„...podle mne, ten, kdo myslí, se nemá snažit přesvědčovat ostatní o své pravdě; tím se hned dostane na cestu systému; na hloupou cestu ‚člověka pevného přesvědčení‘; politikové se tak rádi charakterizují; ale co je to pevné přesvědčení? To je myšlení, které se zastavilo, které se znehybnilo, a člověk ‚pevného přesvědčení‘ je omezený; experimentální myšlení netouží přesvědčovat, ale inspirovat, vyvolat jinou myšlenku, uvést myšlení v pohyb, proto musí romanopisec systematicky odsystematizovávat své myšlení, dávat kopance do barikády, kterou sám zbudoval kolem svých myšlenek.“ To je ukázka z eseje Milana Kundery z knihy Zrazené testamenty, kterou napsal v roce 1992.

Tyto jeho úvahy jsou nejen velmi současné, protože v době znovu probuzených nacionalismů a národovectví z XIX. století, jde vlastně o znovuotevírání prošlých myšlenkových konzerv, na které naše civilizace už dvakrát doplatila, ale i návodně inspirující: vyzývají nás k opuštění všech stereotypů, které jediné nás může vyvést z pasti, na jejímž okraji se nacházíme.

V poslední jeho esejistické knize Opona z roku 2005 napsal: „Co jednoho dne zbude z Evropy, nejsou určitě opakující se dějiny, které samy o sobě nemají žádnou hodnotu. To jediné, co má šanci po nás zůstat, jsou dějiny umění.“ V čele těchto umění podle Kundery stojí román, protože není ilustrací doby, ale analýzou situace. Moderní román podle něj rozevřel oponu, abychom zahlédli naší smutnou a komickou, střízlivou a prozaickou skutečnost.

A právě kvůli téhle Kunderově soustavné analýze lidských situací, které jsou společné celému lidstvu, je v současné době našim nejpřekládanějším autorem nejen v naší civilizaci, ale i v Japonsku a Číně. Může za to i způsob jeho vyprávění: Kundera se nepokouší ve čtenáři vzbudit dojem, že jeho postavy žily nebo že mají reálné předlohy, i když v jeho knihách vystupují historické postavy či dokonce jeho otec, ale ve všech svých románech a povídkách, počínaje Směšnými láskami a Žertem, stále zdůrazňuje, že jde o fiktivní postavy. Proto se nesnaží popsat ani jejich vzhled. V jeho podání jde vždy o literaturu, v níž rozhodující je existenciální kód jeho postav, který sám přivolává nečekané situace, a tím vytváří napětí a provokuje úsměv či úšklebek. Předlohy ze života ho nikdy moc nezajímaly, nikdy nechtěl opisovat život, ale konstruovat situace, které ukáží Svátek bezvýznamnosti, jak se jmenuje i jeho poslední novela.

V této knize to říká Milan Kundera, kterému na Apríla bylo 88 let, velice jasně: Nikdo nemá právo dělat z člověka loutku. Jinými slovy: spisovatel musí postavy vytvářet a ne je jen opisovat a popisovat. V tom je zřejmě jeho jedinečnost a obecná srozumitelnost.

(Psáno pro ČRo Plus)