To tvrdil filozof Sartre.

Podle (dnes už) klasika hrůzy Stephena Kinga (nar. 1947) je však prý peklem spíš opakování" – a věřím, napsal, že jsme každý úplně sám a každý hluboký, trvalý vztah je jen iluzí..

1.

Roku 2003 pak převzal dokonce i medaili americké National Book Foundation (2003). Tu si tou dobou doma schovávali už i dramatik Arthur Miller nebo romanopisec Philip Roth, a tak někteří literární kritici mínili, že to dotyčnou cenu znevážilo. Nesmysl! Protože King vyniká nejen počtem prodaných výtisků (a miliónovými honoráři), ale i literární úrovní, ba dokonce úrovní určité morálky, která není ani zdaleka vlastní všem autorům hororového žánru (a teď má dejme tomu na mysli i režiséry a filmy jako Hostel).

Pravda je ovšem i to, že valnou část života King prožil stylem "regulérního grafomana", abychom to bez okolků pojmenovali, anebo tedy přinejmenším naplňováním své potřeby tvořit i patnáct hodin denně (a jako jiní dýchají). Dobře, TO vše však ještě vůbec neznamená, že by plody mánie byly kupř. samoúčelné. Ubohé. Trapné. A podobně. Ne, to vůbec nejsou.

A pravda, King kdysi i přiznal, že se psaním "udržuje v příčetném stavu". A co? Svého vlastního démona alkoholu a drog přece překonal. A také on by jistě podepsal výrok, že vlastně stále jen "závodí se světem“, jak o tom píše už jeho větší předchůdce Bradbury (nar. 1920).

2.

„Věřte, že není snadné napsat působivý horor ve světě horším, než ta nejděsivější fikce,“ nechal se Stephen King rovněž slyšet. "Ale já musím." A tak píše. A píše. A imaginární hrůzy si vymýšlí ještě dnes. "Musíme to dělat, aby nám pomohly čelit hrůzám reálným,“ je přesvědčen, a přece se reality ve svých dílech pranic neleká a uchovává ji tam a mnohdy snad i úplně všechnu (viz protifašistický Nadaný žák, 1982).

Na druhé straně... však SK také prohlásil, že mu veškerá realita "může zůstat ukradena. Pro představivost totiž znamená to, co olšový kolík pro upíra.“ Snad má i "recht", a přece... Již co hoch sbíral až zatraceně reálné fotky masových vrahů a jeho kariéra je přece dojista životním bojem s velice doširoka rozevřenýma očima a odklopeným hledím, ne? To je otázka!

Ale vcelku bych řekl, že píše i žije podle dobré lekce, kterou i nám udělil svou adaptací hinduistické bajky Žebrák a diamant (česky 2004 v knize Pátá čtvrtina).

A CO je vlastně fikce? ptá se taky. A odpovídá: Pravda uvnitř lži.

Právě parafrází těch zahájil i To (1986), jeden ze svých nejslavnějších a snad i nejlepších románů, který mnozí jeho obdivovatelé označují, za "vůbec nejlepší hororový román všech dob". Pozor však opět. Mistr King nezůstává úplně neproměnný a čistě hororový a mezi jeho nesčetnými díly tudíž vyštracháme i opravdickou kosmickou sci-fi povídku Jsem brána, i když, pravda, jinak spíš tíhne k fantasy.

To... tedy... tíhne! A dokonce i jeho "mimozemšťanský" román Tommyknockeři (1987) je do vysoké míry (a já myslím, že až nescifoidní míry) jen a pouze alegorií drogové a alkoholové závislosti. Jistě, pozoruhodný pohled na plynutí času jako dimenze poskytli už Časožrouti (1990), nicméně nejsou pro něj opravdu moc typičtí. Nerad vysvětluji, vysvětlil by vám to sám. A proto ne sci-fi!

A třeba politika? Ani ona není jeho tématem (ta už vůbec ne) a spíš velikou výjimkou zůstal učitel (a telepat) v románu Mrtvá zóna (1979), který mj. předpovídá atentát. Už je to ovšem tak, že King napsal i tohle a jistě to není náhodou, že se právě Mrtvá zóna se díky postavě prolhaného amerického politika stala i vůbec první kingovkou přeloženou a vydanou v někdejším Československu (1987), tedy konkrétně na Slovensku.

3.

A dnes? Jak víme, King zvolnil. Už tolik nepíše. Nepřehání to. Vadí nám to?

To je otázka.

