Dnes je 400. výročí narození německého barokního spisovatele Grimmelshausena

„Nikdo už nemá oči a uši pro holou pravdu, a tak jsem jí navlékl roucho, které by ji lidem zpříjemnilo, a aby vlídně vyslechli a přijímali i to, co jsem neustále vytýkal lidským mravům.“

Dnes vzpomínáme 400. výročí narození spisovatele Hanse Jakoba Christoffela von Grimmelshausena (17.3.1622 – 17.8.1676), předního představitele německé barokní literatury. Narodil se v Gelnhausenu nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, a to rovnou do třicetileté války, která – jak známo – vynikala nejen délkou, ale i značnou nepřehledností bojišť a poměrů; když mu bylo 12 let, městečko bylo vypleněno a vojáci chlapce odvlekli s sebou: o tom, co se s ním v té době asi dělo, se dozvídáme z příběhů jeho alter ega Simplicia – zažil strádání, hlad i výsměch a hrůzy války viděl v nesčetných podobách. Coby sedmnáctiletý byl už zdatným mušketýrem a když se ukázaly jeho schopnosti takříkajíc kancelářské, stal se sekretářem pluku. Zelený kabát odložil, až když mu bylo 24 let.

Grimmelshausen

Ve 27 letech se žení, aby se stal správcem jednoho statku. Z neznámého důvodu však ještě před svým čtyřicátým rokem toto místo opustil a dvě léta byl bez zaměstnání. Pak byl opět šafářem, tentokrát na jednom odlehlém hradě, kde si sice cenil rozsáhlé knihovny, avšak méně už svého zaměstnavatele, a tak je za tři roky opět bez práce – aby se vrátil zase na onen statek a otevřel si tam hospodu. Nakonec se stal starostou nedalekého městečka Reuchen, kterýžto úřad vykonával až do své smrti v nevysokém věku 54 let, kdy po něm zůstalo 10 dětí. A při tom všem psal – jelikož se to ale neslučovalo s důstojenstvím starostovského úřadu, pod různými pseudonymy. Nad jeho dílem se pak zavřela voda, aby je z prachu zapomnění vyzvedli po dvou staletích zase až němečtí romantici, co odhalili i skutečného autora.

Ač toho napsal více, zůstal být známý coby autor jednoho, pro literární historii však o to stěžejnějšího díla, tzv. Simpliciánských spisů. Jaké je to čtení, to je zřejmé z toho, že se jedná o literaturu barokní a pikareskní zároveň: baroko je emotivní, citově vypjaté, zdobné a velkolepé, jak je to zřejmé i z jeho architektury a malířství. Stejně atraktivní je i barokní čtení - obzvláště pak, je-li román zároveň i pikareskním: španělský výraz „pícaro“ označuje taškáře či šibala a právě tím vypravěč bývá. Zábava zaručena.

Takovým zajímavým šibalem je i Grimmelshausenův Dobrodružný Simplicius Simplicissimus. Jeho podivuhodné příběhy začínají dětstvím, kdy – stejně jako autor – je hlavní hrdina válkou vyrván od pěstounů, aby nejprve pobýval u jednoho poustevníka a pak coby kluk pro všechno u jednoho mecenáše, kde získává pověst duševně méněcenného prosťáčka, jenž si svojí naivitou způsobí nakonec vyhazov a musí přežívat u vojsk. Tam se z něj nakonec stane protřelý světák a sukničkář, co čtenáře pobaví mnoha svými příhodami – kniha je veselá, ale její poselství je vážné: „Domnívá-li se někdo, že vypravuji o svých životních příhodách jen proto, abych čtenáři ukrátil dlouhou chvíli anebo abych po způsobu šprýmařů a vtipkařů ponoukal lidi k smíchu, velice se mýlí! (…) Pakliže však místy povídám něco šprýmovného, děje se to kvůli těm zhýčkancům, kteří nedovedou zhltnouti ani jedinou léčivou pilulku, dokud není dobře pocukrována.“

Kniha je tedy jakýmsi dobrodružným vyprávěním, které je povětšinou veselé, aby nemuselo být smutné – všudypřítomné hrůzy války přechází s cynickým nadhledem a nechává vítězit vůli k žití. Simplicius je schopný a vlastně i úspěšný mladý muž se slabostí pro něžné pohlaví, kvůli němuž zažije mnohá dobrodružství a nejednou i veliké problémy. Světácký život se mu však postupně zajídá, stárne a vážní, až se nakonec rozhoduje pro poustevnictví. To je dovršeno v posledním díle pětisetstránkové knihy, kdy zůstane kontemplovat na pustém ostrově v oceánu, a tak je to prý zároveň první německá robinsonáda.

