Navzdory sentimentu davů, navzdory líbivému optimismu a navzdory iluzivnímu lakování našeho venkova na růžovo i navzdory místy až děsuplnému vysoustružování idyly plné pokorného nábožna bych já sám nikdy nepostavil do poličku "BRAKY" pověstného Káju Maříka (jehož první svazek vyšel roku 1926). Vy ano? Dobře, ale rozhodně má kvetoucí obec přívrženců tady!

Kájova duchovní maminka Marie Wagnerová (1887-1934) psala pod pseudonymem F. Háj a braku se spíše blíží druhý její cyklus o Řídících Márince (od 1928). Možná ale není úplně bez zajímavosti, že se tento méně známý cyklus ve svém pátém dílu zlehka dotkl i právě samotné problematiky literárního škváru. Není to výmysl, slyšte:

Za měsíc přečetla Márinka všechny knihy svých spolužaček a začala chodit po špičkách a úkradkem okolo knihy, kterou četla Vilička. Byla to kniha velice objemná, měla zlatou ořízku a desky tmavě zelené se zlatými hvězdičkami. Jmenovala se Pohádka máje a byla napsána od Mrštíka. I natahovala Márinka hlavičku, když Vilička dočítala, a natahovala ouška, když Vilička řekla: „Až budeš větší, půjčím ti tu knihu. Je moc krásná.“

Teď něco přeskočím a opět cituji:

Sem tam doma u Márinky ležely ovšem i jiné knihy a tatínek se někdy zlobil na služebnou: „Co to zas vidím, Cílo? Nějaký román plný vražd. Holka, holka, tys se jednou z toho zblázníš! Pročpak nepožádáš, půjčil bych ti třeba Máchovy básně nebo něco od Světlé, Němcové?!“

A Cíla? Honem se hnala uklidit nějaký ten román s názvem „Pomsta nevinného čili Zločin v černém lese nebo Bezejmenná čili Vražda u Červeného Hrádku“ a vysvětlovala: „Prosím, pane řídící, na básničky jsem už moc velká a já nejraději romány, takhle v těch sešitech. Moc krásně se to čte.“

Moc krásně? I vytkl totéž tatínek někdy i mamince: „Zase už tu vidím, maminko, román od Heimburgové nebo Marlittové! Prosím tě snažně, pročpak nesáhneš raději po českých spisovatelích?“

A maminka? Také honem shrábla knížku a řekla: „To víš, tatínku, to už je takový zvyk!“

A stojíme u meritu (i když divnou oklikou). Eugénie Marlittová (1825-87) musela pro vadu sluchu roku 1853 přerušit kariéru operní zpěvačky a stala se tzv. předčitatelkou. U jisté kněžny. Počala snad i následkem toho sama psát, a to velebné ženské romány jako Zlatovláska (1866, česky 1870), Tajemství staré panny (1867, česky 1869), Učitelova Mařenka (1859, česky 1892), Dvanáct apoštolů (1865), Hraběnka Gisela, Princezna ze stepi, Princezna z pastoušky a tak dále a tak podobně a sebrané její spisy vyšly u nás v letech 1906-1912 v jedenácti svazcích u Hynka a když dával literární historik Josef Hrabák dohromady ne zrovna mistrnou knihu Od laciného optimismu k hororu (1990) – ale díky za ni, neopomněl kapitolu přisoudit i Marlittové románu Domácnost komerčního rady.

Ta skvělá knížka leží přede mnou a odehrává se okolo roku 1873, a tedy v čase krachu na vídeňské burze! Líčí se zde vztah chudého lékaře a bankéřovy dcerunky. O tu dcerunku usiluje i její pyšný, ovdovělý pěstoun alias komerční rada. Pan rada je zároveň i povýšen, považte, do rytířského stavu, a tu si teprve počne hrát na pána. Jeho milená pak... Ale čtěmež!

Nebyla ani nymfou ani vílou - tato dcera Evina, která tak statně a jistě blátivou cestou putovala, a spíše vzrůstu takového, jakému se obdivujeme u jadrných dívek švýcarských, kterým svěžesti a síly dodává kořeněné mléko alpské a čistý vzduch horský, po němž rychleji proudí krev v žilách a mocněji pracuje žaludek. Ona...

Zkraťme však záležitost na minimum. Kateřina vypadá dobře a k tomu komponuje a ještě k tomu i horlivě spravuje mlýn. Marlittová ovšem zase především vysledovává stezičky lásky chudé a bohatce, i předvádí svým čtenářkám (a těch je víc, než nás, čtenářů) s velikou libostí i rozličné ladné průniky prostého děvčete do vyšších kruhů. Také ovšem umí ztvárniti protiklady postav, které budou ve finále geniálně setřeny, a vše, co těmto postavám bránilo až dosud ve spojení, bude odmeteno jak poslední zimní sníh - i včetně postav nepohodlných. A rozhoduje přitom snad osud? Náhoda? Kdopak ví! Skutečné problémy se zde ale obvykle neřeší, ba dokonce ani nevyvstávají, což má právě Němka Marlittová i společné s Češkou Wagnerovou. Obě svorně předkládají líbivý kýč, ale kdyby ho nebylo třeba, nedočkal by se patrně tak obrovských nákladů a třeba stránky Káji Maříka na Lopuchu, přiznávám, v podstatě miluji, přičemž tomu tak vždycky nebylo a tudíž i varuji. Hej, nechoďte tam radši! Začtete se jako já, nejprve se pousmějete, potom se začtete ale víc, sáhnete po mapě okolí Mníšku pod Brdy, začnete taky porovnávat realitu a různé údaje z literárního textu a... A najednou se spatříte v autě či vlaku a skončíte nad Mníškem na Skalce. I já tam byl! Chci se tam vrátit a nemohu si pomoci, jaro se zase blíží a nevím, jak je to s Marlitttovou, kterou jsem do toho přimíchal třebas i proto, aby Unie neřekla : -), ale na místa ozdobená perem paní Wagnerové už se prostě bude jezdit vždycky...