Český Verne. Tak se říkalo více spisovatelům. Dosud posledním bude zřejmě Ondřej Neff, který dokázal před několika roky napsat v pozoruhodné kvalitě a čtivosti hned třísvazkovou „verneovku“ Tajemství pěti světadílů (2014-2015).
Ale „českými Verny“ byli také Karel Hloucha, František Flos, František Běhounek, Ludvík Souček, Josef Matzal Troska a - nejméně z nich známý - Rudolf Faukner (1889-1971), o kterém zvíte víc v objemné knize Rudolf Faukner - český Verne (2020).
Její sestavovatel Vladimír Fiala shromáždil mj. Fauknerem kdysi zveřejňované časopisy a výsledkem jeho nadšení se stala pozoruhodně informativní mozaika. V té nepostrádám ani regulérní reedice tolika článků, až je analyzovaný FAUJNER fakticky hlavním autorem knihy! A když ji rozevřeme, můžeme si uvnitř na křídovém papíře příloh prohlížet fotografie.
Například? Jistě není nezajímavé uvidět pana Fauknera na výletě s prvním šéfredaktorem Vědy a techniky mládeži Vladimírem Babulou a jeho paní, jak vespolek odpočívají na louce. Víme přitom, že se právě Babula stal - s Fauknerem - spoluautorem publikace Kdyby přišli Marťané, aneb Průvodce po zeměkouli pro návštěvníky z vesmíru (1958). Navíc…
V Babulových Signálech z vesmíru vystupuje „jistý“ ing. Fauchar, který, jak brzy uvidíme, bude mít s Fauknerem ledacos společného…
Předkové Fauknerovi pracovali nejméně od jeho pradědečka jako zahradníci u knížat Kinských, přičemž v půvabném zahradnickém domku ve Skryjích se roku 1862 narodil i sám… Nikoli ještě žádný Fauchar, ale spisovatel úplně jiné sorty: sám Bohumil Zahradník-Brodský. Autor braku.
Faukner mohl tedy být taky zahradník, ale neprahl se rýpat v zemi. Ostatně byl od mládí zdatný technik. I expert na fyziku. Vidíte, a přesto rukoval do první světové války.
Naštěstí ji přežil. K tomu procestoval kus Evropy. Stal se posléze průkopníkem radiotechniky a... „Roky vydával časopisy a brožurky, ve kterých se nevyhýbal ani chemii, fotografii, letectví a pokrokům v technice. Vedl radiotechnické sloupky v novinách, zejména v Právu lidu, a jeho jednoduché návody na sestavení laciných krystalek a radiopřijímačů pomohly v počátcích šířit rozhlas do chudých rodin. Měl obchodního ducha a sociální cítění a bojoval s úředním šimlem, když kritizoval poměry na úřadech a ve školství.“
Prostřednictvím živnosti vedené první, ale posléze i druhou jeho manželkou prodával rádiové stavebnice i hotové přijímače - a překládal články z francouzštiny, němčiny, angličtiny. Je to k neuvěření, ale to, na co měly redakce celé sekce, zvládl sám. Na kolenou. A poté, co odučil žactvo. Jeho časopis byl malý, levný; pronikl sítí kolportérů po celé republice. Tu síť F. stvořit a udržoval. Klapalo to. Jen 12. května 1929 se rozvedl se svou Marií a 22. června téhož roku si vzal Marii další. Shodou okolností příjmením Charouskovou.
Měla od března 1931 koncesi na prodej radiopřijímačů a mladšího bratra. Stal se Rudolfovým spolupracovníkem, úspěšným podnikatelem. Tedy… Než přišel Únor. Pak si pobyl v Jáchymově. Ale k Fauknerovi. Činil se jako otrok lampy! Například… Při přechodu z němého na zvukový film se pasoval i na experta na ideální akustiku v biografech.
Od počátku let dvacátých produkoval rozličné příručky a články, ale i dost podivného charakteru. Například o sugesci a hypnóze. Napsal však kvalitní učebnici fyziky a později knihy o kosmonautice. Byl i prozaik a navázal spolupráci s Čeňkem Charousem. O té, pravda, mnoho nevíme - a netrvala dlouho. Již koncem roku 1946 se rozkmotřili.