Stačil toho přece vytvořit už požehnaně, ne, a je působivé, nakolik jsou četné jeho prózy navzájem, i kdyby třeba pouze nenápadně, provázány. Tak například duše plachého policejního maniaka a vraha dívek z Mrtvé zóny (když už jsme u ní) se vtělila do psiska Cuja z jiného románu (1981). A Mrtvá zóna je i prvním příběhem o městečku Castle Rock, jakémsi modýlku společnosti. Cyklus pak navíc pokračuje i románem Nezbytné věci (1991), který pravděpodobně inspirovala Capoteho povídka Ručně vyřezávané rakvičky (1975) a „fotografickým" hororem Sluneční pes (1990) a povídkou Přerůstá vás (1993) a... A hltáte-li Kinga a ještě i třeba sledujete filmové adaptace jeho děl, tak brzy postřehnete, že ho sice realita asi přece jenom interesuje, i tak se ale rád inspiruje knihami... a filmy. A filmové horory ostatně pilně i sbíral anebo ještě sbírá a vůbec, i počet filmů natočených podle jeho předloh už velmi dávno překročil číslo sto. No, není to úžasné?

4.

Narodil v Maine. Tam i žije.

Když mu byli dva roky, otec si "odskočil pro cigarety". Navždycky. Ale po letech prý ho syn zahlédl v televizní reportáži z převratu ve státě Kongo.

V dětství údajně věřil všemu a šestý rok života prostonal a pročetl, což bylo bezesporu klíčovým momentem. Za druhé pak i to, že televizi poznal až v deseti, zatímco do té chvíle se jeho fantazie vyvíjela jen prostřednictvím písmen. A sluchu a rozhlasu ovšem – a také biografu, pravda. Komupak však se to ještě dnes poštěstí! Mému synovi už to nevyšlo a mně taky ne.

K psaní poté Kinga přistrčila matka, když mu... prostě koupila stroj. Svoji prvou sci-fi nabídl King slavnému Forrestu Ackermanovi (1960) a brzy nato debutoval v neoficiální tiskovině novelou Byl jsem dospívajícím vykradačem hrobů.

Ve třinácti si poprvé vydělal devět dolarů prodejem vlastní prozaické verze Cormanova filmového hororu Jáma a kyvadlo (1961) a navzdory psavé horečce, která se jej čím dál intenzivněji zmocňovala, i úspěšně vychodil universitu (1966-70), kde potkal i svou ženu Tabithu, dnes taky plodnou spisovatelku. Roku 1967 pak definitivně debutoval povídkou Skleněná podlaha. Krátce taky učil angličtinu, ale pracoval rovněž v prádelně a právě když jeho matka podléhala rakovině dělohy, debutoval (konečně) i knižně, a to „menstruačním“ románem o školní netoleranci Carrie (1974) alias příběhem o telekinetickém vzbouření se ošklivého káčátka proti bigotní matce, spolužákům i... celému světu.

Nato už vydával knihu za knihou. A další verzí Carrie se vlastně stala i Žhářka (1980) čili román osmiletého děvčete schopného tzv. pyrokineze.

Ještě před ním však vzniklo např. i Prokletí Salemu (1975) uvedené citátem z díla klasičky hororu Shirley Jacksonové (1919-1965): Žádný živý organismus nemůže dlouho existovat pouze v podmínkách naprosté reality, aniž by nezešílel. A vzor Prokletí Salemu?

Je jím ovšem Dracula. King ho však „úplně rozebral a znovu složil“.

Pokračoval v kariéře románem Osvícení (1977), kde poprvé nastolil i téma vlastního psaní. Tuto pozoruhodnou knihu uvedl slovy Poeovy Masky červené smrti, původně však Goyovými: Spánek rozumu plodí monstra!

„A co vy? Věříte v Boha?“ vzbudil ho pak noční telefonát (3.00). Co to? Byl to jen režisér Kubrick, když Osvícení natáčel, a poté, co uslyšel ve sluchátku rozespalé Kingovo „ano“, zase zavěsil. Se slovy: „To jsem si myslel.“

I kdyby však nad námi nikdo nebyl, tak King se (alespoň) přiznává, že se u něj „potřeštěnost a hluboce konzervativní světonázor vinou k sobě jak vlásky v copu“.Ale vraťme se k jeho dílům o psaní.

V Misery (1987), tedy knize uvedené Montaignovým výrokem psaní nepřináší utrpení, ale rodí se z něj, se autorovo alter ego střetává s fanatickou fanynkou právě ve chvíli, kdy se ve snaze o „vysoké umění“ zpronevěřilo vlastnímu (a léty prověřenému) brakostylu.

V sebezpytování King poté urputně pokračoval i ve Skrytém okně do skryté zahrady (1990) o spisovatelově střetnutí se zlodějem nápadů (přičemž jde zároveň i o jakousi novou verzi legendárního Psycha) a v Temné půli (1989), když líčil souboj literárního tvůrce se zhmotněním jeho vlastního pseudonymu.

