Stojaté vody letního času rozčeřilo senzační odhalení. Známý německý spisovatel Günter Grass rok před svou osmdesátkou přiznal, že poslední měsíce druhé světové války prožil v elitní jednotce SS. Věhlasný humanista tedy v mládí patřil k zločinecké organizaci, sám se však údajně žádného zločinu nedopustil. Když mu bylo patnáct, přihlásil se z klukovského vzdoru k ponorkovému loďstvu, aby unikl z domova, pak na to zapomněl a teprve po roce obdržel povolávací rozkaz, nikoli ovšem k námořnictvu, ale k 10. pancéřové divizi Waffen-SS "Frundsberk" do Drážďan. Narukoval v září 1944, prý však ani nevystřelil. Zažil v podstatě jen rozvrat porážky, málem přišel o život a nakonec skončil v americkém zajetí.

Taková "esesácká" epizoda působí po více než šedesáti letech celkem nevinně. U někoho jiného by sotva vyvolala poprask. Jenže Grass se na veřejné scéně prosadil především jako moralista kárající národ za neochotu vyrovnat se s nacistickou minulostí. Zajistil si tim mezinárodní věhlas, politický vliv, slušné příjmy i dlouhou řadu literárních cen. A nyní se ukázalo, že po celou tu dobu povážlivou část vlastní minulosti tajil, snad aby jej nebrzdila v rozletu.

Strategie skandálu

Svého kostlivce ve skříni odhalil Grass v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung v polovině srpna. "Tížilo mě to. Mé mlčení po celá ta léta patří k důvodům, proč jsem napsal tuto knihu. Muselo to konečně ven," zdůvodnil svou upřímnost. Kniha Loupání cibule, o které se zmiňuje, měla vyjít v září, jenže mohutný ohlas vyvolaný zmíněným rozhovorem přiměl nakladatele, aby ji vypustil ma trh už minulý týden. Název evokuje postupné odstraňování slupek, které zakrývají jádro, v tomto případě nejhlubší vrstvy paměti, bez významu však není ani známá skutečnost, že se nad cibulí slzí.

Grass svá díla vždycky dokázal pojmenovat hutně a výstižně, s poetickým přesahem, ale také s ohledem na potřeby knižního trhu. O jeho marketinkové zdatnosti svědčí i načasování rozhovoru. Za čtrnáct dní, až s koncem prázdnin vyvstanou všední problémy, by mu média zřejmě věnovala podstatně méně prostoru. Takto se o chystané knize včas dozvěděla nejširší veřejnost, vyžádala si ji a nakladatelství jí vyšlo promptně vstříc. V pozadí Grassova senzačního přiznání by se jistě dala spatřovat vypočítavost zkušeného autora bestsellerů, který prezentuje nový výrobek. Jenže literární dílo má v éře masové kultury dvojí charakter. Je samozřejmě obchodním artiklem vyžadujícím reklamu, aby si jej na přesyceném trhu vůbec někdo všiml, ale zároveň přináší niterné zážitky a duchovní významy. Grass očividně nenabízí žádné spotřební počteníčko, ale otevírá mravní problém, který si pozornost opravdu zaslouží. Jeho přiznání se dá vnímat i jako zvláštní happening, inscenovaná událost, v jejímž průběhu se vyjevují skryté rysy reality. Už první diskuze o případu ukazují, že z vlastního osudu i kariéry vymodeloval neobyčejně působivý otazník. Někteří hovoří o krachu světoznámé morální instance, jiní se obdivují odvaze, s jakou se odhodlal k přiznání, aby alespoň závěr života neprožil ve lži. Mnozí se ptají, proč promluvil tak pozdě, ozývá se však rovněž otázka, proč vůbec promluvil. Nevydíral ho někdo? Grass patřil téměř půl století k nejznámějším německým celebritám, měl však také spoustu vášnivých odpůrců. Je vůbec možné, že by si na jeho působení v SS žádný spolubojovník nevzpomněl?