Ostatně se zdá, že psal spíše jen pan Faukner, zatímco pan Charous byl - víceméně - korektor.
Navíc to ještě (a skučivě) bral za kruté břímě. Ač placené. Prý ten skunk litoval, že radši nepsal vlastní knihy. A stěžoval si, že kvůli spolupráci s Fauknerem opustil školu, kde byl „žákyněmi oblíben“. Opustil ji, ač tušil, že dojde k neshodám mezi ním a F.
Ba matematicky to prý vypočítal.
Charous byl, pravda, jazykově obratný. Své romány ale psal poněkud plytce. Jejich pointy poznáme už z první kapitoly a špatně situovaného hocha se vždycky ujímá jiný mládenec, aby ho vedl výš. A výš. Klišé střídá klišé, kupodivu se ale nenudíme.
To Faukner byl úplně jiný. Skutečně vynálezce a vážný profesor, současně i obchodník nemilosrdně lisující konkurenci. Stručně řečeno český Edison (a nejen Verne).
Zatímco na Silvestra 1946 pan Charous brečel, že mu spoluautor nepomohl s matčiným pohřbem.
Čeněk Charous (1899-1955) napsal asi 20 knih a spolu s Fauknerem užívali pseudonymu R. V. Fauchar, který vznikl ze složeniny R(udolf) - FAUkner - CHARous. Spolu s manželkou debutoval Ch. roku 1935 knihou Malečkův kamarád. Už sám podepsal Chlapce za volantem (1937), knihu Učme se létat! (1937) a Honbu za Mauriciem (1937), což byla opět beletrie. Roku 1937 došlo i na spolupráci s V. J. Staňkem - a sepsali postupně dvě populárně-naučné knížky Ze života zvířat v pražské ZOO a Svět našich zvířat (1948).
Už jen Charous přišel s publikacemi Braňme svou vlast! (1938), Armáda - stráž republiky (1938), Žižkovský Klub nerozlučných (1938), Neznámý hrdina (1939) a Přijme se mravný hoch(1940). Až po válce s Fauknerem vydali Himálajský tunel (1946) a Narovnanou zeměkouli (1946). Následovala Záhadu roku 2345 (1946) a knihy Kdo byl Sattrech? (1947) a Ural – Uran 235 (1947). Pět publikací za dva roky! Ale možná sepsal Faukner něco z toho už za války?!
Samotný Charous vydal v roce 1947 další dvě knihy: Od startu k cíli a Lovecká dobrodružství z celého světa. Rok poté ukončil publikační činnost dílem Spiklenci zlomeného meče.
I učitelka Marie Charousová, rozená Gardavská (1893-1967) pokračovala chvíli v literární dráze, a to knihami Pojďte, děti, mezi nás (1939) a Kouzelné obálky (1943). A Faukner? Od roku 1936 žil v Praze, posléze jako ředitel dívčí školy v Masné ulici na Starém Městě.
Asi deset let předtím již začal fungovat jako vydavatel časopisů Laboratoř, Radiolaboratoř KNN (1927-1941) anebo Svět práce (1930-1931) a již roku 1923 debutoval v ranku beletrie - a pod vlivem verneovky Zatopená Sahara - vědeckofantastickou detektivkou, která má v titulu jméno fiktivního „Jánošíka třicátých let“ Gilla Foxe.
Bohatým Gill bere, ba ničí je, chudým dává. To ale autor ještě nevěděl, že Gillem píše jakýsi první díl (či prvou verzi) Záhady roku 2345, na jejíchž stránkách bude zachycen i „výtečný hvězdář“ Charous.
Třetí beletrická kniha idealisty Fauknera Himálajský tunel je druhou jeho oficiální spoluprací s Charousem a jedná se zde o tunel železniční, ražený jako vize ruského důstojníka. Ale stavbu zdržují nacisté i teroristické zvaní Bratrstvo kobry. Bratrstvo ctí zájmy Britů v Indii.
Plán vrtu je odcizen, dochází k pumovým atentátům.
