LITERATURA: Existoval vůbec český naturalismus?
Deset badatelů včetně Erika Gilka se letos pokusilo knížkou Český literární naturalismus (456 stran) dokázat, že onen směr žil v této kotlině a nekopíroval tak pouze Émila Zolu. Podařilo se, ale dokázat lze vše, nastaví-li se nejprve pravidla.
S přiřazováním spisovatelů k naturalismu je totiž potíž. Naturalismus je totožný s realismem a dost autorů u nás představovalo spíš frčící jeho oběžnice než právě drsné jádro. Až do krajnosti dovedená definice myje, pravda, boty Zolově textu Le roman experminentale (1879-1880), ba i vědce Darwina ctí, a sledováno z těchto bašt si pravý naturalismus v české literatuře možná sotva brnkl. Ale to je extrémní názor a dobová kritika nepoužívala ani zdaleka tak velkou gilotinu; ačkoli při charakterizaci literární produkce odkazy na Zolu nešetřila. Někdy seděly. Jindy ne, to byly od věci.
Takový kritik jako František Sekanina například mínil, že jde román Lén mstitel (1908) od Čapka-Choda ve stopě Zolových majstrštyků Zabiják (1877, česky poprvé vyšlo bez data okolo roku 1900) a Člověk - bestie (1890, česky 1891), a pro dalšího z kritiků Máchala byl Staškův román V temných vírech (1900) pendant Germinalu. A pak je X autorů, kteří (patrně) ani neusilovali přiblížit se zolovskému prototypu, a přece vykazují naturalistické rysy - a bude tudíž čestnější (volá část našich autorů včetně Jiřího Pelána), budeme-li naturalismem mínit ryze způsob psaní, aniž bychom stále vytahovali „Zoláka“. A bude tu v tom případě česká literatura mít, inu, minimálně pět adeptů. A to? Jiřího Sumína, Annu Marii Tilschovou, Viléme Mrštíka, Josefa Merhauta (já ho vůbec neznám) a Josefa Karla Šlejhara. A Čapek-Chod?
Jeho Kašpat Lén mstitel jistě není zolovský, ale vykazuje řadu rysů, které se dají vnímat jako naturalismus. Nejen to. Zmíněný román dokonce zpravidla bývá vnímán jako jedno z centrálních děl tohoto způsobu psaní, přičemž tím dalším dílem by klidně mohla být Mrštíkova Santa Lucia (1893) a ještě dalším text Upír od Haise Týneckého, jemuž je letos sto let.
Sám Chod, pravda, se proti podobnému redukování svého Mstitele na „pouhý“ naturalismus vymezoval až do smrti a sepsal ve stejné souvislosti ironicky míněnou povídku Zpověď naturalistova (1910), ve které mimo dalšího pobaví parodický moment, když chudobný epileptik hodí „v rámci boje o život“ oknem kočku.
Na druhou stranu je samozřejmě nesmysl tříditele naturalistů nějak kárat a sám Vrchlický onen problém vnímal s přihlédnutím k možnému svérázu sebe i mnohých: „Můžeme se vůči školám a směrům postavit záporně, ale navzdory tomu cítíme jejich potřebu, oprávněnost. Jsou buzolami, pomáhají orientaci. Jen ať se to ale nestane hrou s prázdnými ořechy,“ dodá. „Ty mile chrastí a obsahují plíseň a pavučiny. Hesel a vinět užívejme opatrně a jen jako signálů.“
Takže se zkoumá dál a dál a… Je třeba naturalistou Ignát Herrmann? U snědeného krámu (1890) ony potřebné prvky má, ale… Otec Kondelík (1989) nikoli. Autoři ostatně po právu následují své cesty a nemohou jinak a nemohou než do krabiček badatelů, přičemž ani ten Zola se (přece) vždy nedržel Zoly - a sepsal i něžnosti. To je případ knížky U štěstí dam (1883, česky 1907), ve které sledujeme konvenční příběh, kde nevinná ke štěstí s milionářem přichází… AND PUNKTUM.
