Dnes ho prakticky neznáme. Leckdo naopak tuší, kdo je hoteliér a režisér Martin Hoffmeister (nar. 1947, se dvěma FF), leckdo má v povědomí i Martinova otce Adolfa (1902-73), ale nějaký Rudolf Richard? Ani náhodou.

1.

Malíře pravěku Zdeňka Buriana (1905-81) zná oproti tomu snad každý a dokonce ho často vnímáme jaksi v jedné linii s autory dobrodružné četby, s Vernem nebo Kiplingem nebo Burroughsem. Já se třeba vlastně jen díky jeho obrázkům prokousal knihami paleontologa Augusty (1903-68) Ztracený svět (1948) či Z hlubin pravěku (1949). Tedy v deseti letech, samozřejmě.

Děti bývají dinosaury uhranuté. Nepatřil jsem k výjimkám, to spíš naopak, uskutečňoval jsem doma celé výstavy malovaných oblud a bavily mě dokonce zápalkové nálepky s touto pravěkou tematikou...

Snad bych s jejich sbíráním nikdy nezačal, ale jednou jsem něco vyved, a matka mi prostě sdělila, že začnu, a počítačové hry nevládly a já sám byl blbý, takže jsem dostal na výběr: známky – anebo nálepky?

Sirky mi přišly bližší, vždycky jsem byl trochu pyroman. Dnes už na těch krabičkách dinosaury bohužel nenajdete, natož pak Burianovy. Jeho lesky, stíny a těžko zapomenutelné obaly knížek ale zůstávají. I obaly knížek Josefa Augusty.

2.

Vlastní povídky tohoto slovutného paleontologa mě ale moc nechytly. Zoufale jsem je dočítal, jednu za druhou, ale asi jsem byl moc malý a pitomý. Nevím. Ten recept, podle kterého jsou vytvářeny, sice není blbost, nicméně to pak už bylo pořád stejné.

Nebo nebylo? To se totiž vybere dávný kosterní nález a zpětně prózou rekonstruujete imaginární výlet potvory a už víte, že musí skončit smrtí. Tou je povídka i hotova. Bylo mi vlastně teprve sedm let, když jsem to četl, a postrádal jsem dialogy, kterými byl pepřen Hurvínek a Spejbl. A ne a nešlo mi se vcítit do Gorgosaurovy duše.

Ale jo! Augusta psal možná únosně, pro mne to ale zůstává suchopárné a Ernst Thompson Seton (1860-1946, třeba) je proti němu zlatý. A snad i Josef Hais Týnecký (1885-1964). I když ti dva psali třeba jen o netopýrovi, ježkovi a vrabci. Nu nic, čistě můj názor. A Augusta navzdory němu zůstane Augustou. Když ale skončil jednu tu krvavou odysseu slovy: „... nad horou masa stál Gorgosaurus už bezmocně a jen jako obří vykřičník," přečetl jsem větu raději i podruhé. Až tak jsou u Augusty podobná přirovnání neobvyklá.

Jestli máte jiný názor, opravte mě.

3.

Stejně ho mám rád. A ještě že jsem padl na jeho Draky a obry (1947). To vám je taky knížka o netvorech, ale mytologických, a to už je jiná. Uhranula. Až k výpiskům přiměla, zatímco dinosaury jsem ještě kreslil (dítě), "bájný potvory" už třídil (mladík) a ještě teď mi stařičtí Draci a obři přijdou snad solidnější i než Borgesova Fantastická zoologie (1957).

Augusta je ovšem napsal s Karlem Pejmlem (1892-1965)... a Zdeněk Burian u toho chyběl. Bohužel. A navzdory tomu, že se Burian s profesorem Augustou poznal už nad Zavátým životem (1941) a obrázky umocnil i dopad nového vydání Štorchových (1878-1956) Lovců mamutů (1937). Pejmlovým Drakům a obrům už budou naneštěstí jeho obrázky vždycky chybět, ale jinak nebyl tento skvělý výtvarník Augustovi k ruce jen málokdy.

4.

Zato Rudolfu Richardu Hofmeistrovi (1868–1934) chybí.