Pod vlivem další verneovky Zmatek nad zmatek vznikla Narovnaná zeměkoule. Osa Země se má v zájmu klimatu vychýlit atomovými výbuchy, ale maří to Liga proti narovnání zeměkoule. Atak i tak realizován. Ouha, s tím nepočítali. Zem se nezadržitelně blíží Venuši, do srážky už zbývají jen dva roky. Není to ovšem ten pravý stimul? Lidstvo se semkne a vytvoří ideální společnost. Vyspělí Venušani pak Zem strčí na původní dráhu.
V dalším románu Ural-Uran 235 sestrojí Rus a Čech atomový motor a turbínu. Čelí útoku špionů a „řeší záhadu tajemného architekta,“ jak to už ve Slovníku české literární fantastiky a science fiction charakterizoval Ivan Adamovič. Tento architekt má nadpřirozené schopnosti, ale nebyl by to Faukner, aby je nevysvětlil vědecky.
V další sci-fi Kdo byl Sattrech? se jedná o pašování plánů ruské atomové bomby a už sám psal Faukner román Explorer III (1948); působivě jej ilustroval Kamil Lhoták.
Jde tu o stratosférický balón s uranovými vzorky, který má přimět k výbuchu kosmické záření, aby se potvrdila teorie „vesmírného požáru“, způsobujícího vzplanutí supernov. Vědci však čelí více mocnostem, které by objev rády získaly.
Faukner chtěl pak vydat minimálně ještě romány Pátá doba ledová a Vanad kontra Wolfram, ale nedošlo na to. Jen Mladý technik zveřejnil jeho prózu Zaspal jsem století (1953), kde se hrdina - po zásahu proudem - probudí v technicky vyspělé komunistické utopii.
Fauknera ale nepochopíme, neumíme-li si představit ryzího technika a člověka pracujícího jako ve snu na vícero stavech. Po Praktickým návodech k senzačním telepatickým pokusům (1920) napsal i publikace Sugesce a hypnotismus ve světle pravdy (1920), Cellulární myšlení a problém podvědomí (1922), Sugesce a láska (1923), Radiopraktikum (poprvé 1925), Radiolaboratoř KNN, Moderní fysika (poprvé 1939, naposled 1960)…
Záhadou ovšem dodnes zůstávají některé jím plánované tituly jako Doktor Mortimer měl pravdu, Spektrum lásky či Smlouva s bohem Antropoodem.
Po válce vydal Faukner dvojdílnou Příručku elektrotechnického kroužku (1952) či knihy Elektřina (1953), Fyzikální pokusy (1956), Meziplanetární lety (1957 slovensky), Družice ve vesmíru (1957 slovensky s astronomem RNDr. Vratislavem Šrubařem), Voda a člověk (1962, opět jen slovensky) anebo Od šípů k raketám (1966, se čtyřmi spoluautory).
Faukner byl ředitelem do června 1950, kdy byl jeho nástupcem jmenován jistý Josef Kabát. Faukner, víme dál, měl dvě dcery, každou z jednoho manželství.
O starší Olze víme, že si vzala jistého Plešmída, mladší se stala paní Výbornou a učila na ČVUT, kde roku 1970 vydala s Richardem Rychnovským publikaci Parciální a diferenciální rovnice a jejich některá řešení.
Úplným závěrem rozebírá kniha Fauknera jako novináře, sleduje jeho publikační činnost již od roku 1931 až do konce šedesátých let, kdy vyšel v Amatérském rádiu 7/1969 snímek z momentu, kdy přebírá z rukou Svazarmu zlatý odznak Za obětavou práci.
Ač psal sci-fi, jedním z nejpopulárnějších jeho děl mezi lidmi nakonec zůstala brožura Radiotelefon.
To jeho romány však mají kouzlo. Jsou skoro zapomenuté, ale zůstávají pro každého zájemce. Jejich autor byl spisovatel, který se takřka nezastavil a stále něco nového kutil, vynalézal.
Rudolf Faukner - český Verne. Periskop. Příbram 2020. 504 stran.
V DATABÁZI KNIH je RF zastoupen jen 4 položkami: https://www.databazeknih.cz/autori/rudolf-faukner-11979.