek?

Je otázkou, co s ním. Už rysem Williamsovy studie totiž zůstává fatální absence teoretického rozboru, kterou tento gentleman maně chutě nahradil rozličnými úvahami, ale taky přímo sherlockovskými dedukcemi. Žil pan X jen díky příjmu z psaní? ptají se ovšem nesložitě a opakovaně jak Williams, tak Janáček. A zjišťují pravdu.

Jenže právě to je ten ošemetný problém a abych řekl pravdu, zdá se mi skoro nemožné tu pravdu zjistit, protože jak třeba zjistíte, z čeho žiji dneska já? Nu, a kdybych se proslavil, jak by to badatel zjištoval za dvě stě let? Vy si myslíte, že snáz?

Přesto se studie o cosi podobného zoufale i méně zoufale pokouší a mj. navrhuje, abychom rozdělili tzv. jiné příjmy spisovatelů na příjmy z jiného zaměstnání a příjmy z dědictví, což je jistě rozumné. Už William díky tomu obdržel o celou kategorii lidí víc, bohužel však tak nějak vůbec neobjasnil, jak vlastně vnímá či toleruje (či netoleruje) všemožné hraniční přechody a překryvy mezi situacemi jednotlivých autorů. A ty pochopitelně existují a ignorovat je nelze. Ignorovat ale naopak musíme (a to se nedá nic dělat) všechny těžko odhalitelné stavy, kdy třeba autor "chodí do práce" i poté, co už ho psaní uživí (i takoví blázni se totiž najdou).

Jest to zkrátka šlamastyka, jak by řekl Werich, a krajně složité bádání, nicméně Pavel je při aplikaci britského experimentu na české poměry bohorovně tolerantní a pomíjí kupř. "každý existenční zdroj nižší než čtvrtina celkové kapacity". Ale mluvme méně sofistikovaně: Třeba i takový invalidní důchod náleží v těchhle statistikách mezi tzv. "jiná" zaměstnání.

Dobře. Ale co vlastní profese psavce anebo literáta? Jak ji vlastně Pavel Janáček chápe z hlediska peněz?

Tady je právě zajímavé, že daleko šířeji (než Williams) a taky jako "řeholi" veškerých (nejen divadelních) dramaturgů či jako redakční práci spisovatele v nakladatelství i (dokonce) "prachsprostém" tisku.

Samu profesi literáta pak Pavel Janáček vnímá dokonce i jako fungování dotyčného (zoufalce) ve všech dalších médiích, a to dokonce i za těch okolností, kdy se to šílené "fungování" už vůbec ničím nepřimyká autorově skutečné tvorbě…

Nu, a na konci dochází Pavel Janáček ke třem procentům tzv. rentiérů mezi českými autory během vytyčeného (ovšem jen Pavlem Janáčkem) období, což je podstatně, ale opravdu PODSTATNĚ nižší číslo nežli v Anglii – a nelze nezmínit, že zvláště význam církve pro financování české literatury tu od národního obrození setrvale klesá a klesá!

Paušálně však řečeno (pokračuje Pavel Janáček) převažovaly v devatenáctém století u psavců zdroje z jiného než literárního zaměstnání… a ve století dvacátém zdroje z profese.

I navzdory té skutečnosti ale (prý) vzrostla schopnost systému uživit autora po únorovém puči pouze nepatrně, anžto se celá podstatná řádka významných tvůrců (a to víme všichni) ocitla mimo dosah státní podpory.

A resumé?

Zatím nejlepší ekonomické vyhlídky měli v Česku autoři narození v letech 1894-1928.

To se vám vyplatilo… se tak narodit, protože jenom dvě pětiny si musely na živobytí vydělávat i jinak než literaturou a hned každý čtvrtý mohl posléze "utéct" na volnou nohu. Howgh!

Ne, vlastně ještě P. S.

Tuto knížku jsem vyhrál v soutěži Portálu české literatury poté, co jsem navrhl ze všech žijících českých spisovatelů zvýšiti důchod Vladimíru Körnerovi.

Návrhem jsem bystře a znale reagoval na anketní otázku, ale jestli si tvůrce Adelheida či Údolí včel (například) větší penzi opravdu zaslouží, ve skutečnosti s jistotou netuším.

Co však tuším docela jistě? Že Körner vyšší penzi i navzdory mému ocenění od úřadů ani od státu nedostal a nikdy nedostane. A tak je to taky správné, ne?

Autor nechť jest odměňován už tím, že tvořil, plus nějakým tím minimálním či symbolickým honoráříkem na zátop.

Anebo se snad mýlím?