1.

Má pojem regionální autor i dnes a nadále smysluplný obsah?. Domnívám se, že ne. Že ztratil smysl.

Záleží snad na tom, zda autor bydlí na Smíchově, zda v Plzni u pivovaru anebo v Trokavci - pod (budoucím) americkým radarem? Dnes mohu, třeba jako Mike Hermann, klidně pracovat až támhle v Irsku – a vést odtamtud současně vynikající český literární web Čítárny. Mohu. Mohu tam žít dokonce celoročně, anebo v New Yorku, ale text svému nakladateli zde u Vltavy stejně dodám včas, takže co?

Vidíte. A přesto jsou autoři, kterým se „regionální“ říká dál, ať už právem nebo neprávem. Proč? Buď - zkrátka - vydávají výhradně v regionálních nakladatelstvích, nebo… Sice vydávají v Praze, ale nežijí tam a současně nejsou jaksi dost výrazní. Tedy žádní Páralové z Mariánek, abych tak řekl…

Krátce teď zilustruji svou banální mikroúvahu i pár příklady. Osobně bydlím u Plzně a znám řadu „zdejších“ spisovatelů a spisovatelek a např. i Lubomíra Mikiska nebo Jitku Prokšovou. Jejich styl. I víc. A tyto dva jsem vybral jako dva ideální a charakteristické zástupce onoho tzv. regionálního autorství. Sebe ne, já jsem nejspíš autorem „pouze“ na úrovni Starého Plzence, která však není nijak zanedbatelná.

2.

Mikisek (nar. 1950 v Praze) je povídkář, ale i autor románu. Píše podle všeho z potřeby, píáše si pomalu, v klidu, už po léta - a nikdy se nikam netlačil. Delší prózu Když tančí vážky vydal až letos a nazval bych ji nikoli regionálním, ale především terapeutickým textem „druhého typu“ - i když mě za toto dělení už zítra literární teoretici utlučou.

A co je (podle mne) terapeutickým textem prvního typu? Takový text spíš a víc pomáhá pisateli samému, pro kterého je terapií, léčí ho, tedy když pisatel píše - a jistě i chvíli potom, já to nakonec taky znám. Jestli osloví i někoho dalšího, to už je otázka.

A terapeutický text druhého typu? Pomáhá hlavně vám, čtenářům a čtenářkám, a to je i případ Mikiskova románu, který vypráví o starší, osamělé ženě, již ohrožuje rakovina, a která se setká nejen s lékaři, ale taky s mužem disponujícím pomocnou rukou. Ano, až téměř jako by vstoupil do jejího světa zázračný psychický léčitel, chce se nám říct, a přece ten člověk přistoupí k problému seriózně, s pochopením, citlivostí až zázračnou, ale realistickou, a zatímco ve většině příběhů by se posléze protrhlo stavidlo a potvrdilo by se čtenářovo podezření, že „léčitel“ v pointě bude skutečně šarlatán, ba podvodník s všelikými postranními úmysly, Mikisek svůj text zakončuje idylicky.

Dopadlo to tedy dobře, hurá, řeknu si, v životě to bývá horší a co terapie (pro mnohou dámu) je Mikiskova knížka přímo ideální, a to nejen po mém soudu. Ne, ta věc nenáleží do červené knihovny. Je to čtivě vtipný „regionální román“ (snad, chcete-li) a je to i něco, co dá naději.

3.

Už předešlé autorovy sbírky povídek Přání (2005) a Duhová kulička (2006, napsal se dvěma spoluautory) působily podobně soucitně a disponovaly už Mikiskovou schopností vcítění. Tentokrát má próza hned přes dvě stě stran, a ty autor rozčlenil do pěti kapitol proložených navíc i čtyřmi reminiscencemi, přičemž… Každá kapitola má vlastní titul i vlastní atmosféru, zatímco čtyři reminiscence MEZI se shodně nazývají Kroky času.

4.

Častým nebo i základním Mikiskovým tématem jsou stavy osamění i určitého rozčarování.

