Mohou dělat, co chtějí. Je to silnější než oni. Je to jejich duch. Jejich bůh. Norbert Jacques

1.

Kdysi, v hlubokém dětství na mne udělal hluboký dojem německý film Tisíc očí doktora Mabuseho (1960).

Bál jsem se dotyčného doktora? Nebo mě fascinoval? Přesně již nevím. Brzy nato jsem ale zjistil, že tatáž literární předloha byla natočena víckrát.

Čím že si to vysloužila? Ptal jsem se a ptám se i dnes, kdy už jsem notně skeptičtější i k filmu.

Není tak lehké hádat…

2.

Doktor Mabuse je… vlastně svým způsobem obdobný případ jako Zorro mstitel.

I Zorro byl v původní podobě pouze brakovou povídkou Kletba Capistrana (1919) z pera či psacího stroje jistého policisty Johnstona McCulleyho (1883-1958), a přece, vidíte, vznikla na téma až dodnes už celá mračna filmů. Z ničeho (nebo jenom zdánlivě z ničeho?) tu povstala jako socha legenda. Je zvláštní nebo časté? Je to symptomatické? Typické. Magické? Já nevím, ale každopádně je už mým zvykem za vším hledat spisovatele, i třeba druhořadého.

I třetiřadého. Takovým byl dobrý policajt Johnston McCulley, kterého už nikdo nezná, zatímco jeho hrdina i dnes švihá kordem ze sedla vzpínajícího se hřebce na pozadí zapadajícího slunce (kýč na kýč) a ryje neomylně hrotem toho kordu do obličejů písmeno ZET (a Edgar Rice Burroughs to ovšem bravurně okopíroval do románu Mistři meče na Marsu, 1934)…

3.

A zlověstný doktor Mabuse?

Filmů „má“ sice méně než Zořík, Julietto, ale taky pár, a navíc oplývají alegorickým přesahem. Říká se to. Bývá to uznáváno kritikou… A vidíte, přesto tady klidně napíšu, že bych původní román hodil snad po přečtení i do kamen... A 451 stupňů Fahrenheita!

Vím, vím, to se nedělá. Dělali to jen… Nicméně…

Nicméně takový Michal Horáček by tu knihu docela jistě nezavrhl, to tuším taky.

Kdo ví, třeba ji i zná. Možná ji četl už dávno (Verecký by to věděl). Ale každopádně by se mu do knihovničky hodila, protože karetní vášeň z jejích stránek jen-jen prýští, mňam. A je také hlavní posedlostí titulního hrdiny (učím se od něj), a teď už duní velebné tóny hrůzy a ON, ON přichází… Kdo?… Je to… doktor Mabuse?

A kým je? Odpovím tvrdě, nekompromisně. Je to zvrhlý psychoanalytik, který ve hře sice nepodvádí (ani Michal Horáček prý nepodváděl), nicméně hypnotizuje. Ano! Velikýma - šedýma - brutálníma očima, čtu. Jejich studeným paprskem. Měly zkamenělou šeď achátu...

Už se začínáte bát? Vím, že ne. Mne už to taky nebere. Ale to není všechno.

Zlodušský lékař navíc velí i pašerákům. Veselé. Další jeho vlastnosti?

Na rozdíl od většiny obdobných „géniů zločinu“ i rád chlastá (slušně řečeno). Proč? Asi musí.

Ale nahlas říká, že v alkoholu nachází inspiraci. Mok rozplameňoval jeho zlého a silného ducha a čím víc pil, tím byl střízlivější a ukrutnější, dočítám se. Věru příkladná kniha - a zvláště pak pro malé děti, doporučuji. Mohu si to dovolit, děti přece už nečtou.

4.

Takže vydatně nasávající génius zločinu? Jo. Pěkné kvítko. Žádný Kája Mařík (taky se snad tady k němu někdy dostaneme), i když pití je… Takové hřejivě lidské, ne?

A přece (anebo právě proto?) jest doktor Mabuse ve výsledku jen hodně slaboučkým odvarem Fantomase. Ne, ani sebemenší náhodou nedosahuje úrovně fantamosovsky surreálnách výšin, i když se, pravda, Fantomasovi se opravdu chvílemi podobá. „Chci vás, a to je víc než láska. Pro mne,“ říká jisté ženě. A vyloženě „fantomasí“ jsou pak jeho odvážné úniky. Tak například útěk v uniformě policisty…

5.

