21.10.2019 | Svátek má Brigita


LITERATURA: Jak českou společnost rozdělily Bezručovy básně

23.9.2019

Starší česká beletrie a poezie rozhodně nepatří k tomu, co by dnešní čtenáři vyhledávali. O autorech jako kupříkladu Petr Bezruč se dnes hovoří pouze v různých polemikách, jako je v Bezručově případě otázka autorství. Na stránkách Neviditelného psa se o tom psalo v článku Stále záhadnější autorství Slezských písní dne 21. 12. 2017. Při vyhledávání materiálů jsem nyní zjistil, že tento článek se nachází v Souborném katalogu AV ČR, což mne jako autora potěšilo a jistě se k tomu někdo v diskusi, jak doufám, vyjádří. K Bezručovi se vracím nikoli kvůli sporům o autorství, nýbrž k připomenutí různých postojů české společnosti k vydání jeho básní. Dnes se často hovoří o tom, že naše společnost není jednotná, že je názorově „rozdělená“ a dělají se z toho závěry, kdo to zavinil a co by se mělo dělat, aby tomu tak nebylo atd. Bylo tomu kdysi jinak? Příkladem názorově rozdělené české společnosti je situace, která nastala bezprostředně po vydání Bezručových básní.

Ve 4. čísle časopisu Besedy Času ze dne 18. 2. 1899 uvádí redaktor Jan Herben první uveřejnění Bezručových básní slovy: „Uveřejňujeme verše neznámého posud básníka Petra Bezruče. Jistě ne proto, že jsou nacionalistické, ale proto, že jsou mohutné a vášnivé a nové, a protože si od jeho talentu mnoho slibujeme“. Po tvrdém zásahu rakouské cenzury vyšla jen jediná báseň Zkazka (dnes známá pod názvem Jen jedenkrát). V té době vycházející české časopisy ve Slezsku jako byl Opavský Týdeník, Slezský věstník či Těšínské noviny si básně, která alegorickým zpodobněním líčila situaci na Ostravsku a kterou uveřejnil pražský časopis, vůbec nevšimly. Psaly hlavně o slovních půtkách na slezském zemském sněmu.

Ještě v roce 1899 publikují Besedy Času ve svých přílohách 17 Bezručových básní. V Praze pořádají slezští vysokoškoláci sdruženi ve spolcích Odra a Opava kulturní akce, které mají velký ohlas. V Umělecké besedě v Praze uspořádali akademici obou spolků dne 29. května 1899 umělecký večer slezskoostravský, na kterém vystoupil poslanec zemského slezského sněmu a významná kulturní osobnost dr. Antonín Gruda. Teprve jeho přednáška rozpoutala na stránkách slezského tisku o Petru Bezručovi polemiku, která se rychle vyhrotila. V Čechách a na Moravě byl Bezruč všeobecně hodnocen jako významný zjev na poli české literatury. Nakladatel Vilímek velkým inzerátem v Národních listech pátral po básníkovi Maryčky Magdonové a Bernarda Žára. Chtěl získat autorův souhlas s vydáním „básní tak mocného a vzrušujícího obsahu“. Na stránkách českého tisku se ve Slezsku ale o Bezručovi nepsalo. První reakcí na Bezručovy básně uveřejněné v Besedách Času je článek Slezské inteligenci domorodé, který vyšel dne 17. 6. 1899 v Opavském Týdeníku. Nebyl podepsán, ale o totožnosti autora nebylo pochyb. Byl jím novinář, spisovatel, jazykovědec a bývalý ředitel opavského českého gymnázia Vincenc Prasek.

Prasekův článek byl velmi bojovný. Napadal ducha Bezručových básní, poučoval jejich autora, na co by se měl místo planého veršování zaměřit. Prý se měl věnovat dějinám, které jediné vysvětlují současný stav a mohou být správnou cestou k zlepšení stávajících poměrů. Prasek zdůrazňuje své „pravé“ vlastenectví, k němuž dospěl studiem Jungmannova slovníku, z něhož začal tušit velikost českého národa. Jungmannův Slovník česko-německý a další knihy (Vávra kuřák, Poslední Čech) ho utvrdily v českém vlastenectví. „Inteligentní mladý pane vlastenče“, obrací se na Bezruče, „na čem jste se nadchl pro svůj český národ? Račte prosím odpověděti, kdy jste se probudil? Co Vám mysl vlasteneckou vštípilo? Jakou lekturou, jakým slovem mluveným zahořel jste láskou k své mateřské řeči, ke svému národu?

