1.

Pseudoliterární styl brakopisce Slávy Václava Jelínka využitý posledního června 2008 i Neviditelným psem připomněl toho dne znalému komentátorovi článků Baghírovi památný Krvavý román (1924) Josefa Váchala (1884-1969) zfilmovaný roku 1993 Jaroslavem Brabcem, už předtím ale nadšencem Ladislavem Horáčkem - přičemž roku 1994 vyšla i poutavá audioverze v podání Leoše Suchařípy. Nežli tuto knihu otevřeme, věnujme aspoň pár vět jejímu autorovi a jiným jeho dílům. Pár vět, domnívám se, postačí, protože už o Váchalovi dost napsali jiní.

Konkrétně Marie Bajerová, jejíž O Josefu Váchalovi (1971) vyšlo v prvním autorizovaném vydání až roku 1991, a Jiří Olič, jehož … nejlépe tlačiti vlastní káru sám se dočkalo prvního nesamizdatového vydání až roku 1993. K tomu připojme i dvěstěstránkový sborník ze sympózia v Klatovech (2007) a například vlastní Váchalovy Paměti Josefa Váchala, dřevorytce (1995).

2.

Sám si (co se vlastních Váchalových prací týče) obzvlášť cením jeho Cyklu dřevorytů k chvále geniálních lékařů a ranhojičů (1912) a co plzeňský rodák vzpomenu taky na první světovou válku, která jím otřásla a již částečně prožil právě v Plzni. Do těch současných válek ale nyní - i na Baghírův popud – plivněme, a to právě pověstnými krvavými romány a románky, ke kterým se Váchal s nepochybnou láskou vracel až do konce svých dnů, jak dosvědčují i jeho Deníky (1998)…

3.

Byl jejich výstředním sběratelem a přítelem a nic to nemění na tom, že zůstává otevřen také literatuře úplně nové – a viz třeba také jím čtený Saroyanův Wesley Jackson (1947, česky 1948)… Přesto hájil brak neúnavně a „vždyť i Henryk Ibsen ho doma měl“, jak neopomněl zdůraznit. Hájil škvár – a jásal nad ním!

„Surovost krváku?“ diví se roku 1924 právě v Krvavém románu, respektive v jeho předmluvě. „Není jí! Denní události okolo nás předstihují drastičností, rafinovaností a šeredností i banální ubohosti těch nejvelkolepějších krváků… Skutečnost daleko předčí nejsmutnější fantazii a úroveň krvavých románů nikdy neklesla pod normál špatnosti. Dnes, kdy literatura přináší čtenářům pod pláštěm umění ty nejkrvavější senzačnosti a kdy biografy prohlubují zesurovění lidu, jest nesmyslem ukazovat na krvavé romány jako na znemravňovatele duší!“

A Váchal pokračuje i konkrétněji:

„Historické knihy přinášejí na sto stranách osmdesát vražd a krváky na osmi stech stranách i jenom jedinou, s počtem násilných smrtí není to zde tedy tak hrozné. Mezi sto krvasy našel jsem jen tucet, kde počet vražd přesáhl padesát. Historie národů a kroniky jsou pravé krváky a masakry se jen hemží. V Církevním dějepisu doktora Kryštůfka napočítal jsem na 3302 stranách zaznamenání o 480 000 vraždách. A nevinné, cudné dívky, o jakých se zhusta v krvavých románech jednalo? Neexistují více.“

4.

Josef Váchal vždy vychvaloval „svobodnou duši krváku“ a v textu svého vlastního Krvavého románu zrovna tak svobodně (i ve velikém poklidu) rozebral třeba i vlastní sazečské chyby z úvodních stran téhož svazku. „A krvák slaví silná individua a reky neznající překážek,“ cenil si - a poté, co omylem otiskl podruhé tutéž ilustraci, tak podle ní jednoduše změnil děj – a bylo po překážce…

Vůbec první povídkovou bibliofilii nazvanou Z rituálu toledských haeretiků listy některé o příchodu páně jednající vydal už roku 1911.

