Akční rádius spisovatele Jiřího Klobouka, jemuž kolébkou bylo Uherské Hradiště a nynějším místem k reminiscencím je New York, obsáhl značný prostor geografický stejně jako umělecký. Právě v uměleckém jsme hledali motiv hodný přívlastku „charakteristický“.

Takových motivů nabízí povídková tvorba Jiřího Klobouka přirozeně vícero, nicméně pod dojmem životopisného faktu emigrace soustředili jsme se na domov a na příkladu povídek „Návrat domů“, „Ruská trojka“ a „Učitel hudby“ hledali variace na významovou rovinu pojmu v člověkově duchovním stojícím si na nejvyšším žebříčku hodnot. Protagonisté Kloboukových povídek – lenivý válečný invalida Kuzma Kuzmin („Ruská trojka“), učitel hry na housle a klavír (transponován v ich-formě) a ten, jemuž říkáme ON, sice nejsou dramaticky rozvrácenými muži, ale každý z nich jiným způsobem samorostlý a pozoruhodně vyrovnaný. V povídkách není přímých verbálních politických odsudků, třebas by to po Protikomunistickém manifestu 1975 nepřekvapilo, ale každá z triády povídek je politickým názorem implicitně vyjádřeným.

„Návrat domů“, povídka horor, se vymyká běžné literární produkci krátkých próz v české literatuře. Na Kloboukově osvědčené imaginativnosti zde stojí maloprostorový, sevřený příběh, jehož hrůzyplnost vyvolá v tom kterém čtenáři až nevolnost. Vždyť takový má Klobouk i záměr: jde mu o zmátožnění lidského individua v atmosféře konkrétního politického režimu.

Ostatně nevolností z vládnoucího režimu trpí vypravěč v každé ze tří povídek, nad kterými se chceme zahloubat. Učitel hudby třeba vidí z okna podkrovní místnosti, kterou obývá a která je jeho domovem, jak obyvatelé hlavního města vytvořili před řeznickým krámem dlouhou frontu na maso, která se klikatila ulicí Do kopce až na Dolní náměstí, kde se vytrácela za rohem a že (tu už nejde o nechuť protagonistovu, ale autorovu, přičemž neskrývanou a intenzivní!) spoluobčané si přivstali a trpělivě čekali, až na ně přijde řada a vrchní odsekávač jim uflákne pár mizerných ždibinků hovězího na roštěnky nebo španělského ptáčka.

Narátorovi Jiřímu Kloboukovi ovšem postačí mnohem nepatrnější prostor, aby politikum pojmenoval adresně a bez shovívavosti. Když listonoš doručí senzitivnímu učiteli hry na housle a klavír zprávu (dle všeho telegram), přešlapuje ve dveřích tak dlouho, až dostane korunu spropitného. V té správě stojí, že se oběsil učitelův otec.

Přirozeným pokračováním truchlivé zprávy se zakrátko stane nemoc učitelovy maminky – ona zešílí a jejím domovem se stane ústav pro choromyslné.

Je to neskutečně paradoxní. Co jsme až dosud vypověděli, toť část učitelovy duchovní intimity. Ta část, kterou si učitel vždycky odveze z velkého pocitového domova do domova intimity nahmatatelné, byť je jím zanedbatelná část půdního prostoru, učitelem obezděná. Zřejmě proto, že se nachází tak vysoko, nazřeli jsme učitelovo bytí jako imaginativní meteorek míjející se s hmotou, která by jej zastavila. A díkybohu za to. Ten meteorek je krystalického složení vskutku jedinečného. Protože od té doby, co se učitel na půdě zabydlil, je vzácným, když ho krásný den přinutí podkrovní místnost opustit. Ten azyl těla je nikdy nevydýchán, protože opaku brání mužův doslova horečnatý vztah k hudbě. Máme za to, že bychom klesli na roveň ignorantů, kdybychom bez zastavení obešli pasáž, námi považovanou za klenot: „Zatímco hraji na housle, na klavír mě doprovází M. W., moje nejtalentovanější žačka. Zpočátku jsme kolem sebe tápali, naráželi beze smyslu jeden do druhého, ale po nespočetných hodinách, dnech a týdnech úporného sebezničování, fyzického rozštěpování se a slučování, nic mezi námi nezůstalo utajeno, my jsme těm výletům do nedosažitelna propůjčili svá těla a duše, v tom toku sebevyslyšování se obojí navzájem proplétalo, sténalo, zpovídalo, cosi na způsob obětního rituálu Bohu, koupání v řece Nilu, nakonec jsme zůstali stát proti sobě nazí a neoddělitelní, aniž bychom se jeden druhého dotkli jinak, než prostřednictvím rozeznělých nástrojů. Tak to mezi námi bylo, vysvěceni v trní, rozdrápaní, ale zhojitelní.“ Takto píše spisovatel Jiří Klobouk a takový je domov pražského učitele hudby. Půdní to tusculum.

Oč rozdílnou čtenářskou zkušenost učiníme v Kloboukově druhé povídce „Návrat domů“: Je krátká jako sen. Je děsivá jako špatný sen. Je sugestivní tak, že v ní opravdu spatřujeme jeden z častých snových „nočních příběhů“ emigrantů. Ti usilují zbudovat nové, vůči ataku starého však bezmocní. Právě ze starého, rozumějme dřívějšího, se o utečence přetahují city v něm kořenící. Ten, s kterým se poznáme v „Návratu domů“, má před sebou prožitek víc než makabrózní. ON, bezejmenný, zničený hladem a vyčerpáním, se konečně vplíží do rodného domu.

