1.
Není u nás moc známý, to je pravda. Ba není vůbec známý. Přesto... se ozvuky jeho děl dotkly mnoha z nás, jak mi po dočtení tohoto článku dáte zapravdu.
2.
Jeho literární dílo je přinejmenším zvláštní. Způsob jeho vyprávění mi občas přijde až jako jakýsi průnik typického britského „understatementu“ (ztlumeného postoje) a někdy až deptavě právnické mluvy. Tak naštěstí nepsal pořád, ale... A vlastně se jmenoval Thomas Anstey Guthrie, žil mezi 8. srpnem 1856 a 10. březnem 1934 a dodnes je nazýván otcem světové fantasy.
3.
Chcete-li si s ním začít, ať už cokoli, jedna jeho známá próza se česky jmenuje Dobrodružství se skleněným těžítkem a pro publikaci Divodějní ji kdysi (roku 1997) přeložil osvědčený Leonid Křížek. Příběh je líčením zbabělého advokáta a společně s tímto britským gentlemanem zažijeme neuvěřitelné setkání s nečekaně krásnou princeznou, ke které on se záhadně dostal (když se zmenšil) do nitra skleněné koule prodávané v běžném londýnském hračkářství…
Poslyšme krátký úryvek: Lituji své neschopnosti – způsobené částečně nedbalým způsobem, jakým byl ten byt osvětlen – popsat princeznu nějak přesněji. Byla docela mladá – přikláněl bych se dokonce k názoru, že jí nebylo o mnoho víc než osmnáct. Byla bohatě, byť poněkud výstředně oblečena v nějaké blýskavé róbě a její dlouhé vlasy volně splývající po ramenou působily na tak dospělou osobu, alespoň podle mého názoru, značně neupraveně (ačkoli jsem v pokušení prohlásit, že to v jejím případě nebylo zas až tak nepůvabné), takže jsem byl na okamžik na pochybách, zdali je zcela při smyslech. Přestože však byla očividně ve stavu převelikého rozrušení, nezpozoroval jsem ve způsobu, jakým promluvila, jakýkoli náznak mentální nezpůsobilosti. Také její vzhled byl očividně příznivý a naprosto si nemohu vzpomenout, že by mě někdy nějaká klientka na první pohled více upoutala.
„Řekněte mi,“ zvolala, „je to opravdu pravda? Skutečně jste mně přišel vysvobodit?“
„Moje milá mladá dámo,“ řekl jsem s vědomím, že jakákoliv omluva za to, co jsem považoval za zcela nevhodný vpád, je zbytečná. „Bylo mi dáno na srozuměnou, že byste snad potřebovala mých služeb, a pokud tomu tak vskutku je, pak prohlašuji, že jsem vám zcela k dispozici. Jenom se snažte trochu uklidnit a řekněte mi tak jasně a souvisle, jak jen dokážete, skutečná fakta svého případu.“
„Běda, pane!“ zvolala a zalomila rukama, jejichž nanejvýš pozoruhodné krásy jsem si tehdy, jak si teď vzpomínám, povšiml. „Jsem ta nejnešťastnější princezna na světě!“
Soudím, že jsem prost snobismu stejně jako většina ostatních lidí, ale připouštím, že jsem pociťoval jisté uspokojení nad skutečností, že jsem poctěn důvěrou dámy tak vysoce postavené.“
Následuje i líčení boje s hrůzným obřím drakem setkání s ještě daleko hrůzostrašnějším černokněžníkem. Popsal snad autor vlastní sen? To už se nedovíme.
4.
Anstey byl vtipný Londýňan a říši fantaskna poskytl asi pět neodpáratelných už archetypů. Ty až dodnes inspirují další a další tvůrce. Nejen spisovatele! Taky filmové scenáristy, producenty a režiséry, o dramatických umělcích už vůbec nemluvě.
Už roku 1882 vydal Guthrie román Vice Versa čili naučení otcům (česky 1908, přičemž podotýkám, že Vice versa latinsky znamená Naopak). Námět je zdánlivě nebo opravdu banální: výměna těl mezi nafoukaným otcem-obchodníkem a synem Dickem Bultitudem. Ta se uskuteční díky kouzlu kamenného talismanu. Oba žijí v nové kůži, ale dojde k rozčarování. Zvlášť otcově. Maloval si dávnou internátní školu přece jen trochu lépe.
A syn? Pochopí nutnost určité té „dospělácké“ zodpovědnosti. Ach, ano, ta knížka je nakonec moralizující příběh.
