„Žila mezi švestkovými povidly a rudými růžemi,“ říkává se o Hedwize Courths-Mahlerové (1867-1950), jedné z nesporných královen ženské četby, a přiznávám, že teď okamžitě odkopnu (sofistikované) Ecovo Jméno růže a čtu si v jeho přímém protipólu.

A s vážnou tváří! Hle!

Rainer vedl svou paní do pokoje.

To první, co zde uviděla, byla spousta rudých růží, které ve vázách a mísách její pokoj zdobily. Ovanula ji sladká vůně. Hluboce se nadechla.

„Kdo to tady tak nádherně vyzdobil, Rainere?“ zeptala se. Vzhlédla k němu.

„Stalo se tak na můj příkaz, Josto. Máš z toho aspoň trochu radost?“

Lehká červeň jí zbarvila tváře. „Velikou. Tyto rudé růže jsou tak nádherné. Je to tentýž druh, který jsi mně v době našeho zasnoubení stále posílal. Nikdy jsem ještě neviděla tolik tak krásných růží. Byly všechny vypěstovány v Ramberku?“

„Ano, tady se jim věnuje obzvláštní péče.“

Sklonila hlavu k jedné kytici. Co by za to dala, kdyby to byly růže lásky!

Rainer neměl tušení, co se děje v Jostině mysli. Daroval jí rudé růže, protože ji miloval, ale to jí nesměl říct...

2.

Tolik tedy skvostný román Rudé růže, Hedwig Courths-Mahlerová jej prý měla ze svých románů nejradši.

I z toho důvodu, že ho přečetl i sám nejúspěšnější dramatik dvacátých let Hermann Sudermann (1857-1928). Náš úryvek je ale zároveň i jakýmsi charakteristickým vzorkem problematiky, které se Mahlerová věnuje ve většině svého olbřímího díla. Pro její knihy je navíc symptomatická i atmosféra intenzivně stupňovaného budování idyly, přičemž se děje mohly s klidem odehrávat... třeba až kdesi na divoké Sumatře. Následující pasáž pochází z jejího románu Na vlnách osudu:

Na jednom rajském místečku se zastavili.

Až těsně u řeky. Uspořádali malý piknik. Vše potřebné měli. Slon Jumbo se galantně spustil na kolena, aby se Waltrat sestupovalo snadněji, a Jan ji vyzvedl ze sedačky a opatrně postavil na zem, načež k ní Jumbo s ušlechtilou skromností natáhl chobot a nechal si nabídnout odměnu. Poslušně mu ji dala.

Dámy rozprostřely ubrus a pokrmy položily na velké listy. Jumbo podal chobotem několik kokosových ořechů a položil je Waltraut k nohám. Chtěl taky přispět svým dílem k obsluze.

Jeden poháněč rozdělal oheň, na němž šlo připravit čaj a opéci plody. Malá hostina byla báječná. Waltraut prohlásila, že jí ještě nikdy nic tak nechutnalo.

Po jídle šli kus cesty po břehu a právě tam se poprvé setkala s hadem. Když se tak loudala s Janem, plazil se přes cestu. Waltraut hlasitě vykřikla a smrtelně zbledla, ale Jan už hada ubil holí a díval se na ni s úsměvem. „Žádný strach, slečno Rolandová, už je mrtvý.“

Stála jako ochromená, tiskla si ruce k srdci. „Já jsem se tak hrozně polekala...“

Vzal ji za ruku a z jeho něžných očí vyzařoval takový klid, až se jí zmocnil blažený pocit bezpečí. „Pokud budu s vámi, nic zlého se vám nestane, slečno Rolandová.“

„Hadi mi nahánějí hrůzu,“ zašeptala, stále trochu bledá.

„Ale oni téměř nikdy neútočí a když člověk jedná rychle, může je lehce zneškodnit.“

„Obdivuji duchapřítomnost, s jakou jste toho hada tak rychle ubil.“

Vesele se zasmál: „Není co obdivovat. To se tady člověk naučí sám.“

Přiblížili se ostatní. „Co se děje?“ ptal se Harry. Waltraut letěla k Doře. „Jen se dívej, Mijnheer Werkmeester utloukl hada, který se nám plazil přes cestu!“

Dora se zvědavě přiblížila. „Skutečně! To je už druhý mrtvý had, kterého zde vidím. Prvního jsme přejeli autem. Ano, vy jste hrdina!“

A tak dále – a tak podobně... Hedwig Courths-Mahlerová disponovala bezpochyby fantazií a vyprávět také uměla. OBÉ bohužel vždycky sloužilo pouze k produkci sentimentálně podbízivých kýčů a pohádek pro dospělé, jak to i sama nazývala.

Ne nadarmo začínala co čtenářka románů pro služky. A původně ostatně služebnou a také prodavačkou byla, ale pod vlivem tehdy populární Eugenie Marlittové (1825-1887) začala asi v sedmnácti letech psát.

Ve dvaadvaceti se vdala za výtvarníka Courthse, od osmatřiceti žila v Berlíně. To už ale byla "zběsile uhánějícím pásem na přeslazenost", který Němkám - toužícím po slzách i následné katarzi – bez uzardění servíroval happy-end za happy-endem. A také čtrnáct třísetstránkových románů do roka (1920)!

3.

Stala se tak známou, až jí říkali jen HCM... Pracovala i čtrnáct hodin denně a především těsnopisem vytvořila až do smrti 208 knih. Vyšly v desítkách milionů výtisků a navázalo na ně i 54 svazků z pera její literárně zcela NEnadané DCERY Anny Elisabeth Elzerové a 71 titulů od (poněkud nadanější) mladší DCERY Friede Birknerové-Steinové.

Což máme úhrnem 332 svazků.

Většina těch od HCM je přeložena i do češtiny, v tom jsme věru pozadu nezůstali. Spisy jí vyšly u Hynka celkem v 66 svazcích (1926-35) a její díla tvoří i 14 svazků z první padesátky Červené knihovny. Nejen ale to, až dodnes jsou i čtena. Filmována... A vrací se prostřednictvím reedic. „S konvencemi pracovala přímo na lékárnických vážkách, takže na sebe nijak neupozorňují,“ komentuje její přístup česká literární historička Dagmar Mocná a vůbec Mahlerové nebere její elegantní uměřenost. Ta však i tak zůstává uměleckou sterilitou.

„Opatrně zachází se sentimentalitou," píše Mocná. "Šetří zdrobnělinami a emocionálně hodnotícími přívlastky. Citové reakce jejích postav jsou střídmé! V tom směru byly Marlittová nebo Lužická rozhodně nezřízenější. Mahlerové romány jsou ovšem striktně uzavřeny do sféry soukromých problémů hrdinů a nemají ani výchovné ambice..."

Ne, rozhodně nejsou ničím víc než četbou pro ukrácení dlouhé chvíle.

Původní verze vyšla v literárním časopise Tvar