Následovaly mj. tituly Nový pekelný žaltář aneb Diwowé ďábelští (1913), Mystika čichu (1920), Dokonalá magie budoucnosti (1922), Vysoce užitečná a mravní knížka aneb Kuriositník... (1926), dále rouhavý pseudoteologický pamflet Koruna bludařstva (napsán 1926), vizuálně delirický Mor v Korčule (1927), básnický pamflet na černou magii Čarodějnická kuchyně (1928), Deset příběhů o psech (1931, psy zbožňoval), Hroznobraní z národa role viničné (1935), Prasata pod nůž (1936), In name satanas (1936) a Ďáblova odstředivka čili Uvedení do mysteria knihoznaček (1941). Jeho Kázání proti hříchu spěšnosti (1939) připomíná Stevensonovu Obranu zahalečů a moc hezkou parafrází Edgara Allana Poea jest „Váchalův Havran dle světoznámého vzoru přejinačený s velmi vtipně na nové brdo upraveným nevermore“ (1937). A podobně tento borec parodoval i Máchův Máj a provokativně stavěl až vysoko nad něj „krvavého“ Christiana Heinricha Spiesse, o kterém si povíme jindy... Zcela kultovně poté Váchal pojal i svůj rodný kraj v Očarované Šumavě (1929) a také v Šumavě umírající a romantické (1931) vzývající do jisté míry i nadpřirozeno.

5.

Nadpřirozeno, které mu vždycky bylo více než blízké…

Už jeho otec Šimon „Lyžec“ (bratranec Alšův) ostatně tíhl k okultnu.

A vydařený syn? Už jako dítě v horečkách snil, jak před ním tančí „tisíce ďáblíků růžových“ a ve svém literárně vrcholném roce 1924 poté pracoval střídavě na Krvavém románu i na Ďáblově zahrádce aneb Přírodopisu strašidel, což je nejen podle mého názoru kniha více než přínosná.

A zda vůbec našel v této oblasti napodobitele?

Tak to zase ano, jediným nebyl. Ale třeba „sběratelé strašidel“ se už pokaždé vyskytovali na docela jinačí úrovni, vždyť…

Doložím to teď jen stručně, abych příliš neodbočoval!

Už jako kluka mě zaujal i jakýsi „socialistický“ pandán k Ďáblově zahrádce, tj. Bubáci aneb Malý přírodopis duchů, přízraků a strašidel (1961), jehož autorem byl Radovan Krátký (1921–1973). Také tato tlustá bichle stojí do značné míry na ilustracích, ovšem v tomto případě Miroslava Váši – a více o její nedostupnosti odhalíte zde.

Nu, a Jiří Winter-Neprakta zase roku 1992 vyzdobil Tajemný svět strašidel Jiřího Pechy a beletrizovanou encyklopedí strašáků venkova jsou kromě toho už Dva nezbedníci (1947) od Josefa Jahody (1872– 1946) – doporučuji!

Znát ale můžeme i vysoce hutnou kapitolu Bytosti neskutečné z Vondráčkova a Holubova pověstného díla Fantastické a magické z hlediska psychiatrie (1968) anebo dosti kvalitní hesla z Nakonečného Lexikonu magie (1993).

Skromněji pak byla už pojata Přehlídka tajemna od Martina Stejskala (nar. 1944) v jeho Průvodci po magických místech Československa (1991). Zato sem dobrý Stejskal vřadil i hesla jako sabat, templáři, poklady, alchymie, megality, tajné chodby anebo zázračné prameny…

Nu, a v dnes už poněkud vykopávkovém časopise Co vás zajímá uveřejňoval již roku 1987 milou abecedu pohádkových bytostí taky Jan Kováč.

A Borgesova Fantastická zoologie (česky 1988)? I ta se ovšem pohybuje na obdobném poli…

Konečně připomeňme i obsažný Bestiář (2003) od Luboše Antonína, i když také on se tématu strašidel dotýká pouze určitým svým cípem. Ani tento mnou předestřený seznámek ale naštěstí na svébytné poetičnosti Ďáblovy zahrádky pranic nemění!

I když, pravda, pozor, Váchal občas i mystifikuje, a naopak, jindy pravdu filištínsky prodá v obalu výmyslu…

6.

