Pokud budeme za akademický román (také zvaný universitní román nebo kampusový román) považovat literární žánr situovaný do prostředí vysokých škol, líčící často s humorem život studentů a akademiků, jejich ambice, vztahy a konflikty, pak dotazovat se na český akademický román je otázka čistě řečnická. Odpověď na ni je známá. Možná by se o tom dalo diskutovat, ale z pohledu autora je odpověď jednoznačná. Český akademický román neexistuje.

Jistě bychom našli řadu českých románů s postavami z vysokoškolského prostředí, ale to samo o sobě na klasický žánr akademického románu nestačí. Nezbytný je humorný pohled na vážně se navenek tvářící uzavřený svět vědy. Humor by se měl pojit s dramatičností. Je to o hledání identity a uplatnění. I směšné figurky mohou mít velké ambice.

Prototypem akademického románu je Šťastný Jim (Lucky Jim) anglického spisovatele Kingsleyho Amise vydaný v roce 1954. Kingsley se řadí k anglické literární skupině zvané Rozhněvaní mladí muži (Angry Young Men). V češtině Šťastný Jim poprvé vyšel v roce 1959 a pak ještě čtyřikrát, naposled v roce 2011. Jeho děj se odehrává na nejmenované provinční universitě kolem roku 1950. Mladý muž James (Jim), který se vrátil z války, zápolí s neochotným profesorem dějin středověku Welchem. Snaží se dosáhnout trvalého jmenování. Welch si stále plete jeho jméno, zaměstnává ho nesmyslnými úkoly a vše vyvrcholí požadavkem, aby na veřejné akci university měl přednášku. Téma určí profesor sám. Jim přednáší v silně podnapilém stavu, přednáška má sice u obecenstva úspěch, ale následujícího dne dostává Jim od Welche dopis, který je koncem Jimových ambicí uplatnit se na akademické půdě. Jeho zaměstnanecký poměr nebude prodloužen, má zlikvidovat své záležitosti a co nejrychleji odjet. Další ranou pro Jima je zjištění, že jeho odborný článek, který měl podepřít trvalé jmenování, mu šéfredaktor časopisu ukradl, vydal v zahraničí pod svým jménem a získal tak profesuru. V jeden den se mu zhroutil celý svět. Zcela doražen opouští Jim universitu, avšak v tom samém jediném dni získává lukrativní místo v Londýně v soukromé sféře, o něž se ucházel neschopný Welchův syn Bertrand a také Bertrandovu dívku Kristínu.

Dalším příkladem je britský humoristický román známý u nás pod názvem Hostující profesoři (Changing Places) od Davida Lodgeho z roku 1975. Popisuje zážitky dvou hostujících profesorů na universitách ve fiktivních městech v Anglii a USA v roce 1969. Česky vyšel v roce 1980 a pak ještě několikrát, naposled v roce 2008.

Jestliže v české literatuře tento žánr své zastoupení nemá, nabízí se otázka, proč tomu tak je. V poválečných letech se intelektuál nestal součástí sebevědomé elity. Může za tím být nejistá pozice intelektuála? Příčina by tak byla na straně autorů. Tomu ale odporuje skutečnost, že autoři českých humoristických románů byli dostatečně sebevědomí, když svou schopnost prokázali v jiných žánrech. Jsou zde jiné aspekty.

Akademický román je psán „zevnitř“ instituce. Potřebuje mít ve svém ději někoho „uvnitř“ systému, někoho, kdo je schopen sebeironie. Český humor je ale založen na tom, že autor si dělá legraci, aniž by do systému, z něhož si dělá legraci, patřil, měl s ním spojené ambice a chtěl se v něm uplatnit. Typické jsou romány z vojenského prostředí. Akademický román může napsat jen ten, kdo se v akademickém prostředí vyzná, má vlastní zkušenosti, nadhled a schopnost sebeironie. Neexistence českého akademického románu by pak byla důsledkem toho, že zde není tradice akademiků schopných sebeironie. Kdo u nás jednou tím prostředím projde, bere se příliš vážně.

Také lze uvažovat o tom, že v porovnání s akademickými romány anglické literatury by české pokusy o tento žánr neobstály. Prostředí kampusů jak je popisoval Kingsley Amis bylo naprosto odlišné od prostředí českých vysokých škol. O ambicích nebo dokonce elitách zde bylo neslušné mluvit, natož o nich psát v humoristických románech. Chybějící předpoklad akademického románu – sebeironie zevnitř spojená s ambicemi byl tak vnucen vnějšími okolnostmi.

Může to být i tak, že problém není v autorech a nedostatku sebeironie, ale v tom, že u nás nevznikla čtenářská poptávka po akademickém románu. Pouze malá část čtenářů měla vlastní zkušenosti s akademickým prostředím. Představa takřka nekonečného seriálu z akademického prostředí je zcela absurdní. Nikoho by to nezajímalo. Na rozdíl od lékařského prostředí. V některých knihovnách jsou celé stěny s knihami z lékařského prostředí, které jsou srozumitelné každému, alespoň jejich čtenáři si to myslí. Každý si umí věci z prostředí ordinací a nemocnic představit, automaticky se „prodává příběh“, zatímco příběhy postav v kampusovém románu mohou být málo pochopitelné.

Universita není pro většinu čtenářů čitelný svět. V Británii byla v poválečném období universita běžnou zkušeností velké části střední třídy. Sdíleli představu, jak vypadá život v koleji, jak fungují akademické intriky a žánr byl zajímavý ještě než se čtenář pustil do čtení. Sliboval zábavu: směšnost vzdělaných lidí, zákulisí „elity“. Malé věci byly hodné velkého vyprávění (kdo dostane místo, kdo pronese skandální přednášku). U nás by žánr českého akademického románu nic takového čtenáři nemohl slibovat. Zřejmě z toho důvodu se v domácí literatuře neprosadil. Pokud někdo v 50. letech četl Šťastného Jima nebo v 60. letech viděl stejnojmennou televizní inscenaci, bylo to zábavné, protože to bylo „tam“, ale v českém prostředí se o tom nadalo ani uvažovat. V české literatuře nevznikl akademický román, protože akademický svět nebyl sdíleně vnímaný jako dostatečně zajímavý, typický a čtenářsky slibný objekt vyprávění. A zřejmě je tomu tak dodnes.