LITERATURA: Fantom opery

Chceš-li opravdu vidět ďábla, stačí ho volat z celého srdce. Přijde. GASTON LEROUX

1.

„Všechny originální myšlenky mě napadly ve spánku,“ holedbal se publicista Gaston Leroux (1868-1927). Že ho moc neznáte?

Byl to mohutný, žoviální bonviván, optimistický Pařížan s cvikrem a se sklony k výstřednosti. Roku 1889 absolvoval práva, ale rovněž zdědil milion. Prohýřil ho prý za půl roku.

I co, věnoval se tedy pokorně advokacii, ale když roku 1893 hodil rezolutní anarchista Vaillant do sněmovny bombu a když Gaston vylíčil přelíčení s pachatelem pro Le Matin, stal se novinářem.

Nabídli mu spolupráci… a on jako první v dějinách soudní žurnalistiky uskutečnil rozhovor s obviněným přímo ve vězení: v přestrojení za antropologa.

Psal taky exkluzivně z ciziny. Roku 1905 to byla Varšava a Kavkaz i Moskva a Petrohrad a Leroux odhalil i místo schůzky cara s Vilémem II. Vyzpovídal totiž kuchaře.

Roku 1907 následovalo Maroko, Casablanca. Potom znovu Rusko. Byl nadšen závodem Peking–Paříž a psal: „Kola Godardova Spykera z Číny vůbec neměnili, nehustili, jsou snad z krokodýlí kůže.“

Mimochodem, malebné kulisy tohoto závodu později využijí Ivo Pechar (nar. 1938) a Theodor Pištěk (nar. 1932) pro kreslený seriál Deset tisíc mil na vzdorujících strojích. Vycházel v letech 1971-73 v časopise Ohníček a roku 2002 knižně ve Velká knize komiksů z časopisu Ohníček.

Seriál možná zaujal a poučil, ryzí a pravou atmosféru závodu ale zažil jenom sám Gaston Leroux. A taky znamenitou hostinu nakonec. Cituji Allena Andrewse, autora knihy Blázniví motoristé (1964, česky 1969): „Leroux začal psát už pěkně naměkko. Po Chateau Léoville a Volnay ročník 1893 líně sáhl po papíru. V přítmí čmáral: Jak říká latinský básník, příjemné je z pobřeží pozorovat úsilí druhých zápasících s bouřlivým mořem... A příjemné je i sedět v rozlehlé hodovní síni břichem ke stolu a slyšet o nebezpečí, jemuž se tito vystavili…“

2.

Když však ona slova psal, byl už etablován i mezi beletristy. Kdy k tomu došlo?

Když zemřel Xavier de Montépin (1823–1902), tvůrce asi dvou set dobrodružných románů na pokračování. Roku 1903 začal Leroux v Matinu vydávat Dvojí život Theofrasta Longueta a už tady ochutnáme senzační esence jeho knih, ačkoli původně mělo jít o pouhý fejeton na téma prohlídky vězení. Rozrostl se - a autor začal tvrdit, že pokračování dodává redakci jistý Adolf.

Výsledkem se stal přepodivný příběh, jak by řekl Foglar. Pan Longuet totiž odhalí, že je převtělený vrah Cartouche, který má na kontě 150 obětí a absolvoval i předčasný pohřeb. Longuet se v něj začne měnit. Jak? Asi jako se měnil Stevensonův doktor Jekyll v hrůzného pana Hyda… Je chvíli spořádaným občanem, ale najednou zkrátka loupí a uniká bravurně nad střechami Paříže. Uřeže taky sousedovi zvesela uši a lotrovinu z něj nevymoštuje dokonce ani (skutečný) mág Eliphas Lévi (1810-75), který v knize figuruje pod jménem Eliáš ze Sv. Elmu. Je to div, protože Eliáš nechá Longueta v hypnóze projít celý Cartouchův život, a to tak důkladně, až nebožákovi v tranzu vypadají zuby a hrůzou mu zbělají vlasy. Nic nepomůže a Longuet chtě nechtě dál kopíruje dávné Cartouchovy zločiny. Svou nevěrnou manželku dokonce rozporcuje, což je decentní scéna, a pak i souseda-řezníka. Nedivme se ale příliš, Leroux už byl takový.

Rád se kochal i skutečnými zločiny a kupříkladu čistě odříznutá lidská hlava v kotli vyděsí čtenáře nejen tady, ale i v povídce Strašidelná hospoda o rodině Weisbachových z pohoří Jura, kteří mučili a vařili nic netušící hosty. Ale vraťme se k Lerouxově prvotině.

Finále Longueta totiž neústrojně graduje až do sféry surreálného absurdna. Mizí tu celý vlak se stovkou lidí (což Leroux částečně převzal z povídky Kam se poděl zvláštní vlak, 1898, od Conana Doyla, jehož ctil), a pak se pro změnu propadáme hluboko pod Paříž a do stok, které zůstaly od Hugových Bídníků (1862) nezměněny. A jako by se tu dál procházel Jean Valjean. A právě zdejší šeré jezero stane se později podstatným prvkem z Lerouxova slavného románu Fantom opery (1910) a podobně tomu i „lidé noci“ Talpové, tj. slepci s rypáky, předjímají už Fantoma samého.

