Spisovatel MUDr. Václav Gruber nemusí žádné ISMY
Václav Gruber (*10. 3. 1953) je lékař ze Stoda a nejplodnější autor Střediska západočeských spisovatelů, který stál před desetiletími u jeho založení (viz zde). Tento letitý člen Obce spisovatelů České republiky a kmenový autor nakladatelství Moba vydává ale taky jinde, což je především magický případ jeho próz Řeka a Moře. Znám se s Václavem léta a zrovna tak s jeho paní Alenou, která je vynikající stomatoložkou. Oba dohromady fungují jako neskutečně akční a současně kulturní pár - a navštěvují mnohé akce po republice. Nebo navštěvovali, dokud to bylo možné.
Nikdy nezapomenu na jedno setkání s Václavem, jeho Alenkou a kolegyní Jitkou Prokšovou, doktorkou optiky, která rovněž pilně píše. Sešli jsme se tehdy v plzeňské kavárně Kačaba, kterou najdete v přízemí tamního „Mrakodrapu“ (lidový název objektu) v Prokopově ulici, a ne že bychom jenom uzavřeli pakt o neútočení a vzájemné pomoci, ale skutečně jsme souzněli. Místo setkání vybrala Jitka a jde o jeden z podniků, kde obsluhují naši postižení spoluobčané. Nerad bych populisticky napsal, že jsou lepší než tradiční personál, nicméně je to pravda. - Ale k Václavovi. Snad bych ho měl přiblížit víc, ale nechci nic nosit do lesů: vyskytuje se ve značném množství slovníků i včetně toho s píšícími lékaři... a toho s autory a fanoušky science fiction, který kdysi sestavil Pavel Kosatík. Což mi připomíná milé faux pas. Jednou, ještě než se přestěhoval na jiné místo metropole, jsem byl u Kosatíků a bavili jsme se právě o slovnících, i když taky o životopisech a science fiction. Najednou povídám. „Ostatně tě, Pavle, a taky tvou první ženu, anebo Václava... zařadili i do...“ A jmenoval jsem onu scifistům notoricky známou publikaci, kterou už dnes lze vyvážit pouze zlatem.
„Tu jsem napsal já,“ upozornil mě Pavel.
Nejsem zase takový scifista, abych i v tomto slovníku exceloval, avšak Václav tam je, a to nejenom v souvislosti s velice dlouho už fungujícím plzeňských sci-fi klubem Andromeda. Václav mi odpověděl pouze na několik otázek, protože v čase, kdy tu zůstává jistý VIRUS, skutečně striktně šetří časem a dělí své aktivity přísně.
Ivo Fencl: Omezuješ, Vašku, v tomto období svůj zájem o mnohé, ale současně si najdeš čas na bezprostřední kolegy, když tě požádají o pomoc, takže jsi v Plzni výrazně podpořil křest předposlední knihy už bohužel dnes zesnulého Jiřího Č. Ulricha Tři ženy v ohrožení. Souviselo to i s terapeuticko-lékařským apelem oné Ulrichovy práce?
Souviselo. Jirka si mě do svého pořadu v pobočce Městské knihovny Plzeň pozval mimo jiné i kvůli mojí profesi. A přijal jsem to rád, Jirka byl zajímavý člověk.
IF: Když přišly doby viru, členka Střediska západočeských spisovatelů a lékařka Zdenka Ulčová-Gallová odepsala organizátorům webu zvaného „Západočeští spisovatelé za času viru“, že se bohužel nemůže účastnit psaní na ony nové stránky. Prvotní je pro ni totiž teď léčit. Sdílíš zřejmě její názor. A domnívám se správně, že jej patrně bude sdílet i třetí naše kolegyně-lékařka ve Střediska, psychiatrička z Dobřan Eva Válková?
Zdeňka Ulčová-Gallová je významná lékařka a vědecká pracovnice, a to nejen v rámci EU. Myslím, že světového úspěchu dostáhla nejen díky vysokému intelektu a pracovitosti, ale i proto, že lékařské povolání pro ni bylo vždycky prvotní. Ale i jinak se domnívám, že každý lékař měl v době nejistoty a strachu být se svými pacienty. Jak znám básnířku MUDr. Evu Válkovou, i ona je skutečnou lékařkou, takže...