I Hofmeister přitom psal o pravěku. Srovnávat ale, pravda, jeho díla se Štorchem či Augustou, to by bylo jen vnějškové. A to už mu snad stojí blíž i český Verne Karel Hloucha (1880–1957), který v Zakleté zemi (1909) čtvrtohory rovnou přenesl až do naší, respektive své tehdejší doby, a který napsal i jinou ještě „pravěkou knihu" Zelené šero (1928). Napsal, ale nic naplat, ani on nebyl hofmeistrovsky básnivý, a však taky Hofmeisterovy inspirační zdroje jsou subtilnější. Nebyla to drsná kůže troglodyta, ale náležejí sem dokonce Březinovy (1868–1929) meditace o vesmíru a Nerudovy (1834-1891) Písně kosmické (1878). To nepopíral. Tím spíš ne, že se tady neměl se svým psaním o prehistorii o koho opřít!

A měl snad? Augusta, Štorch, Burian... anebo Jaroslav Mareš (nar. 1937), ti všichni měli teprve přijít a nastoupit, a tak se šlo rozhlížet leda Evropou.

Což, taky pravda, už bylo něco jiného.

Zde již jako nova zářil Rosny a zakrátko i dánský autor J. V. Jensen (1873-1950), nositel Nobelovy ceny (1944), který pravěký sever udělal dokonce kolébkou evropské kultury v unikátním cyklu o stěhování národů Dlouhá cesta (1908–21). I česky vyšly jeho knihy Ztracená země (1922), Ledovec (1916), Norne-Gaest (1930), Tažení Timbrů (1931), Loď (1930) anebo Kryštof Kolumbus (1931), ale nebyl to ani tak on, kdo Hofmeistera podnítil v rozletu, jako Rosny.

A kdo byl Rosny? Jde vlastně o pseudonym belgických bratří Boexových. Josepha-Henriho-Honoré řečeného Rosny starší (1856–1940) a Séraphina-Justina-Fracoise, a to byl Rosny Mladší (1859–1948). Společně psali pouze mezi roky 1887–1908 a génie se zdá být pouze ten starší, podivuhodný muž s imaginací takřka bez hranic i duší chlapce, který údajně nikdy nebyl u lékaře. Vidíte, a přesto předběhl spoustu doktorů a dobu, když vynalezl slovo astronaut. První na světě taky psal o lásce s „jinozemci“ a v první science fiction moderního typu Xipehuzové (1887) líčí roky před Wellsem agresi z kosmu. „Jen plané experimenty blouznivce," přehlížela to doba, která brala "jen" Verna, ale Rosny přesto uspěl, i když s krotším nápadem. Na mysli teď mám jeho knihu Boj o oheň (1911, česky 1921), taktéž známě zfilmovanou.

Krotším nápadem, napsal jsem, ale... Kdepak. Boj o oheň není selanka, ale conanovská drsárna. Natolik však kvalitní, že se ještě za autorova života stala doporučenou četbou na školách.

5.

Právě krátký úryvek z jiného Rosnyho románu Vamireh (1892, česky 1903), kde je hezky líčen únos pravěké dívčiny, přiměl Hofmeistera, aby znovu přepsal a roku 1912 opětovně vydal svou povídku Diluvium (původně 1905). A tím se našel a psal o prehistorii dál, ale většina psavců zaměřených na pravěk se od něj liší, protože se neodvážili (Augusta a Mareš ovšem ano) vzdát lidských hrdinů.

Ani RRH to sice pokaždé nedokázal, často však s lehkostí i odvahou. Ne nadarmo asi obdržel při biřmování jméno podle legendárního Richarda Lvího srdce.

Ale nežil lehce. Byly mu tři roky, když rodný Rožmitál doslova lehl popelem. „... a zbylo jediné, černé, děsné spáleniště, a tou nejsmutnější rozvalinou můj rodný dům," vzpomíná.

Tehdy přišli o vše. Třeli od té chvíle bídu a nadaný hoch vhodný spíš pro studia se musel vyučit rukavičkářem. Proč nakonec ne, když právě Hofmeisterové obor zanesli na Rožmitálsko.