3.

Gastona Lerouxe obdivuji. Chtěl bych umět psát jako on. Ne nijak lépe.

Vládl nevšední schopností vyprávět a uměl geniálně mísit humor s hororem a měl také dokonalý cit pro naplnění pojmu groteskní.

„Podivné, neobyčejné…“ definoval slovo groteskní už doktor Watson, ale Sherlock Holmes (aspoň podle Doyla) namítal: „Ne, je to víc. Vnímám náznak tragiky, hrůzy. Od groteskního jen krůček k zločinu, Watsone, a jak to slovo slyším, zbystřím.“

A perouc? Ten vstřebával Conana Doyla plnými doušky.

Sám byl nicméně jiný. Předjal surrealismus. „Je to princ v panství, kde Poe byl králem,“ uznává i Jean Cocteau (1889-63). „Sám opovrhoval díly, která psal, ale mýlil se. Cílil daleko výš…“ A přiznává se: „Našel jsem útočistě před realismem v dílech, jejichž autor netuší, že ho poezie pronásleduje a že jej zdvíhá až nad něj samého.“

4.

Jako už Dickense v Anglii, poutaly i Lerouxe ve Francii neodbytně krvavě senzační absurdnosti. Byl ale i věrným žákem Suea (1804–57), Févala (1817–87, Hrbáč, Tajnosti Londýna), Bowiera (1836–92) a Ponsona du Terrail (1829–71), který se proslavil jako tvůrce Rocambola, knížete katakomb.

Leroux se jimi nechával prodchnout a inspirovat, ale disponoval navíc i zcela moderní fantazií a roku 1920 díky tomu vylíčil v Kapitánu Iks a v Neviditelné bitvě podmořské války budoucnosti. Ty knihy jsou čisté sci-fi, ale víc mu dluží detektivka.

A Tajemství žluté komnaty (1907) je možná opravdu „nejlepší detektivní román, co kdy byl napsán“ (J. D. Carr) a se záhadou zamčeného pokoje sice první přišel už Edgar Allan Poe (Vraždy v Rue Morgue z roku 1841 jsou situovány právě do Paříže!), nicméně až Leroux dotáhl šarádu pokojů k brilanci. Ano, tento zdivočelý advokát „úzkostlivě dodržoval fair play už dávno před zformulováním detektivního desatera“ (Josef Škvorecký) a jako třešeň na dort nám Žlutá komnata koneckonců předhodí ještě i problém číslo 2, totiž zmizení vraha z průsečíku zcela přehledných chodeb.

5.

Jen dva roky po Leblancově (1864-1941) lupiči-gentlemanu Lupinovi (1905) dal Gaston Leroux ve Žluté komnatě našemu světu i pátrače Josepha Rouletabilla, povoláním reportéra, s jehož názory se pak zcela ztotožnil… a kterého u nás milovali i Karel Čapek nebo Jiří Mahen, jinak také autor Rouletabilla v Čechách (1922).

Druhý díl Tajemství žluté komnaty nazvaný Parfém dámy ve smutku připomíná Fantomase, na rozdíl od Fantomase ale umí Leroux dělat neuvěřitelné i věrohodným, i když… Přece jenom nás znovu a znovu mate a šálí. Čím? Je tu rozpor mezi dokonalou logikou jeho příběhů a pocity iracionálna. Leroux je neuchopitelný, řekne vždy právě jen tolik, kolik chce, vzápětí šokuje i straší a bravurně líčí děje až na hraně vší únosnosti.

Příklady? V okultním Muži ze záhrobí zavražděný nebožák přežije a prchá z kufru i z hrobu, ale jen aby ho hluchoněmý pachatel-mrzák držel po pět roků na řinčícím(?!) řetěze a v obojku v jeskyni, odkud šílený zajatec občas uniká strašit. „I ve starodávných městech byly nevinné lidské trosky vězněny uprostřed každodenního ruchu,“ omlouvá Leroux vědátorsky absurdní fabuli a zde přítomná kapitola Strašné tajemství svíčky se stříbrným kloboučkem je opět šarádou o zamčené místnosti.

V jiném románu Chemikovo tajemství chystá zas vězeň pod jistou laboratoří bizarní vraždy jedem, světly a zvuky, a kdo získá „prokleté“ křeslo ve Francouzské akademii, umírá za hry kolovrátku, která zní „jako pláč všech, co byli zavražděni od počátku světa“.

V trilogii Prodavač oříšků pak báječný Leroux „vyhlásil“ novou Francouzskou revoluci a do detailů parafrázoval tu původní, a ve Večeři byst se ztroskotavší kapitán nechá napůl sníst, jen aby ve člunu ušetřili jeho milovanou. Lidské maso mu ale zachutná, tak jako celé posádce, a ještě po letech následkem toho pořádají tajné hostiny uprostřed vší civilizace. On třeba takový kominík přijde k chuti a nemusí to být jenom náš nudista Bohuš Matuš.

