Tohle byla rozhodující chvíle! Všichni to věděli dobře. Ten chlapec v hrubé zelené uniformě dostal rozkaz, který musí poslechnout, ale... Svoboda mlčky, váhavě podal Zemanovi svou zbraň... Ten se na pušku podíval, potěžkal ji v ruce, pak otevřel závěr a spokojeně řekl: „V pořádku! Je nabitá!“

Jiří Procházka: „Hon na lišku, povídka o roce 1948“

2.

Letos je tomu třicet pět let od chvíle, kdy imaginární major Jan Zeman zabodoval naposled, tedy alespoň beru-li v potaz „bodování“ v jeho imaginárním televizním světě.

A došlo k tomu prostřednictvím (jinak dost nudného) příběhu Růže pro Zemana, který se odehrává v roce 1973. A co dál? Co rok 1974 a ty následující, normalizační?

Nu, v tomto směru už se rozkládá tvůrci Zemana nikdy nezmapovaná prázdnota. A žádné, vůbec žádné další případy…

Ano, bylo už napsáno a natočeno snad až příliš na téma fenoménu tohoto normalizačního seriálu inspirovaného v jedné rovině i Kapitánem Klossem, o němž psal Neviditelný pes už ve středu 16. července, takže co ještě víc dodávat?

Načrtnu aspoň jakési shrnutí…

3.

Pověstně tendenční sérii kriminálek natočil, jak víme, azbestový režisér Jiří Sequens mezi roky 1974 a 1979 - a mohli bychom se tedy už dnes ptát, zda někdo nezfilmuje i Dalších třicet případů majora Klause (dejme tomu, to jméno mě prostě první napadlo), které by podchytily taky další námi všemi prožitá léta 1974-2004.

„Hej! Ujme se tady někdo tak šíleného nápadu?“

Sotva, nic aspoň neslyším. I když… Kdopak ví!

Ale ústřední autor ságy je už každopádně mrtev, takže by ho musel zastoupit někdo nový a samozřejmě i „kapitalisticky“ smýšlející. Víte co? Nechme už tohoto planého fantazírování a vraťme se radši do časů „vlády“ spisovatele Jiřího Procházky (1925-1993), který sepsal svou lehkou rukou většinu zemanovských epizod a… A mínil to celé velice, ale velice vážně, pročež scénáře pilně vydával i jako prózy umístěné do nitra vysokonákladových knížek Hon na lišku (1978) anebo Hrdelní pře (1978).

Tyto dvě později doplnil ještě i svazky Lišky mění srst (1983) a Zločin na Zámku (1991), ani to mu ale nestačilo (a Straně), takže první publikace znova vyšly a tentokrát se ocitly v jednom jediném svazku s titulem Hrdelní pře majora Zemana (1984) a podtitulem Sedm z třiceti případů majora Zemana. Ono dílo taky teď leží před mým monitorem a mohl bych se tím pádem kochat následujícími prózami (odehrávajícími se v dotyčných letech):

Hon na lišku (1948), Vrah se skrývá v poli (1953), Konec osamělého střelce (1956), Bílé linky (1961), Klauni (1967), Hrdelní pře (1968) a Studna (1969). Ano, i ta Studna, krvavá historka, která je dodnes obzvlášť pověstná (snad ještě spolu s dílem Mimikry).

4.

O co v původním seriálu kráčelo, víme všichni. A ty přidružené knížky? Nejsou jiné.

Ani ty ne, které jsem tady vyjmenoval, ani ty od dalších autorů (a nově beletrizované scénáře se v knihkupectví objevily i ještě nedávno).

Konkrétně Jiří Procházka ale vždycky projektu dominoval a prostřednictvím snad veškerých syžetových konvencí dobrodružného žánru až makabrózně zpopularizoval celou tu diskutabilní přehršli tezovitých obrázků z dějin. A jak si ještě počínal? Zkrátka striktně normalizačně - a stěžejní roli sice svěřil celému kolektivu komunistického bezpečnostního aparátu, nicméně spolu s ním i jedinci: lidově čestnému českému Honzovi.

