V severní části Vladivostoku, kde se říká, nevím proč, "V Karpatech", byla v parčíku zastrčená čistá čajovna, domeček jako z pohádky, s lampióny osvětlujícími vchod.
Vstoupili jsme do nevelkého salónku a div jsme neuklouzli na zrcadlově lesklých, žlutě nalakovaných parketách. Stěny byly z rákosu a bambusu, natřené průhledným lakem. Pestré malované rohože visely od stropu až k podlaze; třešňové květy, ledňáčci a kolibříci, krajinky s nezbytnou Fudžijamou. Na poduškách, rozložených podél stěn u malých černé nalakovaných stolečků vykládaných perletí, seděli jenom dva muži a mlčky popíjeli čaj z malých koflíčků. Obsluhovalo je děvčátko s vysoko vyčesanými havraními vlasy, oblečené v zeleném kimonu.
Posadili jsme se na podušky, děvče mrklo na naše nové vycházkové uniformy, mile se na nás usmálo a zašvitořilo: "Ček - čaj?" a jeho šikmá očka zazářila. Bylo vidět, že nás tu ráda vidí.
V mžiku byl před námi stolek s porcelánovými šálky bez oušek a usměvavá gejša nám nalévala první koflíky aromatického čaje.
"Čaj s rumem tady asi neservíruji," prolomil naší ostýchavost jeden z Karlových kamarádů, který s obtížemi křížil svoje dlouhé nohy před sebe. Ani jsme se moc jeho pokusu o humor nezasmáli. Nějak se to sem nehodilo.
Dívenka se opět usmála, něco zašvehola a odcupitala za hedvábný závěs. Netrvalo to ani minutu a vrátila se ještě se dvěma podobně vyparáděnými osůbkami. Jedna byla ve žlutém a druhá v modrém kimonu, v účesech měly zapíchány dlouhé jehlice se zářícími ozdobami. Jejich zlatožlutá pleť harmonizovala s černými vlasy a tuší přimalovaná obočí působila dojmem, že jejich oči jsou ještě šikmější, než ve skutečnosti byly. Měly drobné postavy, ale pěkně urostlé. Při vstupu do salónku s rukama skříženýma na prsou se nám hluboce uklonily. No, moc se nám líbily, mohli jsme na nich oči nechat.
Ta v modrém si nesla podivný strunný nástroj, klekla si na jeden z polštářků, přejela rukou po strunách a začala zpívat. Její zpěv byl melodický a měl rytmus, škoda jen, že jsme nerozuměli o čem její píseň je.
Ta ve žlutém kimonu, taková "panenka na dort" s květinou ve vlasech, poodešla do středu salónku a začala se pohupovat v kolenou, kroutit trupem a ladně pohybovat rukama; šikmá očka jí při tom jen hrála. Její usměvavá ústa sem tam něco pípla buď směrem ke mně, nebo ke kamarádům. Zdálo se mi, že její ladně pohyby jsou působivější než nahota nějaké exotické tanečnice. Byla to nádhera!
V roztržitosti jsem naráz dopil svůj šálek čaje. V sekundě mi jej dívenka v zeleném kimono opět naplnila a na stolek položila talířek s malými preclíky.
V té chvíli do salónku malými krůčky vešla nová tanečnice v růžovém kimonu. Ta byla ze všech nejhezčí. Půvabně se nám uklonila a zanotovala nějakou píseň. Zpívala hned tiše, skoro šeptem, ale brzy její hlas dosáhl závratné výšky a hned nato klesl do snivého broukání, přičemž nás nespouštěla z očí. Vypadalo to, jako by zpívala o nás. Zatím ta ve žlutém, ta "panenka na dort", cosi zaščiříkala, vklouzla mezi nás a jala se nás obsluhovat. Nalévala čaj, nabízela nám cigarety, ovívala nás vějířem a snažila se o rozhovor. Nakonec vykouzlila odkudsi z kimona naparfémované dopisní papíry, pohlednice a vizitky. Vše bylo zhotovené z tenkých vylisovaných plátků dřeva. Na pohlednicích byly barevné portréty "našich" gejš. Japonská kuriozita!
Vypil jsem ještě dva šálky čaje, snědl několik preclíčků a vybral si asi deset pohlednic a nějaké dopisní papíry, a tu se ozval Karel, znalý světa: "Franto, platit a jdem, začínáš hýřit. Polož na stůl dvě stovky a jdem!"
Lekl jsem se, protože jsem si nebyl jistý, jestli u sebe tolik peněz mám. Ale měl jsem.
Zvedli jsme se k odchodu. Děvčátka zkřížila ručky na prsou a hluboce se nám ukláněla. Malý tamburaš spustil pochod na rozloučenou, ale najednou se zarazil a cosi vzrušeně japonský zabrebentil.
Na gejších bylo vidět, že mají strach. Dvě zmizely za závěsem a dvě se nás chytly za paže. Zvenku k nám doléhal řevu podobný zpěv a smích a v malé chvilce vrazila dovnitř skupina notně podroušených námořníků.
"Haló, Čeks!" volali na nás přátelsky, začali nás objímat a mermomocí chtěli, abychom ještě zůstali. Lámanou angličtinou jsem se vymlouval, že musíme domů, že nemáme propustky. Když s námi nic nebylo, začali věnovat pozornost děvčatům. Neoslovovali je zrovna slušně, tahali se o ně, objímali je a děvčata strachy ječela a držela se nás jako klíšťata. Někteří námořníci se vrhli za závěs, odkud se pak ozýval ženský pískot. Marně jsme se snažili přiopilé chlapíky mírnit.
Mezitím vznikla mezi námořníky v salónku nějaká váda a dva z nich se začali boxovat. Bambusové stěny zapraštěly a malování kolibříci, ledňáčci a květy sakur létaly v povětří. Karel, který bránil "panenku na dost", se do té vřavy také vmísil a málem bychom dostali pořádný výprask, protože námořníci byli chlapi jako hory a bylo jich víc než nás. V pravý čas však zakročila japonská vojenská hlídka, která s nasazenými bodáky vtrhla dovnitř.
Zmizeli jsme z čajovny zadním vchodem, který nám ukázalo jedno z děvčat. Když jsme byli na ulici, Japonci vyváděli z domku námořníky pod bodáky a vedli je na posádkové velitelství.
Byli jsme šťastní, že jsme se z toho tak lacino dostali, a mě těšilo, že jsme viděl opravdové gejši, ale také na chvíli zapomněl na své trápení.
V neděli, 23. května 1920, byl už náš úderný prapor naloděn na britském parníku "Ixion", který se s námi vydal na naši cestu - DOMŮ.
(Úryvek z rukopisu románu "Viktoria"; tento příběh je podle záznamu ve válečném deníku (1914-1920) mého otce, ruského legionáře.)
***
Českoslovenští legionáři v Rusku, kteří prodělali sibiřskou anabázi, se postupně naloďovali na spojenecké lodě ve Vladivostoku. Největší jejich počet vyplul na dlouhou cestu do vlasti mezi prosincem 1919 a zářím 1920. Celkem bylo vypraveno 42 lodních transportu, které odvezly 72 644 osob, z toho přes 56 tisíc vojáků, na pět tisíc invalidů, přes dva tisíce žen a dětí. Zbytek tvořili cizinci, převážně Rusové. Československých legionářů padlo v Rusku v bojích 3 652 a 739 bylo nezvěstných. (Čísla jsou z knihy "Českoslovenští legionáři (1914-1920)" od Karla Pichlíka, Bohumíra Klípy a Jitky Zabloudilové; vydala Mladá Fronta, Praha 1996)