6.

Ještě jindy si Leroux - na způsob Johna Buchana (1875-1940) - vysní tu nejabsurdnější situaci (např. dáma s odkládací hlavou), aby k ní pak příběhem zcela věrohodně dobruslil. V Dámě se sametovým náhrdelníkem si totiž hrají dva rozmarní milenci na kata Sansona a Marii Antoinettu, ale jim však jistý razantní mstitel z Korsiky během své vendety podstrčil pravou gilotinu. A pointa. Brutální.

V tomtéž anebo podobném duchu napsal GL i pět němých filmů, sedm divadelních her a roku 1912 zdramatizoval s úspěchem také Žlutou komnatu. Jeho drama Muž, který viděl ďábla (1911) se pak stalo přímo klasikou a předjímá Agathu Christie (nechápu, proč ho pražští divadelníci neuvedou, Richter by prý šel).

A povídka Naše Olympie? Líčí vyvraždění tuctu manželů a inspirovala paní Agathu pro změnu k Deseti malým černouškům (1939). A mimochodem, Muže, který viděl ďábla netrumfla v mnoha směrech (tedy kromě počtu repríz) ani její Past na myši! Ne, v žádném případě, protože tato Lerouxova hra byl kasaštyk (1000 repríz) a děsí nás dodnes. Děsí nás jím načrtnutý zlý pokoj na planině v pohoří Jura, který čpí ďáblem ve skříni. A majitel skříně? Prý viděl v jejím skle tvář a „chceš-li opravdu vidět ďábla, stačí ho volat z celého srdce - a přijde!“ dočetl se. Volal tedy, volal, hle, začal vyhrávat v pokeru. V hrůze z pekla vyhrané rozdal a... A co teď? Čeká, hodiny tikají, a on čeká, až se jeho němému psovi vrátí hlas.

„Já přijdu s tím štěkotem,“ slíbil totiž Richter. Chci říct: satan.

7.

Ale k meritu věci. Roku 1910 navštívil Leroux pařížskou Operu a poprvé zřejmě slyšel o Fantomovi, tedy reálnou historku starou tehdy už dvacet let.

Vrátil se vyplašeně domů a napsal to, co napsal. Tedy sumář pověr spjatých s magickou budovou. Románem nezní jen fantomův smích! Projde jím i krysař, i záhadný muž v plstěném klobouku, čtenáři tehdy identifikovatelný (odhaduji, že někdo z pařížského magistrátu)… A pokud Bram Stoker v Draculovi (1897) využil upírologii až do dna, Leroux tady „fantomologii“ triumfálně sám založil.

A co zrůdný fantom Erik? Spí v rakvi - taky jako upír, ale spí nikoli v hrobě, nýbrž na břehu jezera u základů Opery, kde komponuje svoji hrůznou skladbu Don Juan triumfující.

8.

Podle románu Fantom opery vznikl později i nejúspěšnější muzikál všech dob (od Lloyda Webera), pro který ovšem z příběhu šitého původně horkou jehlou vypreparovali jen linii Krásky a Zvířete… A pro který zbavili originál tzv. Peršanova vyprávění.

Až toto vyprávění totiž v řadě kapitol udělalo z Erika sadistického trýznitele a masového škrtiče.

9.

A impozantní budova Opery? Onu legendu zasluhuje.

Stavba Charlese Garniera (1825–98) rostla dospívajícímu Lerouxovi před očima (1868-75) a ještě dnes je bludištěm. Má 2 500 dveří, sedmnáct pater, z toho sedm podzemních. Každé má tři akry.

Za Komuny se tu mučilo, popravovalo, dlouho zde byly nalézány kostry „a hladinu jezera v základech je dodnes třeba pravidelně snižovat. Stále tu panuje hrůzostrašná atmosféra,“ píše klasik špionážního žánru Frederick Forsyth (1938), jinak také autor slavného Šakala.

Ale nejen to, i tvůrce silně pietního Fantomova pokračování Fantom Manhattanu (1998, česky 1999).

Spíš kýčem plným tragiky oproti tomu na Gastona navázala Susan Kayová v knize Fantom (1991, česky 2000), kde naturalisticky dořekla úplně vše. To Forsyth je lepší a píše: „Jako Stoker s Draculou, Shelleyová s Frankensteinem a Hugo s Quasimodem, i Leroux čirou náhodou narazil na nejasnou lidovou povídačku a našel v ní jádro skutečně tragického příběhu. Želbohu, nebyl Hugem.“

10.

Leroux ale být Victorem Hugem nemusel. I bez toho zůstává neopakovatelným - a svůj.

A pověstnými verzálkami zdůrazňovaná slova, tak typická pro jeho knihy, už jen dotvářejí bezpříkladnou atmosféru tajemna, která nás při četbě tiše obestírá, protože klíčový význam těchto „verzálkových“ slov odhalí autor vždycky až na konci.

Původní verze vyšla v knize Norman Bates kontra Fantomas (Pro libris, Plzeň)