1.

Začal řádně psát až po své pětatřicítce, ale vyprodukoval na sto knih, při jejichž vysnívání mu nebyl vzorem ani tak Rudyard Kipling, jako spíš Jack London.

Světu dal Edgar Rice Burroughs (dále ERB), jak všichni víme, v první řadě Tarzana, a to ačkoli v životě nebyl v Africe, a jméno tohoto hrdiny (v opí řeči znamenalo Bílá kůže) zůstává dodnes osvědčenou značkou, která nese zisky Mistrovým dědicům, takže třeba i náš sci-fi autor Josef Nesvadba svého času zavzpomínal, jak neuvěřitelný byl jeho střet s majiteli těchto práv z města Tarzany (během příprav filmu Tarzanova smrt).

Navzdory podobnému jištění pojem Tarzan zobecněl a mnohým z nás už opí muž navždycky zůstane symbolem svalovce. A Burroughs, jeho duchovní tatínek? Ten samozřejmě zůstane chlapíkem o maskulatuře obdivně píšícím. Je to z velké části omyl.

A ne snad? ERB přece původně charakterizoval Tarzana o dost jinak, a to spíše jako „lorda Greystoka, bílého Angličana s černými vlasy“. To udělal – a všech pětadvacet svazků (1912-95) klade koneckonců důraz hlavně na hrdinovu všestrannost, inteligenci, ale i citlivost a dobrotu. I když, a to také uznávám, zabít někoho, to býval ERB vždy připraven.

Nicméně platí jedno. Číst Tarzana (který ovšem není regulérní sci-fi) neznamená ani tak kochat se siláctvím, jako spíš nechat se unášet vlnou neobyčejně dynamického vyprávění, které se valí z knihy do knihy jako bouřlivý vodopád naplňováno - při téže zjednodušené psychologii - stále novými a novými variacemi na obdobné akce, stále úžasnějšími atrakcemi ze světa neuvěřitelna. Ano. Číst Tarzana znamená objevovat spolu s ním i ztracené africké civilizace lidí mravenčích, leopardích, římských, biblických a ještě mnohých dalších. Třeba bájnou Atlantidu díky tomu odhalíme hned v druhém dílu Tarzanův návrat a Amazonky ho zajmou ve dvacátém prvním dílu. Údolí templářů s Tarzanem navštívíme v části jedenácté a v patnáctém svazku zase chtějí fanatičtí židé ukřižovat namísto Ježíše britskou aviatičku, zatímco v osmnáctém objeví Tarzan v džungli celý „gorilí Londýn“. I s Jindřichem VIII.

Jak ERB psal a psal, nořil se jaksi hloub a hloub do haggardovského fantaskna a domnívám se, že právě tato poloha mu zůstala tou nejvlastnější. V džunglích, v enklávách cizích civilizací, ale také na rudém Marsu, na Venuši i na Měsíci, ale také hluboko „v zemském jádru“ se cítil nejvíc doma.

Ne už tak v realitě. Ta ho nepokrytě nudí.

2.

Osobně preferuji sérii sedmi jeho románů ze středu Země (1922-63) a jedenáct knížek o Marsu (1911-64). Nejsem sám. Třeba i dr. Ludvík Souček tyhle bájné texty hltal - ještě jako dospělý – a (namátkou) prozaik Michal Ajvaz se chlubí, jak rád se vnořil do knihy Pozemšťan vojevůdcem na Marsu.

Jak je to možné? ERB měl, jak jsem pochopil, na rozdíl od mnoha jiných básníků fantaskna ještě něco navíc. Co? Geniální schopnost intuitivní redukce všeho nepodstatného. A tak redukoval, psal velice spádně a svedl až neuvěřitelně živě a barvitě vyprávět. Jeho schopnost tvořit zápletky budila úžas. Nazývali ho právem králem dobrodružství a jistě, je to dnes autor dětí, ale i těch zakletých v nás.