„Děkuji za pomoc a inspiraci Richardu Bachmanovi,“ čteme zde úvodem, přičemž pod Bachmanovým jménem vydal King od roku 1975 i sedm dalších knížek počínaje Vztekem, přičemž tři nebo čtyři napsal už před Carrie.

5.

Pravda, Bachman mu k literárním cenám právě nepomohl... a stejně tak existují i méně podařené kingovky, to si přiznejme. Takovou Christinu (1983), tedy příběh zabijáckého auťáku, kritici přímo rozcupovali a... Lépe píše srdcem než mozkem! dala by se možná ona oponentura shrnout. Stephen navíc vzápětí dost selhal i jako filmový režisér – své vlastní povídky Náklaďáky, ale – taky pravda - lépe už si poradil při práci na klipu svých oblíbených Deep Purple. Posléze však rozumně s těmito excesy přestal a zůstává jen u občasné tvorby scénářů.

Ani ty však asi nebudou tím pravým ořechovým pro pána, který sice umí i skvělé povídky, očividně však tíhne k rozmáchlosti, jakou dokládá i postkatastrofický epos Svědectví (1978) poskytující bez přerušení 900 stran kondenzované hrůzy (a lidstvo decimující chřipky). A jen málo s čím je souměřitelná i epopej Temná věž. Od roku 1982, kdy vyšel první díl, ji doplnilo šest dalších svazků a ještě jedna povídka, přičemž psát to celé King začal už kdysi na univerzitě. I tohle dílo se navíc napojuje na jiné Kingovy příběhy a vystupuje v něm dokonce i on sám...

6.

Vedle těchto obrů... napsal ovšem i kratší a vyloženě dobré knihy.

Jsou to například podivuhodné romány o trpitelkách: Dolores Claibornová (1992), Geraldova hra (1992) a Rose Madder (1995). Poslední byl kupodivu čtenářsky dost neúspěšný.

Ne, Charlesem Dickensem dneška nejsem, smutní King. Jsou jím Irving nebo Rushdie. A má jistě pravdu, i tak se však právě k dickensovskému stylu knížky na pokračování přihlásil vynikající Zelenou mílí (1996-97, 6 dílů) a báječná povídka Rita Hayworthová a vykoupení z věznice Shawshank (1982) se k tomuto vězeňskému románu tematicky druží...

S kamarádem, spisovatelem Peterem Straubem (nar. 1943) vytvořil zas King díla Talisman (1984) a Černý dům (2001), přičemž Straubovi a jeho ženě Susan připsal i „porodní" povídku Dýchací metoda (1982) a jejich synkovi svou fantasy Dračí oči (1987). A prováděl opět i další experimenty.

Např. roku 1996 vydal dvě knihy naráz v jediné fólii: Beznaděj a Strážce zákona. Druhou ovšem "napsal Richard Bachman“.

Hned nato překvapil King svět svým únikem z nakladatelství Viking ke Scribnerům, a tam vydal Holčičku, která měla ráda Toma Gordona (1999), tedy realistický příběh dívky, která zabloudila v lese a je pronásledována čímsi, co působí na čtenáře od počátku značně fantaskně, i když je nakonec "jenom"...

Nevoli nakladatelů vzbudila Kingova chuť vydat prózu na internetu, o což se poloúspěšně pokusil, ale došlo i k něčemu ještě horšímu. Právě... když v létě 1999 psal knížku plnou dopravních nehod Z buicku 8 (2002), srazila ho na stálém vycházkovém okruhu dodávka řízená jistým Bryanem Smithem, bratrem to policisty (zřejmě náhoda).

Muž tábořil nedaleko domu Kingových. Údajně si vyjel "pro pár tyčinek Mars“, ale místo volantu se jako pako věnoval psisku jménem Střela (a roku 2000 vydá ovšem King i Jízdu na Střele). To psisko se bohužel nacházelo na zadním sedadle a Smith se obracel, zatímco v táboře na ně čekal i druhý jeho pejsánek Pistole. Auto srazilo Kinga, ale chvála bohu to přežil, i když o fous, zatímco Bryan Smith se - podle všeho - posléze čímsi předávkoval... a zemřel. A jeho vůz? King ho prý nechal "pro jistotu" sešrotovat.

