1.

Kýč, tak ten můžeme jistě i složitě definovat.

Můžete ho ovšem vymezit i jednoduše, zato nepřesně, anebo - a za třetí - ho můžete, tedy kýč, rovnou v ukázce předvést...

V případě následující pestré knihy Jana Zmatlíka Sněhurka a sedm trpaslíků (Zmatlík a Palička, Praha 1943) by však pouhé kýčovité verše stěží samy obstály bez jedenáctky působivých maleb pozapomenutého už malíře Františka Smatka, vlastním jménem Františka Smetáka (1899-1978).

Sotva! Ale ani úžasnost (a místy opravdická hrůznost) těchto maleb neopravňovala, obávám se, autora rýmů, aby natolik okatě a povýšeně smetl a ignoroval zásady snad veškerého dosavadního českého básnictva a aby pod Smetákovými obrázky chutě využil i sloky následujícího charakteru a typu (a teď ještě chvíli nehovoří vznosný vypravěč, nýbrž známá všem zlá královna...):

A že dnes venku padá sníh, chci Sněhurkou ji zváti,

již těším se jak budeme - se spolu milovati.

Tak stalo se a děvčátko - Bůh královně dal k štěstí,

to časem v dívku vyrostlo, jalo se krásou kvésti.

2.

Ale co? A proč vlastně ne. Je to četba pro děti. Hned vzápětí se však přímo pod lesním zátiším - zaplněným kromě dívčiny i četnými zvířátky, jako vystřiženými z Walta Disneye anebo spíš z "čertíka Marbulínka" namalovaného ostatně týmž autorem, dočítáme:

Na travěnku si usedla, začala píseň pěti,

vtom uzřela, že z houštiny – k ní mnoho ptáčků letí.

Byly to něžné pěnkavy - a stehlíčkové malí,

jí na rameno usedli, jak by ji dávno znali.

Sněhurka lesem bez bázně - vesele procházela,

něžná zvířátka na cestě - ji stále provázela.

Sněhurka srnku objala - a začala ji hladit,

pak řekla jí: „Teď musíš nás – k chaloupce doprovodit.

Jak roztomilé kůzlátko, srnka si poskočila,

hned kupředu se rozběhla - a cestu naznačila.

Takže i to je opravdu rozmilé – a hezky to i odsýpá. Od nejznámější verze pohádky se autor navíc (zatím) neodchyluje a hned pod následujícím portrétem Sněhurky ležící na načechraných polštářích pan Zmatlík i suverénně a beze všech zmatků pokračuje:

Sněhurka náhle procitla, kol trpaslíky zřela,

hned s nimi věrné přátelství - navždycky uzavřela...

3.

Zde – před tím přátelstvím- dovolte malou odbočku. Chci jen připomenout, že pro podobný typ publikací (a náleží k nim třeba i vcelku kvalitní série čtrnácti takzvaných Kulihrášků nakreslená v letech 1926-35 kýči zcela uniknuvším mistrem Artušem Scheinerem, 1863-1938) je typické snad úplně nejužší sepětí textu s obrázky, jako to dokládá i třeba tenhle postřeh o trpaslících:

Dnes také vyšli za noci, jak na obrázku zříti,

jdou vesele a lucernou, dva na cestu jim svítí.

A už jen dodávám, že by se mnohé, a nejen protektorátní děti dost možná opravdu naštvaly, kdyby panem veršotepcem nastíněná fakta vskutku a do puntíku neodpovídala všemu zde Františkem Smetákem ztvárněnému... A tak... A tak tedy na dalším našem obrázku doopravdy ubíhají trpaslíci vyzbrojení svítilnami, i když je drží jen ten přední a ten zadní. No, a zase... CO? Nelze popřít, že se i náš žhavý (poměrně) současník Jiří Žáček se téhle zásady dál a bohabojně drží, anebo tedy ještě držel, když roku 1992 doplnil zbrusu novými verši alespoň slavnou Kulihráškovu abecedu a Trpaslíčka Kulihráška mezi zvířátky. Ale vraťme se raději nazpět od mistra Scheinera k magičtější Sněhurce ve tvaru ryzího kýče, jehož by se ovšem dotyčný básník Žáček, ač komerčně veleúspěšný, jak ho znám, nedotkl ani z dálky hráběmi. I čtu dál:

Jako slunečko zářila- v své usměvavé kráse,

starostlivě se chovala – k své trpasličí rase.

Opravuji: chase.

Myslím, že nám všem společně - se bude dobře dařit,

povedu vaši domácnost, budu vám hospodařit.

A nyní ještě sečkejte, zaplašíme to hoře,

přinesu něco z kuchyně - ať se též máme dobře.

No jo... Ale co ta bestie, ta zmije královna? Co ta zatím kuje za pikle? Zase... jako obvykle?

Aby ne. A pak...

Pak řekla si: „Snad najdu ji, potom vše snadno půjde,

otrávené sní jablko - a rychlou smrtí zajde.

4.

Co myslíte, vyšlo to? Odpovídám: Na sto procent! Tak jako v téhle boží pohádce pokaždé. A...

„Vyhráno!“ baba zvolala. Sněhurka na zem padla,

zemřela rychle otravou, jak v podzim růže zvadla.

Nu, a to už jsme ale na předposlední stránce a bude třeba končit. A snad i poněkud zaskočeně se také náhle seznamujeme s podle autora až "překvapivými" trpasličími obyčeji:

Dubovou rakev přinesli – s krásným skleněným víkem,

Sněhurku do ní vložili, jak u nich bylo zvykem.

Sněhurka smrtí pobledlá - jak poupě zrůžověla,

avšak když princ k ní zavítal, blahem se pozachvěla.

A finále, abych už to nezdržoval...? Představte si! Jan Zmatlík nečekaně uhnul, to asi před chomoutem, a princ si právě oživenou dívku vůbec neodváží, ba... Až skoro naopak je to. On ji totiž nechává i dál napospas té hordě trpaslíků a náročnému hospodaření v chaloupce, aby prý do lesa nadále jen a jenom dojížděl, a to ještě „vždy znenadání.“ Jak se aspoň, ale skutečně dočítáme.

Zato vždycky na bělouši! A... „Tak prchá čas...“ To aspoň čteme, ale tento čas prchá ještě i dalších pět slok, protože pod poslední pomalovanou stránkou asi přece jen zbylo příliš místa. Víte, ale říkal to už ten Otokar Březina o královně lidové četby Vlastě Javořické: „Psaním neškodí. Nikomu.“

Takže ani ta Sněhurka, říkám si... I když... A v tomhle případě... Nu, asi jsme přece v umělecky hlubší úžlabině a...

Sněhurka za strom skryla se - a když vše kolem zřela,

poznala její prázdnotu - chaloupku otevřela, stojí tady koneckonců také.

Poněkud prázdný a povrchní ve skutečnosti zůstává hlavně celý tenhle bombastický výtvor pro Vánoce 1943...

Rozšířená verze článku z časopisu Tvar