Jsou tady všichni: tatínek, maminka, žena a dvě děti. Všichni. Všichni po smrti.

Také vrah je v domě přítomen: větší člověka, pavouk křižák, symbolizující politický režim. (Pochopí-li čtenář, ponechává spisovatel jen a jen na něm.)

ON, který příběh vypráví, oběti omyje, z prken stluče bedny-rakve, vykope společný hrob a rodinu pohřbí. Zatím v domě se křižák spouští níže a níže, je nade vši pochybnost, že také ON se má stát jeho obětí. Třebas si je toho vědom, ON domov neopustí. Na vetřelce se utrhne: Táhněte! Vraťte se, odkud jste přišel!

Protože se masový vrah zahnat nedal, ON uskutečnil svůj plán: vypil lahvičku jedu. Křižák, netušící, do jaké léčky padl, zakousl do NĚHO kusadla a pil dosud nikdy předtím nepoznanou pochoutku, krev smíchanou s jedem. Zemřeli oba (a my máme za to, že jsme memento Jiřího Klobouka dobře pochopili).

Pravda, na to jsme zapomněli: spisovateli stačily tři stránky...

V námi vybrané třetí povídce Klobouk pozval své čtenáře na poválečnou Rus. Jak název napovídá – „Ruská trojka“ – tři osoby obrazí společenskou situaci velké země. Respektive tři osoby, a také tři koně – dva v podstatě všemu odevzdaní, jeden – Safír - svobody a volnosti lačný. Ten třetí má v povídce, jak se čtenář dovtípil, význam alegorický.

Kuzma Kuzmin, válečný, dost a dost zlenivělý invalida, žije v polozchátralé dřevěné, plechem záplatované chalupě s doškovou střechou a tíží ho snad jen to jediné: Evropu proválčil od východu na západ a z jihu na sever. Ovšem o rodné zemi, tak o té by mnoho vypravovat nemohl. Ke každé delší cestě potřebuje úřední povolení a on už s úřady nechce pranic mít. A tak žije nevšímavě své dny. Jen občas spřáhne trojku a vyrazí za Matrjonou. Když má hodně dobrou náladu, jen tak vypustí koně z výběhu či ze stodoly, ať se proběhnou v provoněné krajině. Zvláště pro Safíra je to svátek, vždyť noc co noc zkouší probít se kopyty z obklíčení na svobodu.

Kteréhosi dne se přihodí neobvyklá věc: zahučí motor a pak se ozvou dva hlasy...

... Komisaři, ti s tím nedělají žádné cavyky: Kuzmo. „Přijeli jsme ti oznámit, že rozhodnutí padlo na tebe. Čeká tě plnění čestného úkolu.“ „- - -?“ „Budeš hlídat spisovatele.“ (Safír ve stodole zaržál.)

Kuzma se dozví, že po cestě vedoucí kolem jeho chalupy do údolí bude chodívat do poslední chalupy spisovatel. Ten spisovatel je nepřítel, a kdykoliv a s kýmkoli invalidovu chalupu mine, on, Kuzma, ihned zatelefonuje zprávu. (Ani trochu, vůbec, vůbec se mi do toho nechce!)

Kam půjdeš, až tě odtud vyhodíme? (Z mého domova?) Nebuď hlupák, každý měsíc dostaneš sto rublů. (Sto rublů?! Konečně se ožením s Matrjonou!) Tak. Sto rublů každý měsíc. (Shodím došky, jsou prohnilé! Pořídím břidlicové tašky!) Dostaneš telefon. (Já budu mít telefon?!) Telefonuj od rána do večera. Nebude tě to stát ani kopějku. (Ani se nerozloučili... Ani ruce mi nepodali ...)

Spěchal podělit se o své štěstí s Matrjonou – hedvábný sníh se rozstřikoval pod koňskými kopyty...

... Když měli Matrjona s Kuzmou po všem, Kuzma Kuzmič přikryl Matrjonu a Safíra vyvedl na kopec za vesnicí. Tam střelil. Tam zabil.

Zbylo inferno.

*

Jiří Klobouk měl všechny předpoklady vyrůst ve spisovatele hodného toho pojmenování. V septimě ho v rodném Uherském Hradišti vyloučili z gymnázia pro kázeňský přestupek (1950). Odmaturoval tedy na dvanáctiletce v Gottwaldově (1953) po předešlé roční praxi dělníka. Po dvouleté vojenské službě v Opavě (1953-55) studoval dva roky vysokou školu (1955-57) a než se stal televizním kameramanem (1963), byl skladníkem, horníkem, osvětlovačem, studentem večerní školy FAMU. V říjnu 1968 emigroval a po peripetiích zakotvil v Ottawě – jako kameraman a spisovatel.

Jiří Klobouk měl všechny předpoklady psát znamenité povídky. Nadiktovaly mu je zkušenosti. Jeho první literární pokusy vznikaly již na konci padesátých let, ale tiskařskou čerň poznaly, až když autor dlel v exilu. Povídky, jichž jsme si dnes všímali, napsal Jiří Klobouk v sedmdesátých letech.