A Honza Zeman (taky díky Procházkovi) v seriálu jednoznačně prohlašuje:

„Tak tenhle rudej prapor, pane předsedo, to je prapor mýho táty. Proti tomu já nikdy nemohu jít!“

A pak. Jsme v roce 1948…

Zeman couvl se zbraní v ruce až k dělníkům v bráně a ti se rozkřičeli a rozhřímali jako bouře: „SNB jde s lidem! SNB jde s lidem! Ať - žije - SNB!“

Tak a nejinak je zobrazen komunisty i letos vzpomínaný Osmačtyřicátý, přičemž se končí optimistickými výhledy do dnů budoucích. Vždyť…

Žitný zamyšleně řekl: „Bude to ještě tvrdá bitva, Honzo, než vyhrajem šťastnej, klidnej život pro tuhle pěknou zem!“ A Zeman jenom kývl na pozdrav - a vůz vyjel.

Začínal další všední den té velké bitvy.

5.

Přerušme teď proud Procházkovy invence a pohlédněme i k nám, do časů popřevratových. Roku 1999 vyšla v Brně zajímavá publikace tzv. Společnosti přátel majora Zemana s titulem 30 případů majora Zemana, 1. – 10. díl. A její podtitul? Populárně-naučná studie. Berme ho ale s rezervou, jednalo se o čistokrevnou recesi manželů Michala (povoláním lékaře) a Reginy Zavadilových plus jejich přítele Petra Minaříka, tohoto „druhého místopředsedy SPMZ“ (po Zavadilově manželce, která je nejspíš dodnes místopředsedou prvním).

Ona publikace obsahuje rozbor první třetiny seriálu a uzavírají ji dokonce znalostní testy.

Téhož roku ovšem vydal svůj vlastní pohled na věc i hlavní protagonista série, oblíbený herec Vladimír Brabec, a to v poměrně obsáhlé publikaci Major Zeman. Jak to vidím dnes.

Roku 2005 následovala i dvousetstránková práce Daniela Růžičky MAJOR ZEMAN – propaganda nebo krimi? a roku 2007 potom vydal Petr A. Bílek sborník JAMES BOND A MAJOR ZEMAN. Ideologické vzorce vyprávění, do kterého přispělo krom editora Bílka i šest dalších autorů studiemi jako Zeman – rudý gentleman nebo Vzorný kolektiv: sémantické kódování postavy majora Zemana a jeho pomocníků a popřípadě Genius loci Třiceti případů majora Zemana.

Už roku 1999 ale také přišly na trh (to víte, já to všechno mám) dvě knihy Saudkových seriálů na totéž zemanovské téma. Tyto seriály se ovšem poprvé objevily v dětském měsíčníku Pionýrská stezka už v lednu 1977 a vycházely tu do prosince příštího roku, kdy byly zakázány. Kája Saudek stačil za ty dva roky vyprodukovat 48 stran příběhů podle scénáře cimrmanologa Jaroslava Weigla (viz i jejich spolupráce na krvavém románu Lips Tulian, o které už jsme na Psu psali), přičemž původní nápad na „zkomiksování“ Zemana se zrodil v mozku Antonína Jelínka.

Saudek kreslil báječně, zachoval podoby všech herců a postupně byly ve Stezce otištěny příběhy Hon na lišku, Loď do Hamburku, Křížová cesta a Konec velké šance, na což roku 1992 kreslíř v Reflexu navázal ještě jedenatřicátým majorovým případem, jehož scénář vytvořil podle poslední Procházkovy novely Jan Reinisch - ovšem až po Weiglově odmítnutí spolupráce.

Tento díl se jmenuje Poslední případ majora Zemana a spolu s předchozími je dnes k dispozici v knize Major Zeman a jeho 6 případů (1999). Ano, šest. Protože mezi Konec velké šance a Poslední případ… byly tady vsunuty i čtyři stránky příběhu Bílé linky, který Saudek nikdy nedokreslil. A kromě toho, ani tyto čtyři stránky v Pionýrské stezce nikdy nevyšly. A je přitom dobově charakteristické, že se v Bílých linkách na úplně posledním dotvořeném obrázku schyluje ke striptýzu.