A právě i za tohle mistrné umění zkratky odpouštím ERBovi ty naivity a lapsy, které už Zdeňka Matěje Kuděje kdysi inspirovaly hned k celé knize Tarzanova babička (1926). Jisté její pasáže o lovu na lva jsou věru vydatnou parodií, a přece byly z Burroughse skoro doslova opsány. Nu, a mohl bych pokračovat, proč ale vypichovat hnidy, že, když celek obstojí. A ne snad? Obstojí coby totální vítězství imaginace nad hmotou a většina historiků sci-fi se shodne: Mars osídlený Burroughsem už od těch časů nikdy nikdo neosídlil lépe.

Ani sám Ray Bradbury, který na Marsu spíše předvádí svět náš. I navzdory tomu ale Bradbury dodnes miluje Tarzana, se kterým vyrostl. Jeho vlastní fantazie však už byla moderní. Jistě i přínosnější a…

Tak proč tedy mám rád zastaralého Burroughse?

V první řadě pro tu snovost. Znova a znova získáváte při čtení jeho děl naprostou jistotu, že si snad ani tak nevymýšlí, nýbrž pouze popisuje. Co? To, co se mu OPRAVDU zdálo.

A jaké to sny!

Jako by mu proudily do jeho hlavy z nějakého společného podvědomí lidstva a ERB jenom chvatně črtal i líčit výjevy, které mi ostatní zapomínáme už pár vteřin po procitnutí. Jako by tak dal logiku i surreálnému. Chcete příklad?

ERB třeba líčí svět uvnitř zeměkoule, kde jsou lidé při pravidelných rituálech po částech a zaživa oklováváni inteligentními pterodaktyly. Což je tedy zlý sen, že ano. Jenže ERB ho pokaždé doplní do logického vyprávění a ono to funguje. A Dalí by si snad vlasy rval!

Dítě ale tento přístup ocení. Nu, a když to dočteme, zůstane v nás prazvláštní pocit. Jaký? Ten, že si pan ERB zkrátka asi byl schopen zapamatoval I ONA PRÁZDNÁ MÍSTA našich snů. Ta, která obyčejní smrtelníci ihned po probuzení beznadějně zapomínají. ERB ne – a vždy nabízí hned i smysl a logiku. Vše to, co jsme sami ve svých snech tak marně hledali a...

„Naštěstí nám nikdo nemůže zakázat snít, a protože to je jediné, v čem můžeme nalézt štěstí, proč bychom nesnili sny opravdu velkolepé?“ říká v zajetí jeho hrdina John Carter.

A proč ještě mám rád Burrougse?

Věří v lásku - a čest. A já tak zase věřím, že to při psaní myslel vážně. A BYL takový. Snad byl. Mám ho proto rád – i pro neutuchající radost z vyprávění. A není to vůbec časté, když narazíte na muže, který opravdu dokonale chápe hodnotu příběhu. Ta radost překlene vše, tak jako láska. A nejde to, musím ještě krátce citovat… 

„Těch pár hodin mi připadalo jako půlka života. Prožil jsem taková dobrodružství, jaká jsem si nedokázal představit ani ve svých nejdivočejších snech. Stal jsem se důstojníkem příšerné armády ve městě, o jehož existenci jsem do dnešního rána nevěděl. Potkal jsem zvláštní dívku z dalekého Amhoru, a poprvé v životě jsem se zamiloval jen proto, abych o svou lásku během jedné hodiny přišel. Láska je podivná věc. Proč si mě našla právě tehdy a právě tak, jak se to stalo, vysvětlit nedokážu. Věděl jsem jen jedno – miluji Janai a budu ji vždycky milovat. Nikdy se nedozvím, zda jsem měl naději, že mi mou lásku oplatí. Nikdy jí nebudu moci říci, že ji miluji. Celý můj další život bude při pomyšlení na ztracenou lásku zabarven kalnými barvami, vzpomínkami na Janai. A přece bych jí asi nedokázal svou lásku odhalit, i kdybych k tomu měl příležitost. Ano, láska je velmi podivná věc.“ (Edgar Rice Burroughs: Umělí lidé na Marsu)

Ano, tak psal. Co mu ale naopak zazlívám?