A teď už hurá, zpátky ke krvavým románům, na jejichž vlivy jsme posledně narazili až u Boba Hurikána… Již roku 1908 si Váchal v tisku přečetl: „Byl cele oddán pití a četbě krvavých románů. Snil nad nimi dlouho do noci a častokrát zhasil lampu a pobíhal po světnici volaje pateticky: Já jsem Rinaldo Rinaldini, já jsem Roza Šandor. Soudní komise, jež po vraždě do světnice vstoupila, našla na stole rozečtený román Pražský kat.“

Hezké, ne? Ale právě proti takovýmto obviněním Váchal brojil a sbíral krváky lačně a doporučoval je. „Ve svém seznamu jsem však řadu zajímavých krváčků schválně neuvedl,“ tvrdí na konci předmluvy ke Krvavému románu poněkud alibisticky. „Naši vnuci ať zaplesají, až přijdou na některý z anachronismů.“

I plesám i neplesám, ale každopádně jsem pro vás vybral pár Váchalem tak adorovaných titulů a ještě seznam i doplňuji…

7.

Z jím velebené Spiessovy éry připomeňme hlavně Rinalda Rinaldiniho (1797–1800) od Goethova švagra Christiana Augusta Vulpiuse (1762–1827) a autor jedné z českých kronik F. A. Pabst sepsal zase dílo Plzenští rytíři aneb Odplata udatnosti (1799).

Ty Váchalem vyloženě preferované „krvasy“ však v Čechách vycházely až v letech 1850–1905. Namátkou: Vídeňský kat (1873),

Pražský kat čili Tajemný soud a jeho hrůzy,

šestidílné Petrohradské pelechy (1868),

Zakuklený princ čili Pařížská náměsíčnice (1873–1874),

Tajnosti klášterů neapolských (1865),

Král moře a spanilá Senta (1880),

Krvavá svatba aneb Mořský loupežník benátský (1874),

Tajemná nevěsta (1870) od Julia Conarda,

Barbara Ubriková, nevinně vězněná jeptiška,

Krásná kajícnice (1871) od Reinfelse,

Zákeřníci ve fraku a kutně čili Kdo s koho, ten s toho (1867) od Arthura Storcha

a Princezska a kardinál (1877) z pera „doktora Rafaela“, jenž je i původcem Strašidla na zámku Ebersteinu (1871) a Knížete dobrodruha aneb Kletby zrazené lásky (1877)…

Váchal sem dále započetl knižní obžalobu Sabinovu čili Zrádce národa (1872–1874, 3 díly) od Eduarda Ruffera a pan Sabina sám téhož roku klesl k braku knihou Morana čili Svět a jeho nicoty (1874)…

Z dnešního hlediska se pak v téže společnosti velmi zvláštně vyjímá i Mayova šestidílná Lesní Růženka aneb Pronásledování kolem světa, a to včetně románu Pyramida boha Slunce!

8.

K úhlavním předmětům Váchalovy touhy nicméně náležely i tzv. krvasy raubířské, a to: Loupežníci v českých lesích, Pytláci aneb Tajnosti starého hradu, Ďáblova žena čili Řádění tajných lupičů, Krvavé truchlohry aneb Oběti zločinců, Mlýn na lesní samotě, Proklatec v lese tmavém (román kněze), Hrůzný loupežnický příběh aneb Zámek Murrstein…

A také trháky své doby Znamenaný Vaněk a Karel Moor.

Ale vnímejme také, jak často kráčelo o beletrizaci reálu!

Ať už legendárního (předobrazy měli Roza Šandor i Lips Tulian od Kvidona z Felsů zkrácený roku 1994 cimrmanologem Weigelem), anebo reálu jen svou dobu šokujícího (Manželé Schneidrovi, vrahové služebných děvčat, Karásek a Stilner, Černý Beneš aneb Bratrovrah a palič…) Inu, a kouzelnou skupinou jsou i pragensie:

Malostranská hraběnka,

Pražská čarodějnice aneb Mrtvá nevěsta,

Lidolovci a jejich skrýše pod Skotskou baštou,

Spiknutí židů v Praze a ovšem i Tajnosti pražské (1861) z pera Jana Erazima Sojky.