Dílo mělo takový úspěch, že se v jeho duchu rozhodl autor pokračovat - Poběhlice Kuráž je životopis padlé ženy psaný v první osobě coby jakýsi „Antisimplicius“, tedy hlavnímu hrdinovi kmenového simpliciánského díla natruc – byla to totiž jedna z jeho družek, taková, co jej zrovna moc nepotěšila a ani on nepotěšil ji tím, jak o ní za to psal (5. kniha – 6. kapitola). Mimochodem, našeho čtenáře asi zase nepotěší, že měla být českého původu (své nevalné mínění o Češích dává autor koneckonců najevo na více místech).

Kuráž je cynická pragmatička, v mládí prý nadaná velikou krásou, střídající muže, místa pobytu i markytánská zaměstnání. Po ráji netouží, bližší je jí momentální blaženost. Střídají se jí léta hojnosti s těmi chudobnými a jen totální bezskrupulóznost ji doprovází stále. Kniha končí tím okamžikem, kdy už vystřídala sedmého manžela a zjistila, že stáří ji o krásu nevratně připravilo. Tehdy se uchýlila dožít k cikánům, jimž se stala nakonec čímsi jako královnou.

A Simpliciánské spisy pokračují dál, tentokrát v díle zvaném Divous Skočdopole. Vypravěč, potulný písař, se v hospodě potkává se Simpliciem a jeho dávným druhem z bojišť Skočdopolem, jinak též ale dříve jedním z mužů Kuráže: „Ach ta čarodějnice! Hrom do ní! Ta potvora ještě žije? Co svět světem stojí, nebylo pod sluncem nestydatější bestie!“ V těch spisech je zkrátka všechno personálně propleteno navzájem: vypravěč sám přitom měl být tím, koho Kuráž pověřila sepsáním svého Antisimplicia. Měla ho k tomu donutit planými sliby, když už byla cikánskou baronkou, ale – tak jako vždycky všem – nepěkně se mu za to odvděčit. Po takovém úvodu, kdy mluví všichni o všem, se nakonec vyprávění ujímá Skočdopole, dříve voják, nyní žebravý mrzák.

Nevím, co na to literární věda, ale sestupnost kvality simpliciánských spisů se tu zdá být zjevná – vypravěč hýří historickými fakty z třicetileté války, místy, jmény a letopočty pro laika neznámými, a zdroje zajímavých příběhů jako by mu už došly. Skočdopole převařuje už dříve uvařené, pro jednotlivé epizody mizí z očí celek. V zásadě tak uzavírá trilogii o Simpliciově očistě, Kurážině zkaženosti a Skočdopolově primitivnosti. Tajemnem to znovu zasvítí až v závěru, kdy jeho (tehdejší) žena najde hnízdo, co činí svého nositele neviditelným, nechá se tím strhnout na šikmou plochu a přichází nakonec o život, aby hnízdo kamsi zmizelo spolu s jedním vojákem.

Tím si autor už připravoval látku pro poslední dva díly spisů, zvané Kouzelné ptačí hnízdo – ty však nejsou českému čtenáři dostupné. Má to prý být satira na lehkověrnost a lakomství.

I tak stojí ale trilogie za přečtení, přinejmenším její první a stěžejní část určitě. Je to literatura pro ty, které uchvátil třeba podobně fantaskní a ve stejné době vzniklý Labyrint světa a ráj srdce Grimmelshausenova staršího současníka Komenského (1592-1670), představitele baroka českého – jeho poutník je také takovým nebojácným kritikem svojí doby, hluboce lidským, plným pochopení. Obě díla jsou vtipnými, alegorickými satirami – a oba autoři dobrými pozorovateli, ironickými komentátory a taktéž sami i oběťmi těch časů, kdy všichni válčili se všemi, exulanti prchali Evropou, přicházeli o blízké a lidské životy valné ceny neměly. Ve své statečnosti neschýlili hlavu do pasivity a příštím generacím zanechali čtivé popisy svojí doby.

Samozřejmě je to „jen“ menšinová zábava pro nostalgií zatížené staromilce – i takoví tu ale čtou…