Známí a neznámí viníci

Odhalování hříchů z nacistické éry výrazně dotvářelo celé poválečné dějiny Německa. V prvním období šlo spíš o veřejné tajemství, o němž se jen šeptalo, neboť semknuté struktury bývalého režimu nepostrádaly v době stupňující se studené války vliv a moc. Otevřeně tehdy o nacistické minulosti psalo jen pár německých spisovatelů, zejména Heinrich Böll. O dvacet let mladší Cünter Grass se k němu přiřadil v roce 1959 svým prvním velkým románem Plechový bubínek, který se vzápětí stal světovým bestsellerem. Předznamenal tak zásadní proměnu německého vztahu k minulosti, k níž došlo v šedesátých letech. Nastupující generace těch, kteří válku zažili nanejvýš v útlém dětství, začala počátkem šedesátých let hlasitě požadovat vyšetření a odsouzení zločinů, jejichž nepotrestaní viníci leckdy zastávali významné funkce a vážená zaměstnání.

Za příkladný pokus o vyrovnání s minulostí je pokládán proces s dozorčím perzonálem vyhlazovacího tábora v Osvětimi, který za velké pozornosti médií probíhal v letech 1963-1966 ve Frankfurtu nad Mohanem. V téže době byl v Jeruzalémě souzen přední organizátor holocaustu Adolf Eichmann. Revize minulosti se pro Německo, Rakousko i řadu okupovaných zemí stala na několik desítek let závažným společenským tématem. Jenže pátrání po vinících konkrétních zločinů, jakému zasvětil svůj život nedávno zesnulý Simon Wiesenthal, budilo zpravidla menší zájem veřejnosti, než usvědčování známých osobností z relativně zanedbatelných prohřešků. Sám Wiesenthal se například koncem osmdesátých let zastal rakouského prezidenta Kurta Waldheima, jenž se stal terčem obří mediální kampaně, protože za války nejspíš cosi věděl o zločinech SS, ale stejně by jim jako řadový důstojník wehrmachtu nemohl zabránit. Trvalou senzací se stal i kratičký flirt s nacistickou ideologií, kterého se v roce 1933 dopustil slavný filosof Martin Heidegger. O přechodném selhání jeho soudnosti se dodnes píší pobouřené články i knihy. Dá se přitom předpokládat, že někde v ústraní se spokojeného stáří dožily stovky nepoznaných vrahů.

Příběh, s nímž se Grass svěřil novinářům, byl pro mladé Němce jeho generace asi dost typický. Vzpomíná, jak šikovně nacisté v organizacích Jungvolk a Hitlerjugend kopírovali skautské vzory i se stanovými tábory, večery u planoucích ohňů, cituplnými písněmi a historkami o statečných kouscích hrdinů. Svobodný duch kamarádství mocně konkuroval upjatosti rodinného prostředí i školy, kde se chlapci cítili mnohem hůř. Válečné tažení se jim pak zdálo jako výzva k romantickému dobrodružství, při němž osvědčí své nejlepší vlastnosti. Grasse to nakonec dovedlo až do SS. Skutečnosti nerozuměl. Nechápal, proč by se měl v posledních dnech války rychle zbavit uniformy, kvůli které se tehdy věšelo. Po Hitlerově pádu se necítil osvobozený, spíš umlácený. Teprve v důsledku výpovědí vůdce německé mládeže Baldura von Schiracha při norimberském procesu uvěřil, že se nacisté vskutku dopouštěli strašlivých zločinů.

Stejný šok prožili mnozí. Ojedinělé je u Grasse pokračování příběhu, ale o svém úspěchu a slávě v rozhovoru nemluví. Právě tím však navozuje otázku, zda by to s veškerým talentem a pracovitostí dotáhl tak daleko, kdyby se přiznal dřív.