IF: Spisovatelem ovšem zůstáváš a napsal jsi už tolik románů a povídek, že by ses klidně mohl spokojeně zastavit a přehlížet lán těch děl. Ale nejspíše píšeš, určitě ledacos plánuješ. Je to tajemství?
VG: Píšu, ale je to zatím v takové podobě, že si to ještě nezaslouží reklamu.
IF: Vždycky jsi byl taky členem scifistické komunity a podobně tomu, mimochodem, je s naší další kolegyní Danielou Kovářovou. Zůstáváš také v tomhle směru aktivní? Pokud ano, jak?
Byl jsem u založení plzeňského SF klubu Andromeda a potkal jsem v něm, ale v celém československém fandomu, řadu výjimečných lidí. Často autorů.
V Plzni byl jedním z nejvýraznějších Zdeněk Páv (1959-2011), bohužel předčasně zesnulý v Indii. Zůstává navždycky autorem řady velmi originálních povídek.
IF: Tuším, že do Andromedy Páva přivedl Zdeněk Rampas. I on si Páva vysoce váží, protože jeho dílo se patrně dost blíží čemusi, co mohl vytvořit jakýsi „český Philip Kendred Dick“.
To je pravda. Víš, Ivo, ale já obecně obdivuji lidi, kteří dokážou myslet za roh.
Vyskytují se okolo nás jedinci obdivuhodně všestranní. Například (tebou zmíněná) JUDr. Daniela Kovářová, k jejíž nové knize Pivař a Blondýna jsi psal doslov (spoluautorem je PhDr. Ladislav Jakl). Nebo... Současná vedoucí klubu Andromeda Radka Žáková.
Či Lubomír Záborský. - Mohu jmenovat další a je tu i - až encyklopedický znalec žánru - Karel Jedlička nebo Helena Šebestová, které říkáme „pohybující se historie plzeňské SF“. Chodím i mezi ně rád, ale... Přesto se za ortodoxního scifistu nepovažuji, asi jako ani ty ne, pokud vím; a mimo jiné se tohle projevilo tím, že jsem při reorganizaci naší knihovny science fiction zcela nekompromisně zařadil mezi ostatní knihy, a to abecedně. Podle autorů. Samozřejmě tím nechci popírat, že něco jako žánr existuje, ale... Jsou opravdu žánry tak důležité?
IF: Jak kdy...
Podívej... Je například Orwell science fiction? 1984? Zdá se mi, Ivo, že nejcennější jsou zrovna ty knihy, které nejsou jednoznačně žánrově zařaditelné.
Co víc, taky mám radši obecnější označení SF, to jest spekulativní fikce, které zavedl už jeden z klasiků Robert Anson Heinlein. A co rád nemám? Termín scifismus. Mám totiž pocit, že jak se z něčeho stane ismus, začne v tom narůstat potenciál schopný škodit.
IF: Není to slovíčkaření?
Ne. A možná jde jen o to, že „ismem“ se vždycky stane něco, co je nějak definované, už vyvinuté, již ohraničené. Tím pádem to ale taky může začít degenerovat. My to jako lékaři známe, ale uznávám, spekulující fikci to naštěstí nehrozí.
IF: Odvážil by ses nyní aspoň cimrmanovsky naznačit, kterého svého díla si při zpětném pohledu vážíš méně a jakých svých knížek si - naopak - vážíš nejvíc?
VG: I necimrmanovsky! A s vážením bych tady byl opatrný: na to jsou jiní. Nevíš to ale nejlépe sám?
IF: Jistě. Dejme tomu zasloužilý (pozor, bez ironie) bohemista Vladimír Novotný z Chodouně u Zdic. Ale přesto...
Nejradši mám asi svou knižně vydanou novelu Řeka. Ale taky povídku Počkám do tmy, rovněž to je knížka, a romány Zastřelte toho chromého koně a Druhý dech chromého koně. Konečně také sci-fi a hlavně antiutopii Žena.exe.