Silně zastoupeny byly ale také oslavné ódy na lidem milovaného Josefa II.:

On a dcera pekaře,

On a krásná zpěvačka,

On a nepřátelé světla,

Prsten císařův...

Vězeň v Andělském hradě od Theodora Scheibeho (autora cyklu Tajnosti Rakouska) líčí pak Josefovo zazdění ve Vatikánu a v devadesátých letech 19. století to byla v Rakousku vůbec nejrozšířenější kniha po Bibli!

I car Ivan Hrozný či královna Isabela Kastilská se dočkali svého přikrášlení šťavnatým krváčkem a tyto braky psali i tací gentlemani soumraku, do kterých už bychom to dneska věru neřekli.

Tak např. tvůrce stovky svazků, britský královský historiograf George Payne Rainsford James (1799–1860) zazářil v Čechách romány Richelieu (1850-1852) a Urození lupiči (1874).

A také „tajnosti papežů“ lákaly (Papežova dcera, Papežův syn i Papež v sukních) a hrdinou lidu už tenkrát býval autor prášilského Deníku (1789–1790) Matúš Móric Beňovský (1746–1786) alias král Madagaskaru.

A ačkoli to Váchal popírá, taktéž slovutné masakry dějin byly tady kýženou surovinou. Viz Hrůzy Bastily, viz Hrůzy inkvizice a také Černý papež aneb jezovitské pikle u dvora Marie Terezie. A další mistrné opusy:

Královna Draga, záhuba Srbska,

Krvavá Bosna aneb Ukrutnosti mohamedánské… Atd. A mne všechny ty názvy před lety až tak uhranuly, že jsem z nich „nasekal“ i tituly jednotlivých kapitol svého vlastního románku Gotická kobka aneb Třináct milionů způsobů jak zemřít (také o Rinaldu Rinaldinim).

A ptám se: Znáte snad vy děj Váchalovi tak milých děl Erika, lesní princezna anebo Hrabě d´Amoral?

Ani já ne! A přece jsou i tito dva dost bujnými hrdiny mé knihy (t. č. v Pasece).

Nu, a co Vlasta, sirotek z Červeného Hrádku (2757 stran)?

A zdalipak jde o Hrádek u Plzně, kde pak promluvil Milouš Jakeš?

Taky nevím. A ty zbývající zvučné tituly už připomeňme opravdu jen telegraficky:

Černý Ivan aneb Pomsta zrazeného milence,

Červený Beneda,

Marino Marinelli,

Kolovrátkářova dcera,

Prodaná nevěsta aneb Lidokupec amsterodamský,

Kněžourské zrcadlo,

Zazděná jeptiška, Mnichova žena aneb Strašidlo v císařském hradě, Skalní duch aneb Tajné zločiny hraběnky z Walburgu, Strašidlo v zámku Sokolné aneb Zajatá v blázinci, Šedý dům aneb Závěť carova, Nevinně k smrti odsouzená, Opuštěná, Tajemství trestnice svatováclavské, Tajemství zámku Felseku, Tajnosti zednářských lóží, Tajnosti klášterní hrobky, Zakuklený princ čili Pařížská náměsíčnice, Nešťastná oběť krásné hříšnice a V poutech lásky (2905 stran)...

9.

Nu, a za Tajemství zpovědnice (1874) z pera původkyně více než padesáti svazků Klary Mundtové nabízel Váchal roku 1924 „jakýkoli obnos“.

I když byl chudý. A ačkoli…

„Pod první státní podporou on ve hrob klesl,“ jak poznamenal už ve Vlastním epitafu (1923).

A prorokem v tomto případě skutečně byl. Zemřel jen pět dní po svém jmenování zasloužilým umělcem…

10.

„Vepř, lakomec a malíř bývají po smrti užiteční,“ napsal Váchal roku 1966.

Dodejme jenom, že někdy snad i spisovatel.

Rozvedení starší stati ze západočeského měsíčníku Plž.