Obdivuhodný francouzský spisovatel Maurice Leblanc (1864-1941) se uvedl ještě v devatenáctém století pár psychologickými romány, ale až roku 1905 přišel s esem.

„Vynalezl“ totiž legendu. Lupiče-gentlemana Arsene Lupina.

K této nezapomenutelné figuře podsvětí i nadsvětí ho inspiroval zločinec Alexandre Jacob (1897-1955) pocházející z Marseille (zatímco Leblanc byl z Rouenu).

Tohoto Jacoba právem zvali „králem zlodějů“. Počátkem minulého století byl odsouzen k doživotním nuceným pracím za neméně než sto padesát trestných činů, putoval pak v řetězech až na Ďábelské ostrovy a odsud se pokusil pětadvacetkrát (podle jiné verze „jen“ sedmnáctkrát) uprchnout. Marně. Vysloužil si leda samovazbu, v níž prý úhrnem strávil skoro devět let. A dvacet roků žil Alexandre Jacob v okovech, než jej roku 1928 propustili. Už do smrti zřejmě zůstal nešťastníkem a roku 1954 pozval „všechny děti ulice“ do jedné cukrárny.

Když zaplatil útratu, spáchal sebevraždu.

2.

Což je věru žalostný vzor pro hrdinu, nicméně Maurice Leblanc odsud přece jenom těžil pouze částečně a jeho „mistr převleků“ Lupin je úplně jiný.

Je naopak dítětem štěstěny a takovým géniem podvodů, že by mu i Harry Jelínek (1905-1986) mohl závidět. Ne, snad vůbec nikdo na celém světě se nemůže s Lupinem měřit. A jeho protihráč, tedy inspektor Ganimard?

Ani ten ne. Většinou spláče nad výdělkem.

3.

Maurice Leblanc obsadil Lupina do celé dlouhé řady povídek a románů, kde tento šarmantní elegán a svůdce prošel věru netradičním vývojem od řemeslného „párače“ pokladen přes diskrétního napravovatele policejních omylů až… Až po ZCELA VEŘEJNĚ fungujícího muže ve službách zákona.

A kým ještě se zdá být? Bezesporu i nekrvavým předchůdcem Fantomase (který se narodil až roku 1911) a taky milovníkem umění, obrazů a soch. Vtipným glosátorem politiky i charismatickým gentlemanem, vždy galantním k ženám, taky však až nesnesitelně sebevědomým. V podstatě právem, dodejme. Leblanc byl múzou políbený muž a napůl bezděky zkrátka stvořil ideál i idol francouzského čtenáře (a vzápětí už nejen francouzského). Vysnil si obdobný mýtus, jakým je (a tehdy už byl) „tam za Kanálem“ pan Sherlock Holmes, a Cyklus Neobyčejná dobrodružství Arséne Lupina dosáhl dvaceti svazků už mezi roky 1908-1929. V češtině pak se, tuším, objevil v osmnácti svazcích (1921-1933)… a od těch časů se Lupinův stín vrací a vrací a opětovně padá nejen na Paříž a její šedavé střechy, ale i na celou Francii. Ta ho už nikdy nedá a kupř. mezi roky 1992-96 se tam objevil i nový pětisvazkový retrovýbor Leblancových próz o Lupinovi (v nakladatelství Roberta Laffont) a jenom deset let nato tento revival pokračoval… Za vůbec nejlepší svazek cyklu přitom bývá považováno Osm úderů hodin…

4.

V některých Leblancových povídkách a minimálně v jednom románu je Lupinovým protihráčem také už zmíněný Sherlock Holmes. Ten zde ovšem vytrvale vystupuje pod jménem Holmlock Shears, v české verzi pak Herlock Sholmes. Je to ale jen jakási humorná odbočka cyklu (i když podstatná), která se chtěla trochu vysmát Angličanům, a jinak se Maurice Leblanc nijak Doylem neinspiroval.

Zato je očividně ovlivněn i samotným Victorem Hugem a především Alexandrem Dumasem, ale koho Dumas koneckonců neovlivnil. Leblanca docela určitě a hned třeba úvod románu Tygří zuby (1920) odkazuje jak na Hraběte Monte Cristo, tak i na Tři mušketýry.

5.

