Hezké české slovo eklhaft asi znáte.

Pokud ne, osvětlí vám jeho význam následující ukázky, ale upozorňuji jemnější děti a povahy, aby se tentokrát od mého článku raději odvrátily (a v jeho důsledku nic nezvrátily).

Ne že by mě to tentokrát tak bavilo, ale rovnou začnu první citací:

Lidi dnes nemají páteř, uvažoval. A děti? Byl to jen lidský odpad.

Do dvaceti z nich byli feťáci! Jenže už rodiče nebyli lepší. Manželství se rozpadala. Mužský se slézali s ženami jiných. Znechuceně potřásl hlavou.

Věděl, jak to chodí v „osvícené“ společnosti. Bylo mu nanic.

Svět tvořili chuligáni, zloději, podvodníci a zvrhlíci. Bouřil se mu žaludek. Šel do koupelny a nadával: Všecko upadá. Sedl si na záchod. Tu se z mísy nehlučně vynořil slimák.

2.

Tak. A zde tedy aspoň upozorním, že Slimáci se jmenuje poutavý román Shauna Hutsona, který mají jistě i ve vaší vesnické knihovně a jenž vyšel česky poprvé (a možná i naposled) už opravdu hodně dávno, roku 1992. V nakladatelství Premiéra. Pokračujme v¨četbě:

Za ním pět dalších: jako oživlé výkaly.

Poposedl, měl zácpu. Slimáci zatím plnili mísu.

Tu jím projela šílená bolest. Chroptivě zařval. Tři slimáci se mu prohryzávali hýžděmi. Čtvrtý už si razil cestu konečníkem ke střevům. Z ran vytryskla krev a pokropila bílý porcelán. Zakousli se mu i do penisu a konečníkem teď pronikl už druhý slimák.

Měl hlad. Přidal se ke svému vypasenému předchůdci ve vražedně krvavém činu a z rozkousaného tlustého střeva vyšly ven exkrementy. Smíchaly se okamžitě s louží krve.

Člověk ucítil výbuch neuvěřitelné bolesti, když mu slimák uvnitř těla prokousl břicho.

3.

Jak vidíte, dneska jsem to až trochu přehnal. Co vůbec dodat?

Přinejmenším přidám postřeh na to téma, že i tak oblíbený žánr literárního a filmového hororu si často klade požadavky takříkajíc paraliterární povahy. A TO… ho neničí.

Klíčovou roli přitom však stejně vždy sehraje až způsob, kterým ony požadavky zúročí konkrétní autoři. NU, a „majstrštyk“ Slimáci (1985) bez debat náleží do kategorie děl, která vás beze skrupulí atakují. Ne po troškách, ale hned celými přívaly hnusu. A jistě, uznávám, na některých místech textu je to i adekvátní. Většinou… však silně nebo zcela samoúčelné.

4.

Zkrátka hnus. Ale i ten podobná díla servírují podle rafinovaných schémat.

Jedním z takových schémat je i následující bohulibá zásada autorů-polomagorů: Och, ty jeden IREÁLNÝ hnuse! Já tě vzývám! Ale ty mi za to slib, že pokaždé půjdeš a zničíš jiný hnus, a to ten, který já pociťuji… z nějaké oblasti REÁLNÉHO života.

No, anebo funguje aspoň zjednodušená varianta téže poučky, a to: Bože náš! Zaklínáme tě spolu s Romanem Polanskim (tady jenom žertuji a Romana zdravím) a ať ta imaginární odpornost alespoň napadá všecko nemravné sexuálno.

5.

Tak či tak, v každém případě se stáváme vnímateli či přímo „pojídači“ obludných klišé a pokud už jsme se uvolili podobné břečky číst, nic s tím zkrátka nenaděláme. Žánr je žánr, první signální je první signální a nebudu ani já lenit a srovnám teď mudrcky dotyčné Slimáky s daleko slavnějšími Krysami (1979) od pana Jamese Herberta, mistra toť nad mistry a autora, kterého prokazatelně nemám rád.

Je mi z něj na blití. Bez ohledu na to však uznávám, že to nijak nepomůže. A hlavně pak to vím, že tento britský gentleman rozhodně víc než dobře chápal (a dodnes chápe, protože žije a pobírá důchod), čeho je na zorávaném jím poli potřeba. A co svědčí krvavé líše, jak by řekl Škvorecký.

6.

Takže se na to podívejme. Jakpak to Herbert dělá?

Nejprve (také on) odpudivě vylíčí alkoholika a navíc homosexuálního. A pak už hned počne bleskurychle řešit ono obligátně nerudovské kam s ním. A kam? Do hnoje? Samozřejmě ne, to by bylo málo. Do chřtánu. Chramsty chramst! A teplého pána pod parou nám sežerou krysy. Co dál?

Herbert to ví. Je třeba kupit. Neskrblit. Nešetřit. Odevzdat se údělu. A tak to kupí.

Popíše nejprve ještě víc zbídačených alkoholiků, a to rovnou na rovince u hřbitova. I včetně nymfomanky, ta se taky hodí, a potom už opět chramsty chramst!, což ale samozřejmě ani zdaleka ještě není konec, neboť (a když teď něco málo přeskočím) následoval i román Doupě (1984).