Na ten už tedy nedošlo, aspoň pokud Kája nic netají. Zato silně akční scéna vraždy Lídy Zemanové (její herecká představitelka bohužel později také neskončila nejlépe) a následného odstřelení agenta Bláhy majorem Zemanem upřena dětským čtenářům nebyla - a ještě dnes si živě vybavuji ty kresby i jakým pro nás byly zjevením ve čtrnácti letech a uprostřed suchopáru normalizačních časopisů.

Nedokončené Bílé linky, tak jako i ostatní staré Saudkovy příběhy, vyšly téhož roku 1999 ještě i v publikaci Příběhy majora Zemana, ale ta je pouze brožovaná a chybí tu onen porevoluční, barevný Procházkův příběh, ve kterém došlo u Zemana k zaujímavému obratu ve smýšlení.

Ptám se teď: Napsal pan Jiří Procházka tuto část skutečně „už v únoru 1989“, jak se až do své smrti holedbal? Osobně o tom pochybuji.

Závěrem už jen připomeňme, že Saudkův Zeman kromě toho po převratu vyšel i jako součást pozoruhodné Knihovničky Vakukoku a možná se vám také dostal do rukou její třicátý svazeček Křížová cesta. Ale dost! Vraťme se do pohnutých chvil, v kterých Zemanovi začínal onen další všední den té velké bitvy.

6.

A že to byla bitva!

Režimu cele oddaný Procházka inscenoval vývoj naší republiky co permanentní zápas o socialismus vedený s nepřáteli jak vnějšími, tak i vnitřními, a tak třeba o konci roku 1967 v jeho knize čteme:

Kalina se vůbec ani nevysvlékl ze svého zimníku, ani nesundal šálu a klobouk a pomalu řekl: „Skonči to, Honzo! Nemá to smysl!“

„Proč?“

„Přinesl jsem ti rozkaz z nejvyšších míst!“

„Jaký?“

„Propustit okamžitě Daneše.“

Daneše, tedy podvratného živla, recitátora a poetu, jehož částečným předobrazem byl spisovatel Jan Beneš. A typická chvilka z horkého léta 1968? Páni! Takhle vyhlíží v Procházkově deklarativním podání:

Žitný přecházel dlouhými kroky po kanceláři, přemýšlel a spíš než ke Kalinovi mluvil sám k sobě: „Postupují přesně podle směrnic pražského rezidenta akce White Lines.“

„Hm, a jaké jsou ty jejich směrnice?“

Žitný řekl: „Za prvé: proniknout do hlavních sdělovacích prostředků. Za druhé: zaměřit se na minulé chyby strany a socialismu, prostě na diktaturu proletariátu. Což jsme my a milice.“

„A za třetí?“

„Rozbít naše spojenectví se Sovětským svazem.“

„A pak?“

„Až zbaví stranu těchto tří mocenských opor, zničí také ji.“

Kalina připustil: „Chytré!“

Žitný však podrážděně pokračoval: „A nahoře k tomu mlčí, nic nepodnikají, jako by se jich to netýkalo, a svazují nám ruce! Co říkáš?“

Kalina byl ale stále klidný a nevzrušený: „Už jsem na to dvakrát ve svodkách upozorňoval ministra a tenhle provokační televizní pořad ho snad přesvědčí. Vždyť je to útok i na něho!“

„Nám dvěma je to jasné,“ odpověděl Žitný, „ale co chudák Honza Zeman? Pro něj to bude asi šok. Vydrží?“

Kalina se měkce usmál: „Vydrží! Znám ho už od třiačtyřicátého. Je to poctivý kluk z fabriky, komunista. Křemen.“

„Teď ale budou pukat i křemeny, Vašku!“

Kalina si pomalu oblékl kabát a nasadil si klobouk: „Ale Zeman vydrží. Tomu já věřím jako sobě.“

Inu, vydržel. Křemen.

Úvod a závěr stati vyšel již v literárním časopise Tvar.