Většinou dostavující se s věkem, známe... Téma „začít podruhé“.může svést ovšem až ke kýči, může se vám zdát „profláknuté“, ale téma samo ovšem není ničím a v Mikiskově podání takovým není. Sotva může být autor jako on viněn z nějaké přílišné sentimentality! A zda z idealizace? Neřekl bych. Autor zcela záměrně a programově nezachytil ani tak negativa (která se dnes už nějak automaticky ztotožňují s realitou), ale pozitiva, Mikisek není Coelho, ale píše po svém, není ani Egon Bondy, není už zmíněný Páral, ale není to ani „jenom“ regionální autor. A konkrétně tohle jeho dílko o inzerátu (mimo jiné), který pomůže novému partnerskému vztahu, ale i celému novému světu, není banálním ani zdánlivě a i kdyby nešlo o knihu, která se v druhé polovině napájí i strachem ze zhoubné choroby, celek obstojí. I snad navzdory určité své uzavřenosti. Jistě, a je to rozhodně jeden z možných pramenů optimismu. A teď se odvážím pořádného skoku: Pokud se vám dostaly do rukou třeba i Madisonské mosty, mohu už se jenom zeptat na jedno: Považujete tuto (i zfilmovanou) knihu za dobrou anebo za špatnou? Pokud umíte odpovědět, jsem si jist, že stejné anebo podobné hodnocení přiřknete i dílu Lubomíra Mikiska, toho zdánlivě regionálního psavce z české Obce spisovatelů. A Plzeňanem je, aspoň dnes, ale v souvislosti s mou úvodní úvahou rozhodně stojí za pozornost, že tento rodilý Pražák vydal tenhle svůj román „až“ v Brumovicích u Opavy.

5.

Přejděme už svižněji k druhé „nepražské“ knížce. Jitka Prokšová (nar. 1962) je asistentkou Západočeské univerzity a zjara debutovala prózou z života čtyřicátníků nazvanou Zbytky iluzí. Pro plzeňské nakladatelství NAVA (tematický rozptyl jím vydávaných publikací je, jak známo, značný) připravil knihu redaktor Viktor Steibach a opět tu máme jaksi „provařené“ téma, když autorka značně cituplně líčí setkání spolužáků po letech. Ovšem je to trochu jiná atmosféra než třeba ve filmu Vrchní prchni. A šťastně dál zůstává zachována i jednota prostoru (Novohradské hory) - a času (jediný víkend). Tu však doplňují retrospektivy.

Na odlehlém statku sejde se šest mužů a zůstává s nimi… nakonec jen jediná žena.

Ti absolventi jsou nečekaně odříznuti od světa vánicí a stávají se aktéry napínavého psychologického příběhu. Prokšová se pak svede - podobně jako dávný zakladatel detektivního románu William Wilkie Collins (anebo i Josef Škvorecký) - převtělovat „tělo za tělem“ do jednotlivých hrdinů, z nichž minimálně jednoho čeká smrt, ale o žádnou „další“ detektivku se přitom nejedná. Je jenom zajímavé, nakolik jinýma očima Prokšová pokaždé shlíží na onen propletenec vztahů a že skutečně vždy „z jiné“ postavy. Příběh dovede k pointě, která sice nijak nesrší Mikiskovým optimismem, ale…

Prokšová nechtěla být Agathou Christie a není Maupassantem, nicméně nejen vnímá a prociťuje. Nechybí jí značné konstrukční schopnosti, o vyjadřovacích pak nemluvě. Kartografka duší, napsali by v magazínu, ale vcelku to sedí. Píše navíc už déle a dál, i když asi ne v práci. Po textech, které vytvořila pro odborné časopisy, po statích do skript a různých sborníků, zkouší to tato absolventka Karlovy Univerzity s beletrií a už to vlastně zkusila i co autorka krátkých příběhů-úvodů do školních učebnic. Jejich vytváření ji tehdy zaujalo a probudilo, našla se a napsala po „Iluzích“ už i dvě další knihy.

Oho! Debutem v Navě si však připravila vcelku náročný vrcholek, neboť zatímco z normálního setkání spolužáků se vždycky dá utéct, z jejího to, aspoň v případě nás, čtenářů, skoro nejde.

6.

„Regionální autoři“ to dnes mají i nemají lehké.

Podle mne totiž nejsou.

Pokud jsou, je to už jen klišé. Ale pokud nejsou, je třeba se smířit i s tím faktem, že neexistují ani žádní autoři „zavile“ pražští anebo dokonce zarputile „pragocentričtí“…