Nestandardní vztah mám rovněž k románu Malý tygr ve vlastní šťávě, což je můj nejautobiografičtější text.
Ale ony nezávažné „kusy“, tak třeba romány Z tebe peklo ráj a Hlavně ať ti udělá dítě, tak ty jsem psal vysloveně pro zábavu.
IF: Pro zábavu kritiků a bohemistů jako Martin Šíp, Ivo Harák, Vladimír Novotný či Aleš Haman?
(smích) Ne. Primárně pro zábavu svoji, ale samozřejmě i pro čtenářovu. Možná je ovšem typické, že zrovna na tyhle romány mám od čtenářů pozitivních ohlasů nejvíc.
IF: Hrabal kdysi řekl cosi v tom smyslu, že se „propsal do nicoty“. Když jsem se o tom zmínil Ondřeji Neffovi, to jsme psali objemnou knihu Královská zábava (2010), tak jednoduše Hrabala nechápal. Nechápal a tvrdil, že on bude mít vždycky o čem psát. Co ty? Cítíš se momentálně víc jako Neff nebo jako Hrabal?
Bogan Hrabal i Ondřej Neff jsou profesionálové na velmi vysoké úrovni. Pro mě je psaní koníček. Obdivuji Neffa. To, jak píše, hlavně ale to, jak myslí (i když ne vždycky s ním souhlasím).
Hrabalovu výroku pak taky moc nerozumím. Nicota? Kde?
Pořád se něco děje, kolem nás, uvnitř... A zrovna k Neffovi do hlavy bych se docela rád podíval. Psaní mě jednoduše pořád baví, nápady zakládám do kartotéky ve formátu A6 a ona se stále prodlužuje, takže jsem přešel na tenčí papír.
IF: Kterých českých autorů a autorek si vážíš (včetně zesnulých)? A kterých zahraničních? Ale ono je psaní často úchylka, i dodejme: A kterých zdravě nepíšících lidí si vážíš?
To byla, Václave, i má poslední otázka a dodám už jenom: Mě ze seznamu vážených vynech. Na tom prvním místě:-) bych se necítil zas tak dobře (on se ani Biden asi teď necítí nejlépe a jako potenciální terč) a kromě toho jsme přátelé a nebyl bys tudíž objektivní.
Dobře, nebudeme mluvit o nejbližších přátelích. A zcela objektivní být nelze. Ale abych se nevymlouval, na prvním místě je rodina. Pak...
Taky jsem měl štěstí na učitele. Od základní školy po univerzitu, ale i později. Nejdůležitější byl přitom můj první primář MUDr. Václav Novák, CSc., původně vedoucí transplantační skupiny na chirurgické klinice Fakultní nemocnice v Plzni. Mimochodem, vzor pro lékaře v Daňkově dramatu Zpráva o chirurgii města N. Jistěže byl Daňkův vzor, ale i mým Mistrem.
Vážím si jinak všech, co něco doopravdy umí a dělají. Nemusí to být nápadné. Oslnivé. Například jsou tu (a nyní hovořím hlavně o západě Česka) dětské knížky Ivana Vičara anebo historické texty Stanislava Bukovského a podobné práce Jana Valeše. To vše považuji za moc užitečné knížky. Velice si vážím i Karly Erbové jako významné české básnířky, ale i výjimečného člověka. Měl jsem taky rád básníka Josefa Hrubého, s kterým ses, vím, přátelil, o Ondřeji Neffovi už jsme mluvili. Fascinuje mě i aktuálnost Karla Čapka, libí se mi většina knih Ludmily Vaňkové, z mladých autorů je tu například Kateřina Tučková. Ale vážit si kohokoli, to je hodně komplexní vztah.
IF: A cizina?
Ze zahraničních autorů nikoho neznám tak, abych si ho mohl vážit; ale mám rád knihy Roberta Merlea, Fredericka Forsytha, Normana Mailera, Raye Bradburyho, Kurta Vonneguta, Jr., Daphne du Maurier. V poslední době mě navíc zaujal Jean-Michel Guenassia. Ale těch jmen by bylo ještě hodně.