Po Staňkovi jako autorovi by dnes ovšem v literárních kruzích už ani psík nehafnul, nebýt sci-fi motivů čtyř jeho děl, která vřadily Ivan Adamovič do svého Slovníku české literární fantastiky a science fiction (1995). A jde o tyto majstrštyky: Ďábelská mše (1928), Muž bez obličeje (1928), Jedovatý závoj (1931) a právě Pán životů (1929).

Hrdinu Ďábelské mše honí jistá tibetská sekta, která umí čarovat.

Hrdina Muže bez obličeje zachraňuje svou milenku z podivuhodného paláce v džungli.

V Jedovatém závoji vystupuje agent Viktor Born a srdnatě brání Německu, aby ovládlo svět za pomoci otravného plynu.

Tak. A tentýž "Viky" Born figuruje ovšem už v Pánu životů, což je kniha bezesporu inspirovaná verneovkami Robur Dobyvatel a Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy jakož i H. G. Wellsem a konkrétně jeho romány Válka ve vzduchu a Osvobození světa. Že však tvořil pan Staněk na poněkud nižší úrovni nežli Verne a Wells, netřeba zdůrazňovat.

*

Taky v Pánu životů tedy vystupuje Viktor Born. V jaké roli? Bojuje s titulním padouchem přezdívaným Řezník a vzpomeňme jenom, že v Barsacovy byl obdobným "pobudou" jistý Harry Killer. Ani Jules Verne, tedy promiňte, jeho syn to totiž s invencí při výběru jména nijak nepřeháněl.

Řezník si na jistém ostrově vybuduje kolonii, a ta sestává pouze z mužů a žen "čisté rasy", které ničema unáší, aby je pod svým dohledem spároval. A až se prý počnou množiti a kolonie se začne rozrůstati, zbytek světa Řezník (tedy vlastním jménem Schiebig) hodlá poněkud vyretušovat... A pak znova osídlit.

Hezké? Jak pro koho. Ale já jako přítel braku jsem už včera večer odložil nedočtenou Annu Kareninovou a shltl tohoto Pána životů a znám ho zevrubně. To se mám? Od té chvíle každopádně žasnu.

Nicméně to bez legrace. Žasnu a divím se, v kolika jenom aspektech tato pochybná kniha už roku 1929 ilustrovala fašismus... a dokonce i Hitlerův konec, i když jen jaksi v symbolech.

*

Titulní dr. Schiebig (alias Řezník) je zde čímsi mezi Vůdcem a dr. Mengelem.

Vystupuje rád i veřejně a jeho projevy vypadají asi následovně: „Ne, nedejte se strhnout malými neúspěchy k malomyslnosti či ústupu, plňte své přísahy a pamatujte, že jedině v pevné spolupráci nás všech je skryt celkový úspěch. Heil!“

Mnohonásobné „Heil!“ mu bylo odpovědí.

*

Další zvláštností této knihy je, že má i spoluautora. Údajně je jím jakýsi „dr. G. Braun“, ale napsal jenom poslední kapitolu. Ta je taky z celé knížky nejškvárovitější.

Nabízí se ovšem i jiné vysvětlení. Pan Staněk... se nad svým až příliš uspěchaným (a řekněme rovnou, že zbodaným) závěrem zastyděl, i "pokryl" poslední kapitolu radši zcela cizím jménem. Bylo to tak? Ne, nevím to jistě - a možná se mýlím, ale pokud to proběhlo podobně, rozhodně se Staňkovi nedivím. Posuďte sami:

„Vy tedy tvrdíte, že inženýr Boss...“

„Je zrádcem, pane.“

„Zrádcem?“ Schiebig příšerně zaklel.

„A uprchl, patrně,“ dodal malomyslně tajemník Mahdaus.

„Jste blázen? Že uprchl? Kudy – a jak? Vy šílíte! Ten mizerný pes se jistě někde skrývá.“

Mahdaus odkvapil a Schiebig sevřel hlavu dlaněmi. Zaúpěl: „Vyčenichali mě tedy konečně, ti psi. Eh, co! Jen kdyby mě Eva chtěla. Vykašlal bych se na vše.“

*

Kdo je Eva? Inu, krásná operní zpěvačka Adamová. Ano, Eva Adamová. A není to přezdívka! Pro Schiebiga je tato dáma už od počátku tou nejdůležitější z unesených bytostí a stále se ji proto ten moula pokouší přesvědčit, aby se stala i „Evou nového světa“...

Plus také přesvědčit o tom, aby "byla jeho“. A vzpomínáte na Lohninského v Adéle?

Já ano. Ale v některých pasážích to opravdu i upomíná na jistě dobře představitelné miliskování se Hitlera a Evy Braunové...

*

Anebo by to upomínalo, kdyby TATO dobrá Eva nezůstávala tak nedobytnou. Ale ona zůstává. A to je pak Řezníkovi ouvej, neboť...