Leblancovy příběhy, zvláště pak ty „lupinovské“, byly nadšeně přijímány čtenáři, zaujatě filmovány (již od roku 1909!), dramatizovány… a v divadelním kusu Arsén Lupin bankéřem ocitl se svého času i Jean Gabin (bylo to na přelomu dvacátých a třicátých let).

Hlavně „za Lupina“ také Leblanc převzal Řád čestné legie, i když, pravda, podstatnější by mělo být něco jiného. Něco úžasnějšího… než nějaká světská sláva, neboť… Maurice Leblanc byl skutečným mistrem záhad.

6.

A jakých třeba?

Nu, Marie Antoinetta prý kdysi předložila mágu Cagliostrovi čtyři hádanky, avšak Cagliostro si bohužel nikdy neudělal čas na jejich rozluštění a místo toho jaksi prorocky (prý) pravil: „Kdo k těm čtyřem otazníkům najde klíč, bude jednou mocnější než králové.“

A hle! Tu první hádanku řeší Arsene Lupin v knize Dorotka, tanečnice na ledě. Je to problém pokladu ukrytého v dubu.

Tu druhou hádanku luští Lupin v Ostrově třiceti rakví - a jde o záhadu náhrobní desky českých králů.

Tu třetí hádanku najdeme v románu Dutá jehla a je jí problém prastarého pokladu francouzských králů. A čtvrtá hádanka?

Tou jest veledůkladně zašifrované tajemství sedmiramenného svícnu, ale… opět i pokladu ukrytého mnichy kdesi na normanském pobřeží, čímž se zabývá román Hraběnka Cagliostrová (1925), z něhož čerpal i nedávný film (2004). A to vše je jistě už samo o sobě hezké, avšak veliký Maurice Leblanc se zajímal také o skutečná tajemství... a jako vůbec první člověk prý si - například - všiml, že jsou benediktinská opatství v kraji Caux rozmístěna do podoby souhvězdí Velkého vozu… Těmihle i jim podobnými představami napájel pak tvůrce i romány jako Dutá jehla, který je pojmenován podle skutečně existující skály vyčnívající z moře u pobřeží Normandie a konkrétně poblíž letoviska Etretat, kam Leblanc jezdil na prázdniny a kde psal ve vile, které říkal Casa Lupin (vila i nadále existuje).

Dutá jehla je klíčový román a svým způsobem vévodí sérii a ilustruje zvláštně podmanivé rčení o tom, že „komu náleží Dutá jehla, tomu náleží svět, a kdo Dutou jehlu ztratí, ztratí i svět“. Nu, a komu se Jehlu kdy podařilo ztratit? Odpověď zní: Napoleonovi.

Ale co! Lupin už rozežene sklíčenost Francouzů nad jeho porážkou!

7.

Některé Leblancovy povídky sklouzávají až k nechtěné sebeparodii, jak chci ukázat už za chvíli, celkem u něj ale není „přitahování za vlasy“ až tak markantní jako u Gastona Lerouxe (1868-27). Kdepak.

Ovládal spíš „přístup realisty“… a třeba Josefu Škvoreckému je proto i důkazem, nakolik detektivce realismus nesvědčí.

Na druhé straně úspěšně produkoval i vyloženě fantaskní příběhy (Tři oči, 1921), anebo takřka ryzí science fiction (Úžasná událost).

8.

Za zmínku jistě také stojí, že Leblancova sestra Georgetta byla herečkou, která žila mezi roky 1895 a1918 s významným belgickým básníkem Maurice Maeterlinckem (1862-1949), laureátem Nobelovy ceny (1911), který o ní (a hlavně pro ni) napsal několik her. Ouha ale, roku 1919 se klidně oženil s její kolegyní Renée Dahoneovou. Vraťme se však k mýtu. Ten, když už je stvořen, roste, jak asi nejzřetelněji vidíme právě na zmíněném příkladu Sherlocka Holmese, o kterém (a se kterým) až dodnes vycházejí knihy skoro jako na běžícím pásu, a to i u nás.

Lupina nepotkala až tak světová sláva, přesto však… Už za Leblancova života o něm začali psát i jiní a kupř. roku 1934 česky vyšla kniha Kurta Juhna Pražská hostina Arsene Lupina. Patnáct dobrodružství.

