Netuším, nakolik oprávněně, ale Ungera jsem četl a pamatuji, jak jeho veledíla zaplavila náš trafikový trh. Nezkrotný Buck, S hvězdou na hrudi, Čas bojovat, Muž u Idaha, Šerifem proti své vůli... A tumáš, čerte, kropáč! Nejen tedy Američané orají krvavou líšu! Ale vážně! Mám radši třeba - Reaganova oblíbence - Louise L´Amoura (1908-1988), taky v Česku (už od roku 1992) vydávaného, ale chci psát i o skutečném braku, takže hurá za Ungerem a wa-wa-wa!

Věřte, že psát taky uměl, i když...

Ne, vůbec ho nezabíjím a ke kůlu nepoutám a vůbec mi ani nevadí, že začíná odstavce stylem Nu, milý čtenáři mého příběhu... Štve mě však celá řada prvků, které ho bohužel dělají s vypravěčem skutečné historie L´Amourem jen horko těžko srovnatelným.

Tedy nižší level? Ano. Asi tak by to řekla současná mladá generace a... A beru - dejme tomu - do rukou jeho román(ek) Do poslední kapky krve (MOBA 2000), který vypráví „obyčejný traper“ Oven McCloud. Ano, "obyčejný traper", ale tento traper je zajat Indiány (píši zásadně s velkým I) a zase zachráněn svou láskou, Indiánkou Měsíční záře, jinak křtěnou Mary. Dočítáme se:

Zvedla ruku a přejela si po svém překrásném, temperamentním a výrazném obličeji. Nimipuové patřili k nejlépe vypadajícím Indiánům. Zvlášť jejich dívky byly pastvou pro oči a mohly by vyhrát každou soutěž krásy Siouxů,Čejenů a Arapahů.

Napětí ovšem Unger taky udržet umí a zde konkrétně stálým „odbojem“ Ovenových soků proti... Právě proti Ovenovi.

Dělají,co můžou, a až jaksi "štafetově" se střídají. Zatímco původní Žlutý vlk by jinému autorovi bohatě vystačil na celou knihu, tady věru moc dlouho nepřežije:

Vyšel ze stanu a civěl na mne a Mary. Cítil jsem jeho nenávist. Zasáhla mě jako chladný dech. Ano, nedá si pokoj. Nedá - dokud nebude mít můj skalp.

Skalp ovšem, pravda, Vlk nezíská, naopak, Oven Žlutého vlka zahubí, a to už v první třetině knihy. Bum, a je tedy nutno zaplnit prázdno novým padouchem. Stane se jím jeden z dosud vedlejších, Indián Tři pera. Taky on je však Ovenem udolán (druhá třetina).

Než se to stane, poštve ovšem na zamilovaný pár hned čtyři další raply a Unger může ve VYBÍJENÉ tímtéž způsobem zvesela pokračovat. A časový horizont, v kterém se tak vyřádil?

Rok 1872.

To ovšem probíhaly skutečné indiánské války... a Ungerova knížečka se odehrává na severozápadě USA, kde k tomu také došlo, a konkrétně ve státech Idaho a Oregona a také v Kanadě, přičemž je věrohodnost dějů rozhodně navýšena účastí reálné historické postavy, totiž náčelníka Josepha.

Což je - dokonce - Maryin bratr.

Tak, a právě na něm i naznačme, jakým stylem Unger asi tak peče svou psychologii. Mary tu říká bratrovi:

„Vezmu si Ovena, i když je bílý nepřítel!“

A Oven? Sleduje rudochovu reakci a my s ním: V Josephově pohledu jsem poznal hněv, potom hořkou lítost, pak cosi jako rezignaci a nakonec pochopení, ale celou dobu stál nehybně a vyzařovala z něho vznešenost a velikost. Jako ze státníků, kteří už dávno přerostli sami sebe, aby dostáli všem nárokům. Neviděl jsem ho dva roky a přišlo mi, jako by lidský proces vyzrávání předběhl o dvacet let.

Kromě tohoto důstojna ovšem Unger roubuje na western ještě i sci-fi.

Čím a jak? Zářícího vejce z vesmíru se nám hrdě tyčí na skále a kmeni prý pomáhá. Přišlo z jiné hvězdy. Už v dávnověku. A idiánské squaw? Předávají si péči o vejce a hle, nyní zrovna pečuje (=leští) i Mary. No, ale nakonec objekt stejně uletí zpátky do kosmu a Indiáni, co taky jiného, když je zradil, ïhned kapitulují.

A jinak?

Autor řídký děj ke konci uměle natahuje a natahuje a vycpává, ale copak nám to vlastně (ve vlaku) zase tak vadí? Naopak, vždyť...

