LITERATURA: Filozof náhody

Matěj Čapek. Carlo Mateo. Karel Matěj Čapek. Karel Matěj Čapek-Chod. Jméno po jménu, vždy byl blíž a blíž zdůraznění náhody coby určovatelce, ba tvůrkyni životního příběhu, osudu celého. Nade vši pochybnost je, že literární věda jej zcela po právu řadí k těm, kteří – ať realisté, ať naturalisté, či také obojí – zbrzdili levnou, ba kýčovitou romantiku a banalismus. Ale protože literatura nedělá tlusté dělící čáry, naopak její vývoj probíhá v intencích vlínání nových myšlenkových směrů napříč směry přežívajícími a ovšemže též v intencích dílčích ústupků či vyčerpanosti (témat, zorných úhlů, sdělování), tak i apoštolové nových filozoficko-etických proudů a odvozeně i žánrů a tvůrčích technik se nevydařeně potýkávají s překonanostmi. Z takových osobností je i rodilý Domažličan Karel Matěj Čapek-Chod. Ostatně evoluci Čapkova myšlení od mladistvé romantiky k dílčím (a naštěstí nikterak hojným) romantickým "sklouznutím" už zralého romanopisce snadno postihují příklady z tvorby.

Tak romantickou potřebu mladičkého a dosud neznámého Matěje napsat si (přirozeně romantický) epitaf svědčily okenní tabulky skla, do kterých příští klasik vyryl: "Až obličej můj se zastře tmou / Hlásej zpěve ještě slávu mou / Mé ať písmo se světem bleskne / Sklo to až k zemi třeskne / Rydla toho ostřejší je čas / Ryje vrásky a celí je zas / Střež sklo to a slovo v něm / Až mne chladná krýti bude zem."

Soukromý život Karla Matěje Čapka-Choda rozhodně nebyl z těch šťastných, natožpak romantických. Jaké to bylo ponížení, když ve finále své novinářské dráhy musel Čapek tak nedůstojně bilancovat: "Do Národních listů jsem napsal víc než tři tisíce článků a zpráv, a přece v nich nakonec končil jako redaktor fejetonu a na prahu své šedesátky – po dvacetileté nezištné službě – jsem se musel přímo doprošovat o zachování holé existence."

Nicméně dorostl Čapek-Chod v tvůrce moderního českého románu s rukopisem kdykoli rozpoznatelným především efektem bizarního a efektem náhodného. A právě náhoda to je, která - když přeroste až do Náhody - zatřpytí se romantickým.

Tak zlomyslná koketa Tynda Ulliková tak neodolatelně přitahuje a hlavně provokuje syna firemního sluhy, že ten noc co nos trýznivě bloumá pod jejím oknem. Tynda o tom samozřejmě ví a ráda nechává Vénu Nezmaru, úspěšného vzpěrače, marně k uzoufání toužit, jenom toužit. Až jedné noci … jedné noci se producíruje po pokoji jen v sandálech, a tu se to stane: rozvášněný býk vytrhne okenní mříž, vskočí dovnitř a oba mladí prožijí slavnost koitu. Prvního v životě. (V románu "Turbina".)

To výborný pražský student Jindřich Pavák, sám teprve sedmnáctiletý, se srazí na nároží s šestnáctiletou Boženkou Nekušovou přenášející zrovna ovoce, vkrátku dobude jejího srdce a pak i těla tohoto dítěte chudoby, které hned napoprvé přivede do požehnaného stavu. Zneklidněná a jaksepatří řízná matka odvleče Jindru do Anglie, ten tam zpočátku teskní, ale již o Vánocích posedle zulíbá pod stromečkem skvostnou Mabel. A když později suverénním způsobem dostuduje orientalistiku na univerzitě v Oxfordu, s Mabel se ožení a odcestují do indické Kalkuty. Jindřich se zde natolik vnoří do studia hindských nářečí, že ani nepostřehne, když se krásná běloskvoucí Mabel stane výhradním majetkem plukovníka Bima Džasvanta, pravého prý bengálského tygra. Úřady ovšem přejí plukovníkovi a Pavák je obdarován lodním lístkem do Terstu, dvojitým ročním služným na cestu a knihou Kámasútra, kterou se teď (co by vědec, co by chlap?) zatoužil zaobírat. Cílovou stanicí mu je Praha, město první lásky, a když se Pavák vydá poprvé k Vltavě, nastojte, náhoda všech Náhod (!), hned potká osiřelého chlapce, v němž identifikuje svého syna Jindřicha - ač nemaje o jeho existenci dosud ani tušení. Ujme se ho však, vychová ho a nadaný Jindřich druhý to dotáhne na očního lékaře.

Oh ale, jaký to velebizarní osud, opět Náhodou zosnovaný! Oční lékař přijde ve válečné vřavě po výbuchu granátu o zrak. Skončí na jihu Francie v lazaratě americké mise Červeného kříže a – a ho opečovávající sestra Edith je ve skutečnosti Mabel, ta přesvědčená, že našla svého prvního manžela, s nímž dosud nerozvedena. A romantikum nemá konce. To odjeli nevlastní matka Jindřicha Paváka mladšího a nevlastní syn Mabel Pawakové do Prahy. Rána však stíhá ránu. Vždyť v bytě otec Pavak a jeho milenka Jiřina… Jiřina … přece velká láska syna Pavaka, již měl on za svou nevěstu ! - ! - !

A jakého že rozuzlení dojde zápletka takřka z knihovny takříkajíc červené jakoby vystřižená? Válečný invalida Pavák se s těhotnou Jiřinou dohodne – na sňatku. Indolog Pavák, Kámasútru snad už zpaměti znající a Jiřininy osamělosti zneuživší, se dohodne také – s Mabel, před Bohem manželkou; a uchýlí se spolu do Anglie.

Když se při přetěžkém porodu narodí Jindřich Pavák třetí, vyhasne Jiřinin život. Je na Jindřichu prvním, aby svého syna hmotně zaopatřil. Je na Jindřichu druhém, aby dal svému bratru vychování.

Nejspíš je v románu "Jindrové" přefabulováno – to ponechme na úsudku každého ze čtvrté generace čtenářů Karla Matěje Čapka-Choda. My také ani zbla nesnižujeme autorův přínos realistické a naturalistické próze první třetiny dvacátého věku. Zkrátka tak jako s lidským životem ne, tak ani s uměleckou literaturou se vždycky nesnoubí jednoznačnosti. Což je vlastně z našich neodbytných poznání nad literárními texty Pana spisovatele.