Názory na romány francouzského spisovatele Gastona Lerouxe (1868-1927) se mohou zásadně rozcházet. Pro někoho jde o literární brak, pro jiného představují hodnotnou literaturu. Román Fantóm opery z roku 1910 se stal předlohou pro četná filmová a divadelní zpracování, muzikály a rozhlasové hry a takto je živý dosud. Něco jiného jsou Lerouxovy kriminální romány. Novinář a detektiv Joseph Rouletabille vystupující v sedmi detektivních románech může být pro dnešního čtenáře dost exotický. Ale jeho postupy při pátrání, motivy zločinů a jednání románových postav jsou o něco uvěřitelnější a je v nich alespoň náznak logiky, na rozdíl od překombinovaných a mnohdy logiku postrádajících případů Agathy Christie. Samozřejmě je to věc čtenářského vkusu. Agatha je pořád zřejmě lepší, čtivější a přehlednější než mnohasetstránkové moderní severské detektivky. Ale i ty mají své čtenáře, kteří si libují v rozplétání příběhů sestavených ze sáhodlouhých krkolomných kombinací.

Kdysi jsem četl Lerouxovy detektivní romány, Fantóma opery a také román Tmářky o Rasputinovi a zkáze Ruské říše. Jako čtenáři jsme zde žili v představách, že autoři, které známe a čteme, jsou ve svých zemích rovněž známí a patří jako u nás ke čteným autorům. Koho by napadlo, že Gaston Leroux je ve Francii zapomenut? Poznal jsem to koncem 90. let. Chce to ale vysvětlení, jak k tomu došlo.

V roce 1998 jsem jako právní zástupce hutního a strojírenského podniku pobýval v Paříži. Už samotná cesta byla malým dobrodružstvím. K jednání jsme jeli tři. Na dnešní dobu, kdy se všude létá, jsme měli neobvyklou dopravu. Firma najala pana Vitáska, který tehdy jako jediný ostravský taxikář vlastnil české vozidlo Tatra 700. Vůz koupil přímo v továrně v Kopřivnici jako vůbec první vyrobený kus (říkal tomu vůz 000). Získal ho se slevou. Cesta rychle ubíhala. Tam, kde nebylo rychlostní omezení, jsme uháněli 220 km/hod. a pan Vitásek byl rozmrzelý, že nás i v této rychlosti tu a tam nějaké vozidlo předjelo. Museli jsme ho přemlouvat, aby se nenechal vyhecovat a nezávodil. Tatra 700 by na dálnici zřejmě v rychlosti velkou konkurenci neměla, neboť její maximální rychlost prý byla 250 km/ hod. Kdekoli jsme zastavili, seběhli se kolem vozu zájemci a chtěli vidět motor a prohlédnout si interiér s palubní deskou vykládanou kůží a dřevem. Pan taxikář dostával nabídky na koupi vozu. K tomu jen tolik, že po návratu provozoval taxislužbu se skromnějším vozidlem a Tatra skončila v Berlíně, údajně v jakémsi muzeu. Toto intermezzo týkající se vedlejší události jako byla doprava a nemající nic společného s literaturou jistě podnítí diskusi těch, kteří se cítí být povoláni k zasvěceným debatám o zmíněném vozidle. Budiž to „pojistka“ pro případ, že by literární stránka příspěvku zůstala v diskusi bez odezvy.

V Paříži jsme bydleli v hotelu na rue Cambon. Jednání byla nedaleko v budově mezinárodní právní kanceláře, která tehdy u nás měla pobočku v Praze na Staroměstském náměstí a v Paříži vlastnila budovu v blízkosti Boulevard de la Madelaine. Z ulice sídlo právní kanceláře vypadalo jako starý palác. Uvnitř ale vše radikálně nově přestavěné. Čeští památkáři by z toho nespíš zešíleli. Tam se ale dbalo pouze na zachování venkovního vzhledu staré stavby a v tom, jak to bude uvnitř, úřady majitele neomezovaly. Vše bylo moderní, ale některé části vypadaly, že jsou původní. O místo uvnitř nouzi neměli. Byl to přece jen palác. Všichni jsme se scházeli v jednací místnosti a kromě toho měl každý z nás místnost jen pro sebe. Dostal jsem k dispozici velký sál, ve kterém byla na zdi mapa Paříže ze 17. století. Hned první den jsem si všiml hloučku, který se objevil za oknem. Několik lidí vystoupilo do prvního patra po schodišti na zdi ze dvora a z malé plošiny za oknem nakukovali do místnosti. Když mne uviděli, vypadali rozpačitě. Byli to japonští turisté, kteří si přišli místnost, ve které jsem se usadil, vyfotografovat. Vše se pak vysvětlilo. Jakýsi turistický průvodce po literární Paříži budovu zmiňuje v souvislosti s románem Alexandra Dumase ml. Dáma s kaméliemi. Ta místnost prý byla předobrazem pro salón zmíněné dámy. Nikdo jiný než Japonci se tam prý po tom venkovním schodišti nešplhá. Dříve se zvědavci chtěli dostat dovnitř, tak ve dvoře dali na zeď schůdky. Turisté věří, že se dívají do salónu postavy románu Dumase mladšího a jsou spokojeni, že si to mohou v klidu vyfotografovat. Jsou turisté cíleně putující po místech známých z literárních děl knihomolové nebo jen lovci kuriozních zážitků? Jako upomínku jsem dostal román Dáma s kaméliemi s osobním věnováním „vzpomínka na pařížské působení“.