V učení v Praze ho ale čekala hotová klauzura. I jí navzdory, odpíraje si občas i stravu, se dál zaníceně kořil knížkám, a to i poezii. Té dokonce obzvlášť. Asi jako se už v deseti letech kořil i zkamenělému trilobitovi, nad kterým až lovecraftovsky vybudoval prý malý oltář...

6.

Idolem Hofmeisterova dětství ale nebyli jen trilobiti. Byl zde i spisovatel Václav Beneš Třebízský (1849-84). Právě díky němu (ale i rodinné výchově) snad zůstal RRH tak úzkostlivě poctivý a také vlastencem. Dnes by se řeklo, že až xenofobním.

A díky zmíněné už klauzuře se taky naučil extrémně střídmě žít. I tak byl stále puzen až nepotlačitelnou touhou po sebevzdělávání.

„Měl-li jsem ale kdy tu nejpříznivější náladu a nejhlubší myšlenky a hlubiny mé duše se samy otvíraly květům vynořujícím se jako kalichy leknínů," vzpomíná, "tvrdá a nelítostná nutnost odhodila mi pokaždé papír i pero a vrhla přede mne výdělečnou práci."

A tak vydělával, ačkoli stokrát, tisíckrát víc než ostatní nenáviděl sirou všednost.

Léta, léta však marně snil o prázdninách. Nemohl si je dovolit. Bažil jen po čtrnácti dnech svátků duše, jak tomu říká, a místo toho dřel. I tak ale možná stačil v Praze za patnáct roků tolik, co jiní nestačí za život... Kdo ví.

Jakmile však našetřil tisíc zlatých, vrátil se roku 1896 do Rožmitálu a udělal se "pro sebe". To už byl lepší status, pravda, jenže času na psaní nepřibylo. Pracoval naopak i patnáct hodin denně, než pak zasedl, až za úplné tmy ke studiu. Jeho paměti Cesta člověka (1931) o tom aspoň vypovídají.

7.

Je ale zrovna tak pravdou, že tento snílek nežil nijak klášterně. Skvěle to může (ale nemusí) doložit i jím samým sepsaný výčet tehdejších tanců na plesech, kterých se nadšeně zúčastňoval v 90. letech: Královničky, trnaveček, holuběnka, malení, roveňačka, sekerečka, šátečkový, holubička, kalamajka, troják, danaj, coufavá, kanafaska, kukačka, pantličkový, polka, valčík, mazurka, třasák, strašák, škotská, kvapík, beseda, čtverylka, polonaisa a dvořanka.

Bavit se tedy uměl? Asi. A titulem jeho knížky sestavené z impresí Sto a jeden den lovce dojmů (1928) by šlo možná také charakterizovat jeho zvídavě upřímný přístup ke světu a životu. Psal, konečně psal a chválili ho brzy i Heyduk a Vrchlický. RRH se ale už od počátku oněch 90. roku instinktivně obracel kamsi zpátky. Zvláštní? Jak pro koho. Vracel se geologickými časy, hltal jako vědec i suchopárná díla profesorů pro profesory a... pomyslil si najednou: A co laici? Tak napsal Diluvium a roku 1906 vydal i povídku První člověk.

Tehdy byl už ženatý a usazený, ale trvalo až do první světové války (odvodu unikl jako výrobce cvočků do vojenských bot), než byla (roku 1916) jeho stať Pravěk objevena Karlem Matějem Čapkem-Chodem (1860–1927), který se pro ni nadchl a autora měl zprvu za profesora. Když zjistil, že jím není, vyjádřil mu o to hlubší obdiv a cenil lásku amatéra k věci. A tak skončilo probíjení. A Čapek-Chod už prý jako přátele vždycky ctil jen tři lidi: Hofmeistera, Raise (1859-1926) a Boženu Benešovou (1873-1936).

8.

Rukavičkář zůstal věčným studentem-amatérem. Dál vstřebával paleontologii, geologii, antropologii i archeologii a jenom on a Eduard Štorch (který byl taky „jen amatérským" archeologem) díky tomu mohli roku 1918 věnovat republice své zbrusu nové knížky Lovci mamutů (Štorch) a Život v pravěku (Hofmeister). Ale nezůstalo u nich.