Vidíte, a přesto je původní kniha Norberta Jacquese s titulem Dr. Mabuse, hráč (česky Nakladatelství B. Procházka, 1924, překlad z němčiny Karel Liška) taková nějaká divná.

V čem vlastně tkví její „marný absurdistán“? Myslím, že v tom, že autor naprosto neuměl vymyslel žádné důkazy pro lékařovu bez přestání pouze deklarovanou nepolapitelnost.

A pražádné bytelnější příklady pro jeho stejně zdůrazňovanou genialitu.

Nezvládl to. Jacques možná chtěl napsat „německého Fantomase“, ano, a za to zaslouží poplácat po rameni nebo pocelovat, ale bohužel mu to nešlo, Opičil se, to ano, ale neuměle a povětšinou jen plká. V reálném světě… by byl skutečný Mabuse uložen do želízek už na straně jedna a ne, nepomohlo by mu ani to, jak se proteovsky mění…

Byl pokaždé jiný. Brzy mladý sportovec, brzy usedlý venkovský tatík. Brzy plavovlasý muž- umělec, brzy sesazený kníže. Dnes Francouz, zítra z Lipska, rozohňuje se nám Norbert Jacques, nicméně pouze autorovo zbožné přání je tady tatínkem podobných (ne)schopností a plány v hlavě Mabusově rostly jako lesy, jimiž se hnal, jako lesy, jimž nebylo konce. Vždy nové stráně, vždy nové rokle. Plány, ale jsou to plány? Nejsou to jen sny?

Ovšemže jsou. A to dodávám okamžitě, vážení, neboť Mabuse, to věru není žádný Hannibal Lecter. Bohužel.

Velikán kriminálních dějin, čtu sice, ale doktorovy akce jsou kresleny velkým dítětem. Až moc atmosféricky... Naivně. Nekonkrétně. Nepřesvědčivě. Lacině.

6.

Právem je proto pohřben, a co teprve jeho sok, jeho soupeř, kterým byl státní zástupce Wenk… Aspoň ten zabere? Kdepak. Jaká to další ukázka naivity a autorovy naprosté nemohoucnosti. Vše, zcela vše, co se zde předkládá jako mazanosti, jsou bláboly. Totální obecnosti a... V městech, kam Wenk šel po jeho stopě, vystupovali jen falešní Mabusové. Jen muži jeho tlupy, dočítám se. Zatímco pravý Mabuse? Přitahoval Wenka v kruzích přes Říši - až k Berlínu. Mnichov, ten byl moc malý pro to, co zamýšlel…

7.

Nadnesený patos autorových úvah vyniká až trapně vedle stupidních pátracích metod pana státního zástupce a dočítáme se, že zločinec přestal být pro Wenka té noci člověkem nižšího řádu. Stal se bytostí se stupňovanými impulzy, se smysly, jež živilo peklo a jejichž chtivě démonické činy se rozbíjely až v rukou státního zástupce vniveč.

Jako Ježíš se dal Wenk utopit hříchům lidstva ve svém bytí a bojovník rostl pomocí protivníka. Wenk… měl velikého odpůrce.

Mabuse… byl víc než falešný hráč. Byl celá doba.

Doba, která se odpoutávala od válečné katastrofy.

Asi právě podobné asociace povýšily filmy o Mabusem takřka na umění, v předloze ale totéž působí hodně, hodně jalově. Máte-li jiný názor, budiž vám ponechán.

Výsledek války neupokojil fantazii německého lidu, ale drží ji v napětí, dočítáme se. Hra, ta teď zaměstnává lidi, ale zaměstnává je tam, kde by měl proudit hospodářský život.

Tak A hle, ďábelský doktor Mabuse tu náhle stojí i jako zosobnění „zlého svědomí německé říše“ a… něčeho nemocného v lidu... Doba se náhle uvolňovala, ale hystericky, tak jako křičí žena, píše procítěně Jacques. Celé své vědomí uvolnila a peníze hynuly. Ale tím bezmeznější byla jejich moc.