Viděl jsem Maryino nahé tělo a obdivoval její dokonalost. Když vystoupila z jezera, pomyslel jsem si, že to tak mohlo být s Venuší v antické sáze. Pak jsem ji držel v náruči ještě vroucněji a dal jí pocítit, jak moc patříme k sobě.

Což jest ale taky maximum zdejší erotiky. V jiných směrech Unger naopak, nutno říct, neretušuje a klidně naznačí i nevonné stránky reality, třeba když Ovena upozorní na jednoho z padouchů větry. Ano, zatraceně! Tam přede mnou se nadmul a vydával zvuky do noci. Tak to bývá. Bylo to lidské. Ale teď a tady v této noci i smrtelné. Ten chlap se ještě jednou projevil. Nemohl jinak, musel vypustit větry - a já si hněvivě pomyslel: Jistě ses přežral našich zásob. Pak už jsem byl těsně u něho v černé noci. Tiše jsem zašeptal: „Čekáš na mne?“ Prudce se obrátil, skočil... A tu jsem mu vrazil svůj nůž do břicha, co jsem měl dělat jiného? Pro Mary a pro mne šlo o všechno nebo nic, o život nebo smrt.

Inu, co měl dělat jiného, že?! „Zlí“ zkrátka u Ungera vymírají opravdu „až do poslední kapky krve“ vymírají, to se odpárat nedá a... „Musíme to s nimi vybojovat,“ ví Oven. „Nemáme jinou volbu...“ A Mary... jen chviličku přemýšlela a potom řekla: „TY jsi bojovník.“

Hm, to je, jenže... Jenže co když lotr „dostane bobky“ a apeluje na čest? Co s ním pak?

„Střelíš mne do zad?“ zeptal se mne posměšně a... Opravdu se obrátil a ukázal mi záda a zvolal: „Nech toho, McCloude! Vyhráls! Mé tři parťáky jsi vyřídil. Spokoj se s tím, jdu - a co se zde stalo, do konce života zapomenu.“ Krok za krokem dupal ve sněhu pryč.

A odhadl mě správně, nemohl jsem ho střelit do zad. Ne, nešlo to. Pro mne to byla otázka cti: přemoci nepřítele v poctivém boji, tak jako bych byl poslední rytíř na této zemi. Zatraceně! Musím tedy běžet za ním a... Ale tak daleko už to nedošlo. Mary vystřelila a kulka ho zasáhla naplno. „Byl by sem jednoho dne přišel s jinou tlupou,“ řekla tvrdě. S hořkostí. „A já jsem strážkyně Velkého tajemství. Žádný běloch je nesmí ohrozit. Zradila bych svůj národ, kdybych nevystřelila.“

Neměla na vybranou, dodá Unger. Nebyla krvežíznivá, a přesto musela zabít, zcela proti své povaze. Povinnost vůči jejímu národu ji k tomu donutila. Vedlo se jí jako vojákovi ve válce.“

Inu, vejce je holt vejce, byť z vesmíru, a tomu se přece už musí něco obětovat. Ne? Asi. Poněkud to připomíná i známou scénku z Vinnetoua, na kterou mě před lety upozornil Ondřej Neff a již jsem neznal, anžto byla z některých pozdějších socialistických vydání vyretušována. Oč šlo? Old Shatterhand, stručně řečeno, dal padouchovi – smrdutému tchoři milost, padouch vyhupl na koně a ujíždí si - rád, ale tu Vinnetou sejme pušku a bác: skolí padoucha hezky zezadu. A Old Shatrerhand? Jeho barkerovsky tázavý pohled se dočká i odpovědi ve smyslu "a stejně to byl smrdutý tchoř".

Či zbabělý skunk? Nevím. Ví to, prosím vás, někdo?

Ale hups zpátky do Ungerova románku! Zdejší zamilované dvojce se narodí syn - a máme tu happy end, wa-wa-wa, který však umožnil hlavně deus ex machina, Ovenův starý přítel, když se najednou vynořil a rodince odkázal... heleme, rovnou celou osadu i krám se zbožím, to celé jen za potěšení, že „bude moci být dědečkem“. Oven je rád a... „A náš syn bude jednoho dne studovaný Indián, který bude moci bojovat za svobodu už na jiné rovině. Tam ve Washingtonu, kde se dělají zákony. To už bude jiný boj - než jeho strýce.“ Hezké, což? Ale hlavně narýsováno pěkně podle šablon. Čtivo však, což chci dodat, vždycky splní účel a nemyslím, že měl Unger nějakých větších ambicí. Anebo ano? Možná...

Možná třeba i ještě toužil konejšit, vždyť... „Uzdraví se,“ říká Oven s jistotou o svém věrném psisku. „Všechno bude v pořádku. Tak je to na této zemi vždycky: všechno bude zase v pořádku.“

Proč vlastně ne?

Z časopisu Tvar, kde se dočtete víc.