Nezůstalo, nicméně Hofmeister se i oproti Štorchovi dál jen tak vznášel – až kdesi na pomezí beletrie a literatury faktu. Psal epopej pralidí, pučely mu pod rukama i rukavičky, ale dál i knihy:

Pravěk Čech (1921–29, 3 díly),

V jeskynním bludišti moravském (1922),

Obrazy z pravěku země české (1924),

V kolébce Praslovanstva (1928, 2 díly), zde líčí válku Slovanů proti Skytům a Avarům, a to až k ústupu na Říp...

Novátorem se však stal RRH především tam, kde se proti proudu času prokutal nejhloub, anebo když ve sci-fi Eopsyché (1927) vylíčil stejnojmennou energetickou bytost ovlivňující vývoj a oduševňující tvory, nad kterými pak entita bděla... Ve vše prostupující a oživující nás Prabytost opravdu i věřil, tak jako v nesmrtelnost duše, a razil známou (a také Haggardovu) teorii, že tu už bylo víc civilizací, ale zanikly a žijeme jen mezi dvěma dalšími katastrofami (a viz taky povídku Sochy v jeho knize Kosmický smích, 1928).

9.

Zůstal Hofmeister nedoceněn? Já bych řekl, že trochu ano.

Ne snad z toho důvodu, že stránky ¨jeho knížek ozařuje nějaká Eopsyché, která nám, hlupákům, uniká. Ne. Jsou totiž dobré i bez ní a chybí tu často už jen ten lesk Burianových štětců. Škoda. Škoda, že na ně nedošlo, že se ti dva nepoznali. Mohlo se to přece klidně stát. Burian ilustroval už od roku 1921 a roku 1925 už dokonce i velice obdobné Jenneho dílo Z temnoty věků. Tak či tak, RRH se nestal Augustou ani Štorchem a musel se "spokojit" s obrázky Jana Konůpka (1883–1950), se kterým se seznámil roku 1917, a s díly řady akademických malířů - i včetně Maxe Švabinského. Pravda, sice mistrů nad mistry, nicméně dinosaury kreslili jako ptáky s těly klokanů.

10.

Co na tom. Za vlastní texty sklízel RRH ceny a odměny, i od Akademie. Šlo ovšem, pravda, pouze o vavříny za popularizaci, zatímco literární mety se píšícího rukavičkáře nikdy nedotkly. „Jen zřídka uměl naukovou látku ovládnout pevnějším dějovým obrysem či výraznou charakteristikou pralidí," mínil kritik Arne Novák a málo bylo Hofmeisterovi platné, když začal i méně blouznivě těžit z novějších dějin. Ať už biblických (Judith, 1923, Pod sluncem Jahvovým, 1926, Mojžíš, 1929) nebo orientálních (Spargapises, 1926, =z Persie, Zarathuštra, 1930, =z Indie).

V roce své smrti vydal RRH i známou biografickou povídku o Janu Jakubu Rybovi (1765–1815) Uštvaný génius. Také sám Hofmeister býval uštvaným, to bezesporu. „Tíží světa a závratnými hlubinami hamižnosti, sobectví a bezcharakternosti," píše. A dotklo se ho to obzvlášť za první světové války a chtěl o tom napsat víc, ale... "Kdykoli jsem chtěl začít, pojal jsem k tomu vždy odpor.Knihy o bídáctví a vydírání chudiny se mi odjakživa protivily."

Psal proto bez vzteku a jen aby prý povznášel a zušlechťoval. Snažil se hodně, přesto ale dnes už mizejí šlépěje k němu pouze v antikvariátech. Nebyl dinosaurem a „v celé Rakouské armádě mi nenašli boty", přiznává. Stop-otisků ducha nám ale zanechal habaděj a možná by si opět po čtyřiceti letech (roku 1971 vyšel výbor z jeho díla Uštvaný génius a jiné příběhy) zase zasloužil i nějakou tu reedici. Jistě i proto, aby nezůstal v paměti jen jako tvůrce občas tradované scény lokálním zemětřesením provázeného páření atlantosaurů v knize Zátoka života (1922).

Článek vznikl na popud literárního historika Vladimíra Novotného