Roku 1931, ještě za Guthrieho života, tento příběh plagoval i známý americký humorista Thorne Smith (1893-21. 6. 1934, také tedy zemřel před 75 lety...), a to pod titulem Výměna, avšak s tím ne nepodstatným rozdílem, že si tady těla vyměnil manželský pár. S úlitbou dobové cenzuře byl Smithův román roku 1940 zfilmován s Adolphem Menjou a znovu zfilmován i roku 1979, kdy vznikl televizní seriál s Richardem Crennou (známým z Ramba). Tento seriál nicméně dlouho nevydržel.
5.
Vraťme se však k původnímu NAOPAK! Roku 1947 napsal podle románu až puntičkářsky věrný film i herec Peter Ustinov a sám se ujal režie aniž by hrál. Roku 1953 následoval ještě další, a tentokrát už třídílný televizní film. Roku 1961 došlo na třetí verzi originálu, zatímco filmové drama Vice Versa! z roku 1970 nemá s původní předlohou nic společného. Roku 1976 vznikl pak ještě snímek Podivný pátek, který napsala Mary Rodgersová na tělo herečkám Jodie Fosterové a Barbaře Harrisové. Ano, opět Vice versa, ale tentokrát transformováno pro matku a dceru. Ty se přehodily. Ani to není vše a roku 1981 vznikl i šestidílný televizní seriál Vice versa. Pak, roku 1988 se román na plátna dostal opět a tentokrát s Judge Reinholdem (Policajt z Beverly Hills). U nás byl uveden pod názvy Splněné přání anebo (také) Naopak. Ale ještě dál! Roku 1995 a roku 2006 vznikly i nové filmové verze Podivného pátku. Daleko známější je ovšem ta novější, ve které, jak si možná vzpomínáte, hraje matku Jamie Lee Curtisová.
V Česku byl film uveden pod tituly Střelený pátek anebo také Mezi námi děvčaty, ale vraťme radši k distingovanému autoru původní předlohy…
6.
Bravurním debutem dosáhl v Anglii takového úspěchu, že se mohl v šestadvaceti vzdát právnické kariéry (věřili byste?) a soustředit se čistě na vymýšlení a sepisování dalších a dalších fantaskních próz, až se jeho jméno stalo synonymem pro fantasy.
Roku 1883 vydal román Obrovo roucho. Roku 1885 následovala Barevná Venuše (česky 1928 jako Venuše a kadeřník). Zde jde o ožití sochy starořecké bohyně Afrodity a druhým hrdinou je opět britský mladík alias autorovo alter ego, kterému ale NENÍ stálá Venušina náklonnost až tak stoprocentně po chuti, ba spíše právě naopak!
Roku 1931 inspirovala tato zvláštní kniha už zmíněného Thorne Smithe k románu Noční život bohů, v kterém vědec mění lidi v sochy a sochy naopak oživuje. I ty řeckých bohů. Tito bozi však jsou Spojenými státy natolik otráveni, že se radši vrátí na podstavce v muzeu. Román byl zfilmován roku 1935 a s dnešními filmovými Nocemi v muzeu nemá prakticky nic společného...
7.
Nyní se ale opět vraťme od plagiátora k ryzímu původci.
Roku 1948 byl totiž i původní román Barevná Venuše zfilmován s Avou Gardnerovou pod titulem Dotek Venuše a další televizní verze vznikla ještě roku 1955 (dál jsem to nedokázal sledovat)...
8.
Téhož roku jako „Venuši“ (1885) ale Anstey vydal i román Turmalinovy časové šeky, kterým se asi nejvíc ze všech jeho děl blíží science fiction. Anstey vysnil tzv. banku času, kam se dají odkládal momentálně nadbytečné hodiny života, které však by se nám jindy mohly hodit. Odložené hodiny jde zase vybrat, ale bohužel jenom jaksi zpřeházeně, takže... Na konci knížky ani autor sám už očividně neví, jak dál, takže se ukáže, že to byl "jenom sen".
Jen o rok později (1886) přišel Anstey na trh s románem Padlý idol. Hrdinou je tentokrát malíř, kterého pro změnu obtěžuje ne žena, ale zlomyslná indiánská modla s magickými schopnostmi. Roku 1889 pak následoval román Pária a roku 1892 parodická kniha Ibsen do kapsy, ale i sbírka Mluvící kůň a jiné novely (česky 1894). Titulní Mluvící kůň líčí vztah titulního koně a vojáka. Vliv na H. G. Wellse je tu zřejmý.
Roku 1950 byl příběh o koni a vojákovi zfilmován s Tony Curtisem pod titulem Francis. Scénář sepsal jistý David Stern, ale námět ho zaujal (a nejen jeho), takže postupně stvořil ještě šest filmových pokračování s těmito tituly: Francis na dostizích (1951), Francis na vojenské akademii (1952), Francis ve velkoměstě (1953), Francis v Ženském armádním sboru (1954), Francis u námořnictva (1955, s malou rolí Clinta Eastwooda) a Francis ve strašidelném domě (1956, s Mickey Rooneym místo O´Connora).
