„Za tento román zaplatím každý obnos!“ rozhlásil Josef Váchal roku 1924 prostřednictvím všech vlastnoručně vyrobených výtisků (přesněji řečeno sedmnácti) svého Krvavého románu. O čem to mluvil?

Samozřejmě o slavné loupežnické sáze vydané koncem devatenáctého století Aloisem Hynkem v celkem 118 sešitech, které dohromady dávají hezkých 2 832 stran.

Jaký je děj?

Odehrává se na pomezí Česka a Saska už počátkem století osmnáctého.

Titulní hrdina se vlastně nejmenuje Lips Tulián, nýbrž Filip z Mengštejnu. Narodil se roku 1675 ve Štrasburku jako syn městského hejtmana a stal se císařským dragounem a takzvaným vachtmajstrem, tedy strážmistrem. Po souboji roku 1702 ale dezertoval.

Filip se zamiloval do krásné Hedviky, dcery svobodného pána z Thunu, a také ona ho měla ráda, nicméně ji její tatínek provdal za hraběte Martinice a pozdě, až příliš pozdě doráží Filip na onu svatbu - zdržen Hedvičinou sestřenkou Hildou, taktéž do něj zblázněnou. A jelikož se Hedviky nevzdá, je uvězněn a bičován. Ocejchují ho na pravém rameni znamením hanby, není to ale žádná lilie jako v Alexandre Dumasovi, nýbrž písmeno „H“.

Jaká potupa. Tu ale ve Filipovi procitá až neuvěřitelná síla a on uniká ze zajetí. Také sličná Hedvika prchá, a to k Filipově tetě do kláštera.

Jenže ouha, to už se v našem hrdinovi zhlížejí i další dívky, a to včetně najaté na něj vražedkyně Terezy. I slyšme ji!

„Ó, Bože, já to udělati nemohu!“ zasténala tiše - a na knižní ilustraci se nad spáčem rozmachuje dýkou. Není ovšem skutečně sama, kdo se zamiloval. Fila zbožňuje i mlynářova dcera Berta, a to tak moc, že neváhá otrávit Hedviku.

Hedvika je naštěstí zase oživena: jeskynní čarodějkou, zatímco Berta již pro svůj idol Filipa chystá nápoj lásky. Tohoto pitiva se naštěstí ale naloká docela jiný loupežník. A Filip?

Ve své „Černé rotě“ se mezitím vypracoval od píky až na vůdce a vede čile válku jak s dragouny, tak s Martinicem. Zachrání v této válce také jistou Elišku, ale po té lační jeho vilný kumpán Sahrberg. A jak že lační? Slyšme!

„Řeknu vám to přímo, Eliško: Náčelník Lips je člověk divoký, jehož vášně bývají často až strašné, ale já jsem dobrák od kosti a hezké dívky mám velice rád. Nechtěla byste to se mnou zkusiti?“ vzal ji za ruku, ale prudce se mu vytrhla a zvolala s nevolí: „Nedotýkejte se mne!“

„Ale drahoušku.“

„Co ode mne chcete?“

„Abys mne líbala a milovala,“ odpovídá Sahrberg s cynickým úsměvem (všimněte si toho náhlého, modernistického přítomného času!) „Myslíš snad, že se zde budu s tebou modliti? Ó ne, k tomu jsi příliš hezká, a proto se déle nezdráhej.“

„Zpátky, bídníče, sic...“

„Hahaha, zde nás nikdo ani nevidí, ani neslyší, a proto buď rozumnou!“

„Nepřibližujte se ke mně!“

„Ptám se tě naposledy, chceš býti dobrovolně mojí milenkou?“

„Nikdy!“

„Pak tě k tomu donutím!“ - a jako tygr vrhá se loupežník na ubohou Elišku a rozvášněný ji tiskne pevně k sobě. Ona se marně snaží vymaniti. „Pomoc, pomoc!“ křičí pronikavým hlasem. Pevné mužské kroky se rychle blíží a zbabělý Sahrberg ustupuje polekán od své oběti. Sám Lips Tulian stojí před ním. „Odpověz mi, Sahrbergu, svěřil jsem ti tuto dívku, abys násilí na ní se dopouštěl?“

Nesvěřil! odpovězme radši sami za padoucha, nicméně jemu to samozřejmě nezabrání, aby Lipse nezradil a nevlákal do pasti. A co Eliška?

Ta se stává milenkou Filipova nejlepšího přítele Wittorfa. Potom… No, já bych řekl, že nám to na ukázku ale stačí, ne?

2.

