27.1.2021 | Svátek má Ingrid


LITERATURA: Erotické jaro Slovanstva

14.4.2009

Jeden čtenář mi nedávno vyčítal, že strašně opisuju. To je pravda. Našel jsem třeba knížku úplně zapomenutého autora Antonína Navrátila z roku 1937, která se jmenuje Z jednoho hnízda, a tak jsem si chtěl zase pěkně zarecitovat, promiňte, zacitovat, ale nestojí to zato.

Tak jsem začal číst (já jsem totiž nepolepšitelný idiot) Navrátilova Dvojníka (Bratislava, rovněž 1937), a to v domnění, že půjde o science fiction (kdysi jsem totiž přelouskal Heinleinova Dvojníka). Místo science fiction jsem se ale dočkal erotiky. A protože té erotiky ode mne jinak nedočkáte, dovolil bych si teď Antonína Navrátila zneužít a zprostředkovat vám vcelku těžko zapomenutelnou scénu. Autor se v ní rujně vzpíná a rujně líčí rujné střetnutí příslušníků dvou navzájem totalitně, promiňte totálně nerovných si společenských tříd, přičemž hlavní hrdina jeho románu Vláďa tu věru že důstojně reprezentuje veškeré Slovanstvo.

Zbytek článku napsal Antonín Navrátil, ale honorář utratím za dovolenou v Turecku.

Když došli Vláďa se služebnou k zámku, spatřili Valerii v okně.

Dychtivě je očekávala a kynula rukou. Vstoupili do její komnaty zalité jarním sluncem. Šlechtična přivítala Vláďu a poděkovala komorné. Požádala ji, aby odešla a postarala se, aby nebyli nikým rušeni. Byl vlahý jarní den a vlaštovky plachtily v prohřátém vzduchu. Oči Valeriiny se leskly neobvyklým přísvitem. Vláďa ji dříve často - zejména ve Vídni - zřel roztouženu a žádoucí, tak jako dnes však ještě nikdy. Zčistajasna sklouzl jí hedvábný župan s ramene, které zasvitlo úbělovou barvou. Vláďa sklopil cudně oči. „Milostivá paní hraběnko,“ řekl zajíkavě, „váš župan... Snad abych...“

Hraběnka se hlučně rozesmála a sklonila se k němu. Cítil její horký a nepravidelný dech, její chvějící se ruka tiskla jeho hlavu k vlnící se hrudi. „Vláďo, miláčku! Líbej mne a celičkou!“ zaprosila. Dolehla naň plnou tíhou svého bílého, vláčného těla. Vláďa žasl. Před očima se mu však zjevila Iréne Sokolová, ta malá a černooká dívčina, s níž se několikrát sešel v městském parku. Ta mladistvá a zdravím kypící děva, jejíž kypré tílko mu učarovalo. Nyní stál na životní křižovatce!

V jeho nitru se odehrával velký boj. Vytušil, že k tomu okamžiku muselo jednou dojít. Dosud sice ještě nikdy nemiloval ženu celým svým já, leč pochopil, co Valerie žádá. Její útok zesílil. Objala ho vášnivě a tiskla na svá roztoužená ňadra. Líbala ho na ústa, čelo i vlasy. Měl na vybranou. Buď její lásku a přízeň, snad i bohatství, anebo mladistvou Irénu bez ničeho - a jako dovažek hraběnčinu zášť a mstu! Konečně, blesklo mu hlavou, vždyť může mít obě!

Jeho skrytý odpor vůči hraběnce však náhle zmohutněl. Ne snad proto, že by nechtěl milovat odkvetlou letitou ženu, nýbrž vřel v něm hněv pro její zášť k všemu Slovanstvu. Vymanil se z křečovitého objetí a popošel rychle k oknu. Záblesk zapadajícího slunce pozlatil jeho hlavu. Tady řekl: „Milostivá paní hraběnko! Chcete znesvětit tuto svatyni, v níž se milovali vaši předkové jen se sobě rovnými? Nezpěčují se vaše šlechtická krev a vaše srdce proti tomuto nerovnému poměru?“

Valerie k němu přiskočila a zakryla mu ústa. „Miláčku!“ vydychla dychtivě. „Nepochopil jsi, že jsem celý život zasvětila pouze tobě? Miluji tě horoucně a toužím, abys mi patřil celičký – navždy! Opovrhuji šlechtickými názory a předsudky, které hlásají, že šlechtici se mají ženit anebo provdávat mezi sebou. Kašlu na tato jejich zastaralá hesla! Chci pouze tebe, můj dvojníku!“ Opět ho objala a zlíbala - přes to, že se bránil.

„Milostivá paní hraběnko, dovolte přece,“ začal, avšak Valerie ho přerušila. „Tykej mi, Vláďo, a říkej mi Valerie!“ žadonila. „Jsi snad tak hluchý a zaslepený, že jsi nepochopil, proč tě k sobě připoutávám úže a úžeji? Nemám snad práva na trochu tvé lásky za všecko dřívější odříkání? Nesmím pít v pozdním věku z poháru opojení za to, že jsem v mládí tolik protrpěla?“ Její hlas zjihl. Mírně zaštkala. Poprvé jí Vláďa zašeptal: „Má drahá Valerie!“

V komnatě viselo zhoustlé přítmí. V jejich srdcích však byl jiskřivý jas. A nyní mu Valerie prozradila věc, pro kterou ho vlastně pozvala: Narukovat Vláďa musí, svou přímluvou mu však zajistila, že přijde do Vídně - a na frontu vůbec nepůjde! Přislíbil jí to její známý generál na ministerstvu války. „Ani bych tě nepustila, můj dvojníku!“

A jak to bylo dál? Můžete hádat, vážení. A léta běží a nemyslím si, že na tom přespříliš záleží.

(Převzato z časopisu Tvar a upraveno.)



Chleba přímo od krajánka: Ochutnali jsme nové pečivo Odkolek
Chleba přímo od krajánka: Ochutnali jsme nové pečivo Odkolek

V redakci jsme měli možnost otestovat dva nové chleby Odkolek. Mají vysoký podíl žitné mouky a nádherně propečenou kůrku, která láká k ochutnání už...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.