Ani tím to ale neskončilo a obdobnou figurou se později, i když už "jenom" v televizi, stal "pan Ed".
9.
Kromě Kapesního Ibsena a Mluvícího koně vydal Anstey roku 1892 i knížku Hlasy lidu, která čtenářům předložila myšlení a cítění obyčejných Londýňanů ve zcela původním nářečí cockney. Roku 1897 přišel mistr pera s titulem Loutky ve velkém, ale až roku 1900 se konečně vzepjal k poslednímu románu výrazně vyšší úrovně, který se jmenuje Mosazná láhev (česky 1904). Hrdina z titulní láhve vypustí klasického džina. Ten se chce klasicky zavděčit prostřednictvím nejrůznějších darů, ale opět se ukazuje, že ne všecko, co je dobře míněno, musí dopadat na úrodnou půdu. Ansteymu se nato podařilo podle románu napsat i úspěšnou divadelní hru a námět byl v letech 1914, 1923 a 1964 třikrát použit pro film, přičemž už roku 1952 se zjevila i první variace, kterou je film Sním o Jeannie.
Později se stal posledně jmenovaný film i 139idílým televizním seriálem (1965-1970), v němž hraje třeba i budoucí „J. R.“ z Dallasu Larry Hagman.
10.
Ani to ale není všechno, protože zmíněná série Sním o Jeannie souběžně vychází taky z další předlohy už dvakrát zmiňovaného Thorne Smithe. Navíc následovala i animovaná verze seriálu Jeannie (1973-75) a později i další televizní seriál Jen to naše štěstí (1983-1984), který je ale kupodivu(?) vůbec nejbližší původní Guthrieho předloze!
A ani to není celé. V letech 1985, 1991 a 2000 byly natočeny i tři celovečerní filmy: Sním o Jeannie: Po patnácti letech, Pořád sním o Jeannie a Sním o Jannie… Pravdivý hollywoodský příběh. V tom posledním si opět zahrál i Larry Hagman.
11.
Vraťme se na začátek minulého století. Roku 1906 vydal Anstey knížku Slané mandle (česky 1913). Téhož roku prvně zveřejnil i výše citovanou povídku Dobrodružství se skleněným těžítkem. A taky toho roku se poprvé objevila i další jeho význačná krátká próza Bohemian Bag. Roku 1915 však Anstey v devětapadesáti letech zničehonic úplně upustil od psaní beletrie a do smrti už pouze překládal do angličtiny Moliérova dramata.
12.
Co dodat? Především bych si vzal následkem toho všeho k srdci poučení, že si už dnes DESETKRÁT A ještě znova musíme opakovávat: všechno už tu bylo.
Za druhé... Nikdy znovu nevstoupíš do téže řeky. Mladický úspěch románu Vice versa se totiž Ansteymu i navzdory úporné snaze už nikdy nepovedlo zopakovat. Inspiroval zato celou přehršli vlastních imitátorů, mezi které opravdu můžeme na jedno prvních míst vřadit i samotného H. G. Wellse... Daleko častěji však se sem řadí daleko podřadnější pisálci jako byl W. A. Darlington, přičemž je paradoxní, že právě ta jeho díla se nakonec prodávala ještě lépe než ta Ansteyho.
Darlington si totiž během první světové války vymyslil hrdinu Alfa a povídky s ním publikoval časopisecky, což prý do určité míry "povznášelo národního ducha". Když pak texty po válce Darlington sestavil i do knihy, stala se okamžitě bestsellerem.
Roku 1920 se Alf navíc vynořil i ve filmu Alfův knoflík. Hrdina snímku jménem Tommy se octne v obležení, když tu odhalí, že jeden z mosazných knoflíků na jeho uniformě byl vyroben z pravé Aladdinovy lampy, která tudíž skutečně existovala.
Film uspěl a po deseti letech (1930) následovala tedy i zvuková verze. A roku 1938 vzniklo dokonce i pokračování Alfův knoflík na moři.
13.
Ansteyho ovšem kopírovala i poměrně významná spisovatelka Edith Nesbitová (1858-1924, vlastním jménem Blandová). Sama to dokonce přiznávala a její románová trilogie Pět dětí a To (1902, česky vyšlo roku 1999 jako Pět dětí a skřítek), Fénix a koberec (1904) a Příběh amuletu (1906, i v tomto třetím dílu se opět vynoří skřítek „To“) je toho kopírování asi nejlepším důkazem. Trilogie je určena jak dětem, tak i dospělým, a ovlivnila např. i C. S. Lewise, když v padesátých letech psal slavné Letopisy Narnie. A až do Narnie (například) tedy vede Ansteyho nit!!!