Lips Tullian (jak se to původně psalo) vyšel s podtitulem Nejobávanější náčelník lupičů a ještě s ujištěním Historický román a s mnoha půvabnými obrázky hned ode dvou autorů. A právě pod těmito ilustracemi také čteme (například):

„Konečně tě zase potkávám, zbabělý padouchu,“ zahučel Lips Tulian.

Anebo: Lips Tulian přestrojen jsa za kavalíra drží pevně pána zámku!

A také: „Ha, zde u mrtvoly svého otce přísahám!“ zvolala Libuše příšerně znějícím hlasem.

A popřípadě dojde i na takto erotické vstupy: „Nevydržím to déle, ty musíš býti mojí, Gustinko!“

Anebo dokonce: A již jí počínají suroví chlapi šaty z těla trhati a jejich divokou vášní planoucí zraky se do jejích sněhobílých ňader takořka zabořují.

Avšak podobné výlevy v jinak dosti cudné knize nikdy dlouho netrvají a my hned čteme, že... „Ohromnou silou vyhodil podomní obchodník zhýralce do povětří.“

3.

A ještě jinde se pak autor, kterým byl jakýsi Kvidon z Felsů, dotkne se samozřejmostí i hororového žánru. Jak?

„Pomoc, pomoc, jsem ztracen! Musím v železné panně zemříti!“ křičel Kašpar ve smrtelné úzkosti.

Nu, a v kapitole Lahvička s umrlčí hlavou najdeme i monolog takřka hodný Shakespearova pera, jak už si ale přede mnou povšiml i moderní úpravce knihy, totiž magický cimrmanolog Jaroslav Weigel: „Ne, nemohu se na to déle dívati. Srdce mně puká, když musím nečinně k tomu přihlížeti, jak on nenáviděnou stále objímá! Rvu si vlasy, když ji slyším něžná slova lásky a ohnivé polibky s ním vyměňovati. Ó, jak strašná je tato šílená žárlivost, která mé srdce zvolna užírá...“ Atd. A tak podobně. Nicméně těmi vůbec nejlahodnějšími perlami loupežnických románů bývaly stejně samomluvy. A věřte tomu a nedivím se Weiglovi, když se pod čarou podivuje, „jaká tajemství se tak dají sdělit, aniž by mumlající věděl komu“:

Příšerný muž položil dívku na stůl a Hilda jej uslyšela sama k sobě mluviti: „Nastává pro mne nejtěžší část mé úlohy. Musím jí svléci poslední šat, pevně ji spoutati a pak teprve smí z omámení procitnouti. Je to sice strašné, co zamýšlím, ale já to vykonati musím, protože bych jiným způsobem kamene moudrosti nenalezl.“

4.

Stojí také za povšimnutí (všiml si toho opět už Jaroslav Weigel), že se zde osoby bezúhonné a vzdělané, ale také zlotřilé i negramotné naprosto neliší slovníkem. A pak také to, nakolik je Tuliánův „loupežnický program“ shodný se zásadami Juraje Jánošíka (1688-1713) operujícího v téže době na Slovensku: „Ne, on nikdy bezbranné nepřepadá a taky kostelce neolupuje. Ha, není vám snad známo, že tento neohrožený loupežník jen boháče trestá, kteří chudinu sužují a vykořisťují? Zapomněli jste, že Lips Tulián peníze těchto vydřiduchů štědrou rukou mezi chudý lid rozdílí?“

5.

A co ještě?

Typickými jsou také tvůrcem jaksi opomenuté „slepé uličky“. Tak třeba…

Náhle sebou zrádný Sahrberg prudce škubl a z úst se mu vydral výkřik zděšení, čteme coby dramatické uzavření kapitoly, nicméně CO bylo skutečnou příčinou onoho škubnutí, nikdy už se nedovíme.

Snad Lips Tulián?

Ten byl - každopádně - vskutku i historickou postavou (zrovna jako ten Juro), ale zatkli ho (roku 1711) a popravili v Drážďanech (roku 1715).

Friedrichu Schillerovi (1759-1805) poté posloužil jako reálná předloha Karla Moora z jeho slavných Loupežníků (1781) a Kájovi Saudkovi zase jako námět 124 stran komiksu, jehož scénář vytvořil rovněž Jaroslav Weigel.

Paseka vydala roku 1994 také Weiglovo převyprávění a zkrácení, nu, a nám může toto dílo posloužit aspoň jako snad vůbec nejtypičtější zástupce onoho žánru milovaného už zmíněným grafikem Váchalem…

A tak mě napadá: Zdalipak mu tu knížku po otištění jeho „inzerátu“ někdo opravdu nabídl ke koupi?

A jakoupak asi chudý grafik tenkrát usmlouval cenu…?

Původní verze těchto komentovaných ukázek vyšla v časopise Tvar.