Koncem minulého století přispěla pak mýtu i známá detektivkářská dvojice Pierre Boileau (1906-1989) a Thomas Narcejac (1908-1998, vlastním jménem Pierre Ayraud) a vznikly jejich romány Spravedlnost Arsena Lupina (1977, česky 1984) a Arséne Lupin přísahá (1979, česky 1992). Tak bychom mohli pokračovat, ale radši už se vraťme k onomu mému konstatování, že také mistr tesař se někdy utne – a přestřelí.

A dojemným příkladem toho je i próza Stéblo slámy, po jejímž přelouskání nezbývá než zavrtět nad „leblancovským“ řešením záhady udiveně hlavou. Až tak moc se totiž zde přítomné rozuzlení blíží fantomasímu surreálnu, řekl bych.

Česky povídka vyšla vícekrát a asi naposled v jednom ze sešitových souborů nakladatelství Ivo Železný (1992). Nakolik jde o seriózní detektivku - a nakolik o (milou) ukázku absurdity, posuďte už radši sami…

9.

Došlo ke krádeži šesti tisíc franků a pachatelem je žebrák. Prchá - i s hotovostí v kapse - z inkriminovaného domu. Kam? Do hermeticky uzavřené zahrady začínající hned za ním. V té zahradě zmizí jak pára nad hrncem.

Dvacet mužů čtyři hodiny prohledávalo těch pět hektarů ohraničených zdmi, tloukli do keřů holemi, kopali do každého drnu, nahlíželi do vykotlaných stromů, rozhrnovali hromady suchého listí, ale po tatíku Trainardovi jako by se zem slehla.

Stromy jsou, upozorňuji, holé jak další žebráci - a úplně bez listí. Zdi podle autorova dobrozdání nelze přelézt. Osmadvacet následujících dní a nocí muži zahradu hlídají i pročesávají a stálá stráž je postavena studánky. Přesto vše marné.

Tu vsí pojednou projíždí cizinec a v místní hospodě, když je mu poreferováno, prohodí: To nebude tak složité. Já se v takových věcech trochu vyznám… Potřebuju na to jen hodinku času, pak buďte připraven, káže šoférovi a zamíří do zahrady. Tam - u studánky – ihned najde tři do sebe zastrčená stébla. Pak… Vypůjčí si karabinu a střelí broky do koruny třešně nad onu studánku. Hle. A uhodíme se do čela a připomeneme si věty z úvodu: Na větvi uvízl od léta rozdrchaný strašák a rozpjatými pažemi chránil nadobro holé větve. Strnul na té dolní, ne té silné, v nepohodlné pozici na břiše a hadrová hlava s obrovitým cylindrem mu visela dolů. Slaměné nohy se klátily. Ten strašák tady trčel v nebezpečné poloze přímo nad studánkou.

Sotva rána vyjde, „strašák“ seskočí - a je zadržen. On je žebrákem s nohama ovázanýma slámou, tělem pokrytým hadry, hlavou obalenou špinavým plátnem. Sešněrovaný, zašmodrchaný…

Potom… Tajemný cizinec, „který projížděl“, stojíce před ním praví: „Koho by napadlo prohlížet strašáka? Vždyť každý ho byl zvyklý vídat na stromě. Ale moc pohodlné to nebylo, co? Řeknu vám! Slyšel hlídky, tušil hlaveň pušky jen metr od sebe a měsíc viset bez jídla…

Ale největší drzostí byla ta stébla.

Když si pomyslím, jak je vždycky bez hluku vyjímal z hadrů, jak je pokaždé nastavil a pokaždé znovu vstrčil dolů do pramene, aby po kapkách sál vodu…

Domluví. A než se vesničané vzpamatují z tohoto odhalení, zmizí cizinec i s šesti tisíci franky. A jenom tak - kusem cihly - naškrábe: Arséne Lupin.

A ne, žebrákovi nikdy žádnou krádež nedokážou a dvacet osob naopak dosvědčí, že u sebe nic vůbec neměl. A Lupin?

Každý čtvrtrok od té doby nechával Trainardovi u jistého patníku tři zlaťáky.

10.

Co dodat? Myslím, že Leblanc znale vytěžil myšlenku dávné Poeovy povídky Odcizený dopis (1845), ale vytěžil ji… až ad absurdum.

Napsal nesmysl.