Schiebigova láska k ní přerostla dávno jeho vůli. Zastínila i jeho šíleně geniální a ďábelsky hrůzný plán o vyhubení lidstva a vytvoření nové generace. Jeho láska k Evě nebyla už ani vášní – byla erotickým šílenstvím. Častokrát ho napadlo, aby se Evy zmocnil násilím. Ne, nemohla by mu klást valného odporu. Prožil by rozkošnou chvilku, po níž toužil každý jeho nerv - - - leč co potom? Ztratil by Evu navždy. Nikdy by ho už nemilovala. Její tělo by mu sice náleželo, leč duše a srdce její by se mu vymkly, je si vědom moralista Jaromír Staněk.

A dál? Schiebig si Evu ve finále zavolá: „Řekla jste, že se stanete mojí tím okamžikem, kdy zanechám svých plánů. Nuže, rozhodl jsem se, že vaší podmínce vyhovím. Utečeme odtud spolu a skryjeme se se svým štěstím daleko od lidí. Koupil jsem před nedávnem rozkošné sídlo v Itálii, na svahu tyrolských Alp. Evo, jakmile řeknete ano, zničím okamžitě strašlivý přípravek, kterým jsem hodlal postupně vyhladit celé lidstvo.“

„Slíbila jsem – a slib také splním!“ řekla slavnostně, třebaže jí srdce zmíralo úzkostí a bolestí nad svým krutým osudem. A měla tedy od této chvíle náležet Schiebigovi.

A co Viktor Born? Nu, Eva musí obětovat svou lásku k němu pro blaho lidstva...

A co Schiebig? ptáme se my. Hle!

Jeho oči zajiskřily dlouho potlačovanou vášní.

Skočil k Evě a objal ji svými dlouhými pažemi.

„Nyní jsi má, Evo, jsi má!“ volal jásavě... A pak... Schiebig skutečně zničí bomby, vážení! Jako totální puberťák!

„Tímto okamžikem přestávám býti doktorem Schiebigem. Evo. Před vámi stojí tyrolský Němec Hans Scheiber, majitel zámečku Soletto nedaleko Roveretta. Pojďme!“

Jenže v tom okamžení vrazil do laboratoře zsinalý Mahdaus. „Pane, jsme zrazeni. Obklíčeni. Ze všech stran se blíží bitevní vzducholodi!“ Náhle si povšiml prázdných bomb. „Co – co? Vy jste zničil...“

„Ano.“

„Vy pse,“ rozlítil se náhle Mahdaus. „Vy jste nás tedy zradil, vy jste porušil přísahy a sliby - a to vše pro ženskou!“

„Držte hubu!“ zachroptěl Schiebig.

A pak už jen sledujeme, jak se Řezník rujně žene za Evou, zatímco jeho tajemník... Nu, nelení. Aspoň začne nerujně vykrádat pokladnu. Jenomže...

„Nechte to,“ ozvalo se za ním. „Ve vězení by vám to sežraly krysy.“

Kdo to...? Mahdaus se obrátí a...

Uzřel hubenou, kysele se ušklebující tvář muže, který třímal v ruce browning.

„Inženýr Boss!“ zasyčel Mahdaus. „Vy proklatče!“

„Jinak se ovšem jmenuji Viktor Born.“

*

Následujme však „šíblého“ Schiebiga, to bude zábavnější. Posedla ho totiž neodolatelná touha zemřít s Evou v náruči.

„Ne, živého mě nedostanou. A ji také ne!“ zasyčel. A vzápětí... svou svůdnou lásku dohoní a... A... „Evo,“ zachroptěl. „Pojď. Zemřeme spolu!“

Herečka se zachvěla a mimoděk pohlédla z okna. V dáli dole kráčel Born. Schiebig poznal soka.

„Ha, Born je zde! A ty ho očekáváš! Ach, zmije – leč přepočítala ses! A Born také. Zvítězil sice, leč ty mi neunikneš. Nikdy se nepokochá tvým tělem...“ A se škaredým úsměvem ji chytil kolem pasu a vlekl ji ke dveřím. Vyběhl s ní až do svého bytu, kde omdlelou položil na pohovku. Pak na ni okamžik pohlížel, a když dívka otevřela oči, vrhl se k ní jako zvíře a počal jí rvát z těla oděv.

„Jste blázen, Schiebigu,“ zaznělo náhle za ním, „a každý váš čin je naprosto marný!“

„Born!“ zaječel doktor.

A potom... Víte, všechny tyto scény se odehrávají ve skoro kilometr vysoké obytné soše zvané Germanie, kterou Schiebig... nakonec odpálí. I sám se sebou.

Kladní hrdinové však se naštěstí včas evakuují a onen dávný "český Bond" jménem Born? Nu...

Viktor Born splnil svůj úkol, který mu byl Společností národů svěřen, a uchýlil se opět do soukromí, jsa za svůj výkon bohatě odměněn.

Tou největší odměnou mu ovšem byla láska rozkošné Evy Adamovy, která se stala jeho ženou.

A tady už se mohu jenom omluvit, že jsem to přečetl za vás, vážení, ale třeba jsem aspoň někomu ušetřil čas, protože o mnoho víc bych být vámi v onom svazečku nehledal.