7.

O čem byl? Je to veselé. To vám, děti, jednou krysy hrabaly a hrabaly, až vyhrabaly čerstvého nebožtíka a… Ano, správně, chramsty chramst! Nu, a takto (pro změnu) vrcholí u pana Herberta soulož:

„Alane!“ sedla si a kabát jí odhalil plná ňadra. Zavřískla!

Vymrštila nohu. Nahmatala zakrvácené pahýly, které jí zbyly po prstech.

8.

Vidíte? Už zase to tu máme: Chramsty chramt! Co dál?

Už to dokážete odhadnout. Kdo jiný, než sám váš učitel-exhibicionista totiž může najít ohlodané kosti onoho smilného páru? Dobrá, tak ne přímo ten váš. Jinak však platí a…

„A přece je to román o krysách a ne o sexuálních deviacích,“ rozčiloval už se za socialismu literární historik Josef Hrabák. Co však naplat, tahle tendence kloubit hnusy dvou rozličných světů, a totiž toho reálného a i imaginárního, není a nebude k zaplašení jako nějaký hýkal. Ne. Obě ty tendence se dokonce doplňují. Jsou jako jin a jang. Taky bodrý Shaun Hutson, kterého si někdy čtu při snídani, a to zvlášť když jím nákyp, rád kloubí. A kloubí a uchystává své chramsty chramst! A pak…

„Obří krysy existují jen ve filmu,“ ujistí nás sice hned úvodem svého mistrného dílka, ale vzápětí jím líčené scény s plži jsou ve skutečnosti tímtéž, co popisuje James Herbert, pouze jaksi… v bledě modrém. A abych nezapomněl, vážení nezletilí, opět je tu sex, ne, ten nesmí chybět, to už věděl i Muž z Acapulca, respektive spíš jeho autor sehraný nevinným Jean-Paul Belmondem.

A zde, v této knize? Aktér sexu je navíc i nakažen virem oněch slimáků, a tak šíleně vraždí.

Ne, že by ho to bavilo jako v Mechanickém pomeranči. Musí. Výsledky jsou vydatné, ale nezlobte se, minimálně podle mého názoru nevypadají pěkně, vždyť... Vibrátor obscénně trčel z úst jeho mrtvé ženy. S vrčením narážel na zuby.

Ne, nic podobného by Bebelův Muž z Acapulca podle mého názoru nikdy do psacího strojku nenadatloval.

9.

Mám ještě vůbec pokračovat? Ne? Dobře, tak už nebudu.

Projela jím bolest. Šla z puchýřů, co mu rostly na zádech a na břiše a které produkovaly hnis.

Té noci bylo na území menším než čtvereční míle od Piccadilly až k Bloomsbury zabito dvacet sedm lidí.

10.

Nu… Dal jsem si tu práci a vypátral mezi ulepenými stránkami Slimáků i morbidní scénu ZCELA analogickou k té už citované z Doupěte. V té scéně se dva muži milují se ženou (sám nejsem zastánce sexu ve třech) a je to popisováno takříkajíc explicitně, ale opakuji, kniha je koneckonců v knihovnách, pokud ji tedy jako v Bradburym (pozdravuji) nespálili, takže si nemusím snad brát servítky, pane faráři:

Jeho ukazováček přejížděl po klitorisu a třel nejcitlivější část jejího těla. Slimáci však zatím dorazili. Blížili se k nevnímajícím a vyluzovali savé, mlaskavé zvuky. Jejich budoucí oběti je neslyšely, a to už z toalety pospíchali další a stále další.

Michelle byla už málem hotová a její ústa opustila Pollackův penis, aby mohla vydechnout rozkoší. Málem vykřikla, když cítila Lawrencovo vyvrcholení. Pollack otevřel oči: „Ježíšikriste!“

Místnost byla zaplněna obřími slimáky a Lawrence se ještě nevzpamatoval po silném orgasmu a už zakusil bolest. Tři slimáci se mu ihned zakousli do lýtka. Upadl mezi ně. Krev z nesčetných ran se brzy mísila se slizem a kanula z Lawrence jako vosk z roztékající se svíčky.

„Pomoc!“ křičel. „Do prdele, pomoc!“

Ale Pollack jenom přihlížel, jak jeho přítel zvedá ruce okousané až na kost.

Křičící Michelle utíkala ke dveřím, ale plži se jí přichycovali na stehnech a hýždích a prohryzávali se rychle dál. Nekontrolovatelně řvala, jak se bolest stupňovala. Jeden plž se jí vyšplhal na břicho a zaútočil až na bradavku. Hryzal, až dokud se nedostal k měkkému masu.

Pokoj byl už tak plný krve, jako by ho postříkal hadicí.

Atd. Možná ani Clive Barker by toto nenapsal (i když, to ho podceňuji). A tak už na shledanou a dobrou chuť i hezké vyměšování. Jak s panem Jamesem Herbertem, který se tímhle vším velmi dobře uživil, tak i se skromnějším Shaunem Hutsonem, zkrátka dvěma mistry nad mistry…

Převzato z vážného literárního časopisu Tvar. Mírně rozšířeno