Údajný salón z románu Dáma s kaméliemi od Alexandra Dumase ml.

Na konci našeho pobytu jsme byli pozváni na večeři do restaurace Opera naproti budovy pařížské Opery. Náš hostitel neopomenul zmínit výjimečnost návštěvy této restaurace a svůj úzký vztah k ní. Netýkalo se to luxusního prostředí a tomu odpovídajících cen, ale osobního vztahu. On a vrchní číšník měli stejného zubaře, znali se z čekárny ordinace a rezervace stolu se tak obešla bez jakýchkoli lhůt. Onen číšník nás pak obsluhoval a radil, co si máme vybrat. V tu dobu se ve Francii zrovna pořádalo mistrovství světa ve fotbale. Hovořilo se o něm a o Paříži. Předtím nám uspořádali projížďku městem. Že něco, co je známo ze staré literatury, již dnes nesedí, ukazoval postoj hostitelů k Latinské čtvrti. Opakovaně nám připomínali, abychom se této části města vyhnuli.

Ve volných chvílích jsem jedno z literatury známé místo sám navštívil. Přiměl mne k tomu telefonický rozhovor s manželkou, která je čtenářkou knih Georgese Simenona a jejíž postřehy byly inspirací pro článek v Neviditelném psu Maigretovy mánie - zamyšlení nad romány Georgese Simenona z 26. 1. 2017.

V blízkosti našeho hotelu nešlo vynechat Place Vendôme, Place de la Concorde, Olympii a Operu, které jsem si po večerech prohlédl. U Opery jsem si všiml zařízení k čerpání podzemní vody. Okamžitě se mi vybavil román Fantóm opery a podzemní labyrint s jezerem pod Operou. Ta spodní voda tam pod Operou zřejmě skutečně je a musí se odčerpávat. Bylo to fascinující zjištění, že něco z ryze vymyšleného příběhu přece jen může odpovídat skutečnosti. Při večeři jsem se rozhodl uplatnit své znalosti literární Paříže. Zavedl jsem hovor na pařížskou Operu a román Fantóm opery. Předpokládal jsem, že znalci románů obou Alexandrů Dumasů, staršího a mladšího, kteří neopomenuli dát najevo, že od nás znají Franze Kafku a Milana Kunderu, se do debaty o románu Gastona Lerouxe zapojí. Jaké bylo ale mé překvapení, když se ukázalo, že vzdělaní Pařížané nejen že román Fantóm opery neznají, ale nic jim neříká ani jméno Gaston Leroux!

Takové mezery v literárních znalostech jsou u našich čtenářů neobvyklé. Ti, kdo kdysi hodně četli, sdílejí určitou literární paměť. Stále jsou schopni zasvěceně se vracet k autorům, které četli v mládí a mnozí literaturu svého mládí čtou dosud. Je v tom nostalgie, návrat do doby, kdy člověk měl jiné starosti a jinak vnímal svět? Čtení beletrie byla odjakživa časově náročná zábava. Mnozí skončí u beletrie, kterou museli přečíst ve škole. Je možné, že ti právníci z mezinárodní právní kanceláře v Paříži, kteří neznali spisovatele Gastona Lerouxe, věnovali svůj čas jiným činnostem než je systematická celoživotní četba veškeré dostupné beletrie. Zdá se, a to již dnes, že něco takového je přepych, který si bude moci dovolit stále méně lidí.