Jistě i v důsledku oné nehody vyhlásil pak roku 2002 "konec psaní", kteréžto rozhodnutí naštěstí nedodržel, i když titul sbírky Všechno je definitivní (2002) napovídal mnohé. Od té doby však už uplynulo skoro sedm let a Mistr tvoří, jak víme, dál, i když, pravda, pomaleji. Meze si však neklade a mimo jiné už i prokázal, že umí klasickou gangsterku (povídka Pátá čtvrtina), tradiční holmesovku (Doktorův případ) i story ve stylu Rosse MacDonalda či Raymonda Chandlera (Poslední Umneyho případ). Úžasná je také povídka Smrt Jacka Hamiltona, jinak příspěvek k historii amerických gangů třicátých let. Konkrétně je to doplněk k bádání v osudech Johnnyho Dillingera a nápaditě, ale vcelku pietně tu King vyplnil dějem posledních pár dnů, které v životě tohoto amerického Robina Hooda zůstaly nezmapovanou neznámou. I vyvrátil legendu, že byl místo Dillingera zastřelen před kinem pouhý dvojník.

A proč bandita v posledních týdnech života podivně přibral? I to je vysvětleno. I to, jak přišel k čerstvému zranění na tváři. Postřelil se totiž omylem sám, když věrnému, ale bohužel umírajícímu kamarádovi Hamiltonovi předváděl chůzi po rukou.

7.

A probírejme se Kingovými povídkami ještě dál. Opravdu hrůzným krvákem z prostředí jihoamerické diktatury je Místnost smrti, Stephen však umí napodobit i mnohé své legendární předchůdce na poli hororu. A tak je Prokletí jeruzalémské připomínkou makabrozit H. P. Lovecrafta, jehož vliv ale nepopřou ani povídky Šedá hmota či Crouch End. Druhá z nich připomíná navíc i dílka Cliva Barkera.

Vcelku kouzelnými pak zůstávají i „kuřácké“ povídky Nekuřáci a Desátníci a Víte, že tam mají pekelně dobrou kapelu? je zase jakousi poctou rocku.

A poeovské téma předčasného pohřbu? Zastoupeno Pitevním sálem číslo čtyři.

Jistě, SK má i sklony k rozmáchlosti, jeho povídky však jsou mnohdy i lepší než epopeje a zvládá i ty bradburyovské o dětech. Taťka je příběh obchodníka s děcky, který osudným omylem unesl upírova syna - a dobře mu tak! Kuttnerově povídce Byl to démon (1965) se pro změnu podobá Dům v Javorové ulici, tedy stavba, již děti nakonec bohorovně odpálí až do vesmíru. Jako raketu, víte?! A úplně mistrnou parafrází Poeova Sudu Amontillada (1846) je samozřejmě Dolanův cadillac alias detailní návod, jak pohřbít za plné jízdy a na silnici automobil i s gangem!

A "odpověď" na slavnou povídku Daniela Keyese Růže pro Algernon (1959)? Stal se jí Konec celé patálie. A pod vlivem Hawthornova Mladého hospodáře Browna (1835) čili „jedné z deseti nejlepších povídek, co kdy napsal Američan“ (King), vznikl Pán v černém obleku, opravdu hrůzný. A mimodimenziální Zkratka paní Toddové o bludišti silniček? Je ovšem zase vtipná.

Prostředím jsou s ní spřízněné i Kukuřičné děti, které - stejně jako Mrtví se někdy vracejí - podnítily mnohadílné filmové série. Psychologicky víc než obstojí i „záchodová duchařina“ Tenisky a mistrnou studií sebevražedné samoty cesťáka je Vše, co miluješ, ztratí se v dáli.

V některých dílech ovšem King výrazně uplatnil i autobiografické motivy. Kde?

Především v ceněné novele Tělo (1982), ale také v povídce Nona (1985) a ovšem i v románu Pytel kostí (1998), kterým se očividně pokoušel o „něco víc“ (a na chvíli i podoben Johnu Irvingovi).

8.

Ale dost, stačí, neskončili bychom nikdy. A Kingovi už zatím osmým rokem „nabíhá“ třetí miliarda prodaných výtisků. Stačí to jemu? A co ještě napíše?

Nevíme.

Už sice kdysi doznal sklon k dlouhým obdobím nicnedělání následovaným časy šíleného pracovního zápalu, ale tentokrát už asi na tu druhou fázi nedojde a... Útlum bude pokračovat.

Ale je to opravdu útlum?

Sotva! A King, který věří v nezdolnost lidského srdce a absolutní platnost lásky, odpovídá i stále stejně na onu starou otázku: A proč jste se rozhodl psát zrovna na hrůzná témata? Slovy: A proč myslíte, že mám na vybranou?

(Více viz také stručnější Astononův článek ke Kingovým šedesátinám Královské jméno i úspěch z 24. 9. 2007)