Prasek se ptá Bezruče, jak se dívá na jeho vlastenectví, k němuž Prasek dospěl přes zmíněný slovník a „veliké knihy“. „Řekneš zajisté, že nestálo ani za fajfku tabáku“, odpovídá si v tomto imaginárním rozhovoru s neznámým básníkem Prasek sám. Osloveními „inteligentní mladý pane vlastenče, inteligentní vlastenče či milý inteligente“ obrací se pan profesor na Bezruče a jak je ze své školní praxe zvyklý tyká mu, doporučuje, co má dělat namísto veršování. „No vidíš“, domlouvá shovívavě káranému Bezručovi, „Tvoje vlastenčení jest jen taková slíva pokažená, které říkají u nás tuším „puchéř“ čili „husar“, jest jen prázdným ořechem, kterému se dí hvižď, čili prostě gagalka“. Závěr korunují slova o potřebě „skutečné práce“ a rozeznávání „plev od zrna“. I když se článek svým názvem obrací ke „slezské inteligenci domorodé“, je svým obsahem zaměřen výhradně na literární vystoupení Petra Bezruče. Text profesora a někdejšího ředitele opavského gymnázia je mimochodem ukázkou dovednosti napsat o někom „slušně“, že je blbec.

Opavský Týdeník byl pověstný svými žlučovitými polemikami zapšklých autorů. V tomto směru článek kritizující Bezruče zapadal do stylu tohoto časopisu a nebyl nijak od sporů vedených na jeho stránkách odlišný. Přesto je i po více než sto letech udivující tak výrazně rozdílné hodnocení Bezručových básní. Jedna část české veřejnosti je považovala za mohutné a vášnivé básně talentovaného básníka, jiná část za pokažené slívy, prázdný ořech z pera někoho, kdo by se měl – jako nějaký studentík – ještě hodně, ale opravdu hodně učit.

Bezruč se o odpověď, kterou by v Opavském Týdeníku reagoval na kritický článek, ani nepokusil. Autor článku byl znám, vědělo se o jeho významném postavení v kulturním životě Opavského Slezska a tak se dalo předpokládat, že jeho názor převzali i jiní. Vyjádřil se k němu až ve své odpovědi na dopis akademického spolku Odra z Prahy. „A když už řadou ozvaly se české listy z království – mlčely naše listy jako zařezané…Pardon, až na výjimku v Opavském Týdeníku, který mne v článku Domorodé inteligenci slezské smýčil na národní popraviště…“ . Slezský Věstník a Noviny Těšínské se škodolibou radostí Bezručův dopis otiskly s proložením některých pasáží. Bezručova slova o nezájmu se týkala i jich, ale byla to příležitost dát políček „konkurenci“. Nakonec Bezručův dopis vydal i Opavský Týdeník, avšak bez té části, v níž Bezruč kritizuje Opavský Týdeník.

Korunou názorového rozdělení na Bezručovy básně vysoko hodnocené v Čechách a na Moravě a vysmívané ve Slezsku byla záplava básniček různých veršotepců. Ti se v té době objevili ve velkém počtu na stránkách slezského tisku a měli zastínit Bezruče. Opavský Týdeník si cenil autora lyrických básní, píšícího pod pseudonymem E. Daněk – Slezák. Ještě dlouho po vystoupení Petra Bezruče byli zde literáti zahleděni do slezského národopisu, vycházely suchopárné fejetony, mravoučná povídání pro mládež, ale dramatickému životu, denním událostem se literární tvorba vyhýbala. V tom bylo Bezručovo vystoupení jedinečné, bylo úderem do mrtvé hladiny. Ne všem se to tehdy líbilo, ne všichni to dokázali přijmout. Vydávání Bezručových básní započaté v roce 1899, básní dnes takřka nečtených, dokázalo příkře rozdělit českou společnost.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.