Slabší slovní zásobu! V podstatě ubohou. Také snad ty předzvěsti Heinleinova vojáctví a náznaky rasismu, ale obviňte ho a… A můžete zrovna tak kritizovat nadčlověčenství Old Shatterhandovo.

3.

A co ještě… se na Burrougsovi líbívalo dětem?

Krvežíznivost, obávám. Ty počty mrtvých. V jeho knihách jsou to cifry vskutku pozoruhodné a s podobnou spotřebou postav se jinde hned tak nesetkáte (tedy kromě Ramba IV, ale toho sem nepleťme).

Z určitých Burroughsových pasáží však čiší i cosi trochu zvláštního. Až do násilí sublimovaná sexualita. A s tou je to zde vůbec divné. Hle. Když vidí John Carter (vládce dvou světů, tedy Marsu i Země) ženu v nebezpečí znásilnění (to by u ERBa každá „radši zemřela“), to má hned „rudou mlhu před očima“ a jest připraven obětovat pro lásku „třeba celé národy“.

Což je opravdu diskutabilní individualismus. Ale co: dynamice vyprávění bychom se u Burroughse mohli učit všichni. I tomu, jak skvěle pracuje s časem a jak jeho „řecké báje dneška“ pokaždé spějí kupředu zhuštěně mílovými kroky.

A přece ještě stačí trousit přesné detaily. Velký vypravěč, bezesporu. Ale i vypravěč s duší hocha kdesi na okraji puberty. Co v onom věku citově zažil, znovu a znovu jaksi vybojovává, i ještě v sedmdesáti. Je to neuvěřitelné, ale… „Ještě žiji!“ Ano, tak zní Carterovo heslo.

Pravda, na některých místech jeho románů nás z pragmatismu a alibismu až zamrazí. „I když jsem byl zkušený muž a zažil mnoho podobných šarvátek, stále ještě jsem nerad viděl jiné muže zbytečně umírat, zvláště měla-li to být smrt z mých vlastních rukou a DALO SE TO ZAŘÍDIT JINAK.“ Tak zní typická úvaha Burrougsova supermana a co oko nevidí, na duši mu neleží. Jeho hrdinové jsou tak trochu bez skrupulí a muži až nietzscheovští. A román Umělí lidé na Marsu z roku 1930 jako by, snad skrz nějaké autorovy noční můry, předpověděl celou nacistickou genocidu i včetně planoucích kremačních pecí a ERB je zde až nechutný, s jakou přímočarostí kreslí ony vyvražďovací scény.

I kouzlo nechtěného jej nicméně nechává dodnes čitelným, a pak… Pak ještě jedna vlastnost, kterou nás nefascinují jenom mnozí. Je to NAPROSTÝ nedostatek smyslu pro proporce.

Jeho knihám to dává až magickou působivost a není snad geniálním umět takto prolnout neprolnutelné, umět spojit kosmické i nejintimnější v jediné větě, která navíc i posune vyprávění (a že ho ERB posunuje neustále)? Podívejme se na to… ERB na líčí „telepatického starce“, který po statisíce let uspává a shromažďuje v podzemí Marsu div ne celé národy. Nerušeně. A Carter? Ho vyruší. Náhodou přijde. A co? Vyřídí telepata během chvilky. A lid? Se probudí a řine se z temnot, ale rozpadá se v prach. Jen sen? Rozhodně děj zcela bez proporcí světa našeho, a tak tam, kde nás Asimov a Clarke učili myslet, ERB nás učil důsledně nemyslet. A ne? Vždyť jeho Carter by ve skutečnosti musel být zabit už na prvních stránkách. Ale co! Něco z autorových těžkých začátků a deziluzí poznamenaných prožitků se zkrátka vepsalo i do jeho knih a ti obyčejní čtenáři to poznali a řekli si:

„Tak tenhle člověk si asi svoje zažil. A že je krvelačný? Tím spíš je náš!“