Aktuální? Co já vím! Taky tenkrát bylo před hospodářskou krizí – a nejen hospodářskou – a Norbert Jacques byl pisálek, ale snad bezděky tu črtá i budoucí rysy hitlerismu.

8.

A snad pouze náhodou uhádne i směr útěku nacistů po budoucí válce. Ne snad? Vždyť Mabuse, až prý „nahromadí jmění“, si chce „založit císařství vybraných“, takzvaný Eitopomar.

A kde? V pralesích Brazílie, říká: „Evropa je všivárna, ale tam, tam se nikdo nebude vzpírat mé vůli! Z nějaké studny svého původu jsem do krve obdržel to, co mi znemožňuje život v stádním pořádku veškerenstva, kde stojí jiné síly nad mými a...“

Mabuse stačil sám sobě, ví Norbert Jacques. Čím mu lidé? Jeho vůle je rozbíjela! A opravdu. Doktorovo jednání nám jaksi připomíná sebrané Nietzscheho spisy.

A město stálo v jeho moci, čtu. Město, zakleto do zla, a plížilo se nocí pod kladivem jeho vůle...

9.

Musím ovšem uznat, že právě líčení Mabuseho vášní a jeho gigantické zloby je velmi zdařilé. Zavrtal se do svých představ hoře nenávistí a pomstou… Bylo mu, jako by v něm praskla boule a vylila do jeho bytosti proud zla. „Pse!“ syčel oknem do města, ve kterém s ním Wenk bydlil. „Kdyby to bylo jen pro tuto půlhodinu mé nejistoty, vezmeš za své.“

10.

U6 se bojím, ale bez legrace. Wenk-Mabuse, další jin – a jang. Další. A víte, na co myslím! I prvkem čínských brýlí ze želvoviny nám ostatně Jacquesův román připomíná i Zrádného doktora Fu-Manchu (1913) od Saxe Rohmera, který byl také součástí jin a jang. Nicméně… Atmosféra je jiná. Je… spíš jako z knih Johna Buchana (o obou autorech jsem už na Psu psal) a Buchanovi Tři rukojmí (stejnojmenný román poprvé vyšel roku 1924) jsou taky o moci hypnózy. Nutno však připomenout, že šlo rovněž a především o dobový trend.

11.

A tady jest i malá ilustrace onoho trendu:

Bledá jako prostěradlo jejího lože šla mu vstříc. „Co jste to se mnou v noci učinil?“

„Co jste nechala činit se sebou!“

Tu se skácela. Ležíc na podlaze zdvihla raněný pohled postřeleného zvířete: „Ďáble! Ďáble!“

„Hm, toto jméno se mi líbí. Lichotí mi. Je pro mne políbením. Příště mne nazývejte Luciferem a já vám přinesu světlo.“

K čemuž dodávám „no comment“. I když, pravda, hypnóza je hypnóza.

12.

Nu, a pak… Přijde, musí přijít i finální, ale zase jen rádoby rafinovaný „útěk“, který… Který tento román definitivně zabíjí.

Mabuse chce totiž uletět, asi do té Jižní Ameriky (kam skutečně později mizeli i nacističtí zločinci), ale je sražen z letounu do prostoru, a to právě tou ženou, kterou až dosud (polo)hypnoticky ovládal.

A poučení?

Nebuďme otroky pomstychtivosti! Mabuse by byl jako odstálá voda. Po zbytek života by zůstal pomstychtivostí nakažen, kdyby Wenka neschvátil a nezničil vší svou ukrutností, svou panovačností a nenávistí. „Odvážil jste se zkřížit mi dráhu. Váš poslední okamžik přišel. Vytrhl jsem vám roubík z úst, abych se pokochal výkřikem, s nímž padnete z výše čtyř tisíc metrů zpět do svého světa.“ To říká, ale jak to dopadlo, už víte. A mně nezbývá, než doříct i ústřední motto tohoto ne nezajímavého škváru. Zní:

Štěstí ve hře je nejstarší, nejsilnější a nejobyčejnější způsob, jak se může člověk, jemuž není dána umělecká schopnost, cítit jako umělec.

13.

Norbert Jacques ovšem umělcem nebyl.

Ani doktor Mabuse ne.

Ani Hitler asi ne.

Tak se stali hráči.

Psáno pro Neviditelného psa