Magie skutečnosti

Napjatý vztah mezi německou minulostí a současností byl pro Grasse od počátku hlavním zdrojem inspirace. Ve svých obsáhlých románech jej ovšem na rozdíl od mladších aktivistů nezjednodušoval. Materiálem mu z valné části byly vlastní životní zkušenosti, individuální paměť, senzuální zážitky. Autobiografický základ pak propojoval s kolektivní pamětí i dějinami ve složitě komponovaných labyrintech groteskních nadsázek a zkratek, filosofických odboček i fantastické bájivosti. Je obdivuhodným fabulátorem, málokterý spisovatel však nechává svým dílem tolik prosvítat osobní anamnézu.

V povědomí světa utkvěl asi nejvíc obraz jeho dětství a dospívání, jak je v groteskně posunuté podobě vylíčil v prvním a nejslavnějším románu. V poněkud přeludném přísvitu zde ožívá Gdaňsk, staré hanzovní město u Baltického moře, kde se po staletí mísily německé, polské a pomořanské vlivy. Z prostředí, do nějž se roku 1927 narodil a které v šestnácti opustil, vytvořil fiktivní terén, který má ráz široce rozvedené metafory podobně jako Faulknerova Yoknaptawpha, Kafkova Praha nebo Márquezovo Macondo.

Po vydání Plechového bubínku se Günter Grass stal jako literární celebrita sám součástí velkých dějin, dokonce se nějaký čas angažoval po boku Willyho Brandta ve vysoké politice. Dál vydával pozoruhodné knihy, ale laťku prvotiny nepřekonal. Od osmdesátých let jeho provokativní věhlas pohasínal. Romány Potkanka (1986), Žabí lamento (1992) či Pole širé (1995) působily jako důmyslná stylistická cvičení, v nichž se marně pokouší objevit nějaké nové téma. Vnímán byl jako zasloužilý klasik, který se s minulostí vyrovnal za celé Německo. Nobelova cena v roce 1999 leckomu připadala jako tečka za uzavřeným dílem. O to větší překvapení čtenářům připravil o tři roky později románem Jako rak, v němž se německou minulostí zabývá z podstatně jiného pohledu, než mu byl do té doby vlastní - poukazuje tu na provinění, jichž se na Němcích koncem války dopustili spojenci a chválí některé vymoženosti Hitlerovy sociální politiky.

Také nynější přiznání k dávnému angažmá v SS napovídá, že Grass své nové téma asi našel. Možná měl pocit, že se z někdejšího mravního apelu stává morální kýč, možná chtěl prostě jen přijít s trochu jiným příběhem, než jaký až dosud vyprávěl. Umělci, jímž nesporně je, se něco takového nedá vyčítat. Je to však užitečná výstraha pro všechny, kteří umělcům přisuzují mravně autoritativní role.

Günter Grass
Narodil se 16. 10. 1927 v Gdaňsku. Otec byl Němec, matka Polka s kašubskými kořeny, rodiče vlastnili obchod s potravinami. Koncem války narukoval, dostal se do amerického zajetí, pracoval v dole, kde se vyučil kameníkem, a později vystudoval sochařství a grafiku. Patřil ke Skupině 47. Roku 1959 vydal slavný román Plechový bubínek, který spolu s novelou Kočka a myš (1961) a románem Psí roky (1963) tvoří Gdaňskou trilogii. Z dalšího díla jsou nejznámější knihy Z deníku hlemýždě (1972), Platejs (1977), Potkanka (1986), Širé pole (1995) či Jako rak (2002). Je členem SPD, výrazně se angažoval ve volební kampani Willyho Brandta, patří k předním aktivistům mírového hnutí. Za normalizace podporoval český disent. V letech 1983-1986 byl prezidentem Berlínské akademie umění. Je nositelem četných cen, roku 1999 obdržel Nobelovu cenu za literaturu. Porota u něj ocenila, že "s rozpustilým černým humorem odhaluje zapomínanou tvář historie".

(psáno pro Respekt)