Někdo si, jak zvíme, hrál na naturalistu rád, jiný naopak chtěl to bahno smýt. Spisovatel Karel Klostermann dokonce mínil, že Zola až moc okázale zakrývá šťastnější líc života. A patrně měl pravdu! Klostermannovy Mlhy na blatech (1909) se koneckonců (upozorňuje Pelán) dají chápat i jako implicitní polemika s naturalismem, i čteme tamtéž tuto vznosnou větu. „Je na světě něco neviditelného a povzneseného nad hmotu a je to jakýsi odlesk božstva, které vším proniká. Rozum nechápe, cit tuší.“
To by ovšem Zola nepodepsal. Možná ani Maupassant ne. Vilímek byl Klostermannův dvorní nakladatel a nic si z jeho názorů nedělal! A co dělal? Nálepkou naturalismu robil reklamu celé Klostermannově Šumavě. Jistě cítil, že trochu lže, avšak letáky propagovaly Karla Klostermanna i Zolu přímo/těsně u sebe. Byl to nesmysl? Byl. Ano, oba dva jsou genitální vypravěči senzací a dramat, nicméně tím společná platforma skoro končí.
Věru tvůrcům této knihy nezávidím. Píší o čemsi, co je, co bylo a bude a existuje, ale nemá to jasně vedené hranice; respektive je každý vnímá jinak a jinde. Kniha je navzdory tomu extrémně obsažná a skládá se z deseti částí.
Takřka úvodem nás Pelán provádí po různých naturalismech Německa, Francie, Skandinávie, Itálie a Ruska. Michal Fránek zkoumá v druhé části pojem naturalismu ještě před jeho užitím Émilem Zolou - a vysvětluje, jak se liší literární a estetické pojetí naturalismu. Je to několik fascinujících stránek, které by podle mého názoru AI nevygenerovala, ani kdy se rozkrájela; ale to odbočuji.
Zuzana Urválková napsala díl o proměnách reflexe Émila Zoly „se zřetelem k jeho románu Země.“ Následuje oddíl od Dagmar Mocné (většinu této knihy, to jsem měl říct rovnou, mají pod palcem dámy) Jan Neruda a proto-naturalismus… a padá tu jako flek frapantní otázka: je povídka U tří lilií zolovská?
Jiří Koten vytvořil trio zcela precizních kapitol o pánech Merhautovi, Šlejharovi a Čapku-Chodovi, přičemž pokaždé reflektuje narativní postupy v jejich povídkách, ale i v „příbuzných autorských poetikách“. Ke Šlejharovi se vrací Jana Vrajová v části s podtitulem „Musím nejprve ukázat světu, nakolik je surovej a hovadskej“ a Eva Pelánová je autorkou kapitolky Gravitace viny a překonávání smluvených literárních rozvrhů, která se věnuje (ať se Chod třeba v hrobě obrací) už zmíněnému románu Kašpar Lén Mstitel.
Petra Ježková rozkrývá Zolovu doktrínu na prknech divadel i její českou recepci, přičemž vnímá jako ryze „naturalistické léto“ rok 1890.
A Erik Gilk připojil závěrečný díl o pozdním naturalismu Čapka-Choda, o Norově románové tvorbě a o „interferenci naturalismu a psychologické prózy“. Popravdě, je to hodně vědecká knížka, ale čtivá a neskutečně informativní. Tady se neopisovalo ze starších děl a učebnic, tohle je novum a stojí za studium. A pokud si pilně čtu od večera až do rána o kuřeti, co je melancholické, tak to neznamená, že ze mě to čtení naturalistu i vybrousí. Stačí, že vím.
Erik Gilk, Jiří Pelán, Eva Pelánová, Dalibor Tureček, Michal Fránek, Zuzana Urválková, Dagmar Mocná, Jiří Koten, Jana Vrajová a Petra Ježková: Český literární naturalismus. Vydalo nakladatelství Host. Brno 2026. 456 stran.
