Letos zjara (přesněji 15. dubna) jsme tady na Neviditelném psu vyprávěli o Ianu Flemingovi (1908-1964), tvůrci agenta 007. Nový film o Jamesu Bondovi, nazvaný Kvantum útěchy (stejnojmenná povídka česky vyšla roku 1999 v knize Velmi důvěrné), se zvolna sune k našim multikinům. Těšíme se na Daniela Craiga, já aspoň ano, v tom dubnovém článku jsem nicméně raději nezodpověděl otázku, do jaké míry vytvářel Fleming literární brak.

Ostatně necítím právo to posuzovat. Ať to posoudí vzdělanější čtenáři, a to třeba i jenom z několika níže vybraných ukázek, přičemž vás ale předem upozorňuji, že jsem se záludně zaměřil právě na nepříliš častá místa v textu, která by mohla autorovi i docela uškodit…

2.

Citace jedna: Došel k mezeře v plotu. Proklouzl. Stál chvíli na místě pokoušeje se všemi svými smysly špióna pochytit něco mezi stromy osvětlenými bledou září měsíce. „Tchump... Tchump...“ Mohutné supění ocelového stroje mu pronikalo do mozku. James Bond cítil, jak mu přebíhá mráz po slabinách…

Tak zní kousíček kapitoly nazvané Flemingem O půlnoci se karta obrací a vytažené mnou z románu Goldfinger (1955). Omlouvám se tady českým překladatelům Karlu Veissovi a Ivanu Němečkovi, kteří - bůh ví proč - vypustili právě ona kreslený komiks připomínající citoslovce TCHUMP-TCHUMP. Proč to vlastně udělali? Nevím, podstatnější než takové detaily ale bude ten fakt, že slavnou knížku ani trochu „nevypustil“ Ian Lancaster Fleming.

I po padesáti třech letech je čtivá, zábavná, napínavá, má spád a nejspíš zůstává jednou z vůbec nejlepších bondovek, tedy ještě vedle Srdečných pozdravů z Ruska (1957), a podle některých kritiků šlo dokonce o mistrovské dílo své kategorie.

Je to dáno i vykreslením hrdinů. Bonda všichni známe, ale co zde přítomný titulní padouch?

Auric Goldfinger chorobně miluje zlato. Nějaké si uškudlil a hodlá teď realizovat v podstatě geniální plán. Chce totiž jaderným výbuchem znehodnotit veškeré zlaté rezervy Spojených států uložené v pevnosti Fort Knox. Zpupné velikášství! A málem se to Auricovi podaří, zatímco čtenář se můžeme kochat i následujícími scénami…

Goldfinger na Bonda pohlédl přes Oddjobovo rameno. Jeho bledé oči planuly a dívaly se do očí Bondových. Z jeho úst vyšlo nepříjemné zavrčení. Procedil:

„Tak vidíte, pane Bonde. Vy jste se mýlil a já jsem měl pravdu. Ještě deset minut a jsem nejbohatší muž v dějinách lidstva. Co vy na to?“ Jako by ta slova plival.

Bond mu klidně odpověděl: „Co já na to? To vám řeknu až po těch deseti minutách.“

3.

Dobrodružná knížka často bývá tím poutavější, čím působivěji její autor vykreslí právě ústředního zloducha. Nu, a když tvůrce vyvěsí šťavnaté padouchovo jméno přímo do titulu - příkladem nechť jsou tady Fantomas anebo doktor Fu-Manchu, pak může mít budoucí mýtus už rovnou vystaráno. Ne snad? Ani „ctihodný“ pan Goldfinger v tomto smyslu nezklamal, i když byl jako muž jen odpornou zrůdou posedlou ryzím kovem. Až natolik posedlou, že milované aurum tavil a nechával jím potahovat a dusit vlastní milenky. Co zatím prováděli „jeho lidé“?

Rozhodně taky nespali.

4.

A tím nejpamětihodnějším mezi nimi zůstává už zmíněný (a skvěle vycvičený) nohsled Oddjob, který se povětšinou chová až skoro jako věrný mopslík.

„Oddjobe! Klobouk!“

Goldfinger ukázal na jednu z dřevěných desek, jimiž byla obložena stěna. Oddjob ani nepustil kočku, kterou měl v podpaží. Blížil se ke zdi zdánlivě lhostejně. V půli cesty sňal klobouk, vzal ho za okraj a zcela bez přípravy jím mrštil. Ozval se zvuk silného nárazu. Buřinka uvízla tři centimetry hluboko v desce a až pak spadla a zachřestila o zem. Goldfinger se zdvořile usmál:

„Lehká, ale velice tvrdá slitina kovů, pane Bonde. Obávám se, že se ten plstěný potah poškodil, ale co, Oddjob navleče nový. Dovede s udivující rychlostí vládnout i jehlou a nití. Mimochodem, dovedete si, pane Bonde, představit, jak by taková rána roztříštila lidskou hlavu anebo přeťala krk? Je to jednoduchá, ale velmi důmyslně ukrytá zbraň. Doufám, že se mnou v té věci souhlasíte.“

„Ovšem,“ opáčil Bond a se zdvořilým úsměvem si Oddjoba změřil. „Užitečný chlapík. Tedy když ho má člověk po ruce.“

Jistě, mám totéž mínění. Užitečný chlapík.

5.

Třetí český pokus o vydání všech bondovek se rozjel nedávno, ale prozatím zůstává pouze u reedic. Filmy tady vcelku „zabírají“, tak jako všude, knihy se ale nesetkaly s dostatečným zájmem, který by je vítal před půl stoletím. Tehdy železná opona Fleminga u nás zcela „vydusila“, asi jako hnusný a bídný plevel, a to se vším všudy, i s geniálními vynálezy zbrojíře Q, po kterém nám, tehdejším dětem, zůstal v časopisech jen doktor QQ - v ohníčkovském seriálu Vojtěcha Steklače a Věry Faltové…

A přišli jsme nejen o Bonda, „M“, „Q“ a další kladné hrdiny, ale taky, což mě obzvlášť mrzí, o veškeré vražedné metody všech těch pánů Goldfingerů. Jako třeba o tuhle:

„Elektrická pila, pane Bonde! Přibližuje se k vašemu rozkroku rychlostí tří centimetrů za minutu.“ Golfinger vztyčil prst. „Ale než se přiblíží, dostanete malou masáž.“

6.

Antibondovskou propagandou nás vydatně masírovali. Dlouze. Pravdou ale taky zůstává, že právě a jedině románu Goldfinger se tady v Československu podařilo jako zázrakem vyjít, i když pod krycím titulem Zlatý fantóm (Magnet 1969). Došlo k tomu časově skoro přesně uprostřed socialistické éry, ale pouze za cenu bezohledné redukce textu.

No, byl jsem rád aspoň za to. Tu vůbec nejpamátnější textovou perlu z tohoto Flemingova příběhu však nakonec stejně najdeme pouze ve filmovém scénáři Goldfingera (1964), kde je Bond přikurtován na mučidla a ostrou cirkulárku nahradí modernější laserový paprsek. Agent ho mezi nohama zřetelně vnímá, a přece dál gentlemansky vyzvídá:

„Očekáváte že promluvím?“

A Goldfinger podobně suše a zdvořile odpovídá:

„Nikoli, pane Bonde. Očekávám, že zemřete.“